V odrazu zrcadla konec II.

Žaludek se mi zvedl tak, jako nikdy předtím. Jen tak, tak jsem doběhla do koupelny. Slyšela jsem mámu, jak za mnou běží. Z posledních sil jsem zavřela dvěře. Máma klepala, volala, co se stalo, ale já se topila v záchodové míse a nemohla jsem jí odpovědět. Bylo to drastické. Nešlo přestat, pusu jsem měla plnou, ale musela jsem to jídlo ze sebe dostat. Snažila jsem se polknout trochu vzduchu, ale najednou byla tma.

Když jsem otevřela oči, viděla jsem kolem sebe jen bílé stěny. Nic víc. Ležela jsem v bílé posteli, přikrytá bílou peřinou a na sobě bílé pyžamo. Hlava se mi točila, žaludek tancoval, nohy ztěžkly. Nechápala jsem, co tam dělám. V tom vstoupil do místnosti muž v bílém.
,,Dobrý den, jak se cítíte?"
,,Kde to jsem?"
,,Na něco jsem se vás ptal, ne?"
,,Aha, no, mám se asi špatně. Všechno mě bolí. Kde to jsem?"
,,Nacházíte se na psychiatrickém oddělení nemocnice svatého Kříže."
,,Co? Na psychině? Já? Proč?"
,,Podívejte se na sebe a neptejte se mě více proč!"
Nechápala jsem, co dělám v nemocnicic, natož na psychiatrii. Chtěla jsem jen zhubnout, mít tu fantastickou postavu. Bouchly dveře. Zase jsem byla sama. Po pár hodnach se dveře opět otevřely. Stála v ních dívka s černými vlasy, odněkud jsem ji znala.
,,Ahoj, my se známe, že?"
,,Jo, známe, ale nevím odkud."
,,Kino, pamatuješ?"
,,Aha, já už vím. Prosím tě, proč jsem tady, nikdo mi to nechce říct."¨
,,Jsi nemocná, musíš tady zůstat tak dva měsíce. Máš bulímii, to je strašná nemoc."
,,Co? Ne, to né! Já chtěla mít jen postavu jako ty!"
,,Jako já? Prosím tě! Já za svou postavu nemůžu. Taky jsem nejedla, ale protože nemám co. Tady v nemocnici pracuju na poloviční směny, jinak se snažím získat peníze jak jen to jde. Hlavně pro svého bratra, byl se mnou v tom kině. Je slepý, víš? Má to tisíckrát těžší než my ostatní. Ale nevzává to, má svůj život rád a chce si ho užít. Každý by měl. A ty? Podívej se na sebe! Zbytečně si ho ničíš, zkracuješ!"
,,Já jsem netušila, že je to tak.."
Bylo mi trapně. Zavřela jsem oči.
,,Nechám tě odpočívat, za chvíli příjdu s jídlem."

Mysleli si, že trpím lehčím stádiem nemoci, netušili, že mi stačí pouze cítit vůni jídla. A proto, když přinesli dušenou mrkvi, vystartovala jsem z postele a běžela na záchod. Doktor mě přenesl zpátky, převlékli mě, dali injekci na uklidnění. Po probuzení mě odvedli na skupinovou terapii. Příčilo se mi pomyšlení, že budu vyprávět svůj příběh deseti neznámým lidem. Nebyli tam pouze bulimičky a anorektičky, ale i alkoholici, gambleři, drogově závislí a tak. Neřekla jsem ani slovo, byl to můj problém, nepotřebovala jsem se svěřovat. Ze všeho nejvíce mě děsilo, že mě budou vykrmovat. Sice pomalu, ale budou.. Přiberu, budu škaredá, všichni se mi budou posmívat.. Jeden den jsem se procházela po chodbě léčebny. Nakoukla jsem do pokoje sester a viděla tam zrcadlo. Na pokojích i záchodech byly zrcadla zakázaná. Koukla jsem se do něj. Na první pohled jsem se zděsila, viděla jsem malou oteklou postavu s nažloutlou pletí a vlasy zplihlými na zádech. Na druhý pohled se v zrcadle odrážely vystouplé lícní kosti, hrudní koš, propadlé břicho a kostěné kolena. Ten pohled mi nevadil. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala zhubnout. Na sesterském stole se zaleskl alobal. Když jsem ho otevřela, usmál se na mě kousek vanilkového dortu s čokoládovou polevou. Dostala jsem na něj neuvěřitelnou chuť. Nacpala jsem ho do pusy a žvýkala. Viděla jsem v zrdcadle, jak se mi nafukuje břicho, jak přiberu, jak budu škaredá. Třískla jsem do zrcadla. Rozletělo se na tisíc kousku. Dort se s žaludkem nesnesl a okamžitě vyjel ven. Ležela jsem na zemi mezi kousky rožvýkaného dortu a střepinami skla, úplně vyčrpaná.

Zakázali mi vycházet. ležela jsem v posteli připoutaná hadičkami s umělou výživou. Hodiny jsem sledovala jak mi do žil vtéká 'jídlo.' Hodiny jsem si uvědomovala, že to takhle nejde, že určitě ztloustnu. Nenáviděla jsem tu trubičku. Pouštěli mě jen na terapie. Nikdy jsem neřekla ani slovo. Celou dobu jsem mlčela a poslouchala druhých vyprávění, jak se štastně vypořádavájí se svými závislostmi.
,,Mám v pokoji sladkou tyčinku, jestli nám aspoň něco řekneš, dám ti ji," špitla mi do ucha jedna dívka. Jmenovala se Tina a byla kleptomanka. Slíbila jsem, že příští sezení se odhodlám a povím jim svůj příběh.

Když jsme se vraceli do svách pokojů, zahlédla jsem pokoj číslo třináct, kde bydlela právě Tina. Potichounku Jsem se vkradla do místnosti. Viděla jsem obrovskou tašku. Musí být uvnitř, řekla jsem si. Byly tam. Čokoládová tyčinka Mars, kokosové Bounty, balíček chipsů, krabička arašídového másla, sladké croisanty plněné ovocným džemem. Musela jsem všechno sníst. Cpala je do pusy, polykala nerozkousané. Cítila jsem, že se můj žaludek takový nával jídla nevydrží. S kousky čersvého croisantu jsem polykala i kousky rozkousané čokolády vracející se z útrob. Zase ten známý pocit, potřebovala jsem vzduch. Ale v puse už nebylo místo. Alespoň trochu jsem se nadechla, ale do odkrytého hrtanu se mi dostal kousek jídla. Zalapala jsem po dechu, zasyčela, upustila zbytek tyčinky a svalila se na zem. Pod postelí jsem viděla kousíček mléčné čokolády zabalené v alobalu. Natáhla jsem se pro něj a polkla ho i s alobalem.

O hodinu pozdějí konstatovali smrt udušením a totálním vyčerpáním organismu.