Jen tak...

Mrazilo ji v zádech, v břiše ji poletoval nespočet ztřeštěných motýlů, kteří naráželi svými křídly do jejich útrob. Husí kůže ji naskočila po celém těle.. Otřásla se. Cítila chlad, prázdnotu své duše. Představovala si, že asi tak nějak se cítí mrtvola, když jí pohřbívají do hrobu. Kdyby ovšem mrtvola mohla cokoliv cítit. Na rozdíl od ní, Ona cítila všechno. Každé další naježení chloupku, každý náraz motýlích křídel. Připadala si jak v nějaké špatné počítačové hře. Neexistoval nikdo, kdo by mohl zmáčknout tlačítko reset. Myšlenky se jí točily v hlavě a v celém těle pořád dokola a dokola. Pocity viny, bezmocnosti, samoty. Nevěděla, co udělala špatně. Nevěděla, co vůbec udělala a jestli alespoň něco udělala. Možná neudělala nic. Jenže co mohla udělat? Nevěděla. Hlava ji třeštila, byla prázdná a splasklá. Ležela a zhluboka dýchala. Pozorovala svůj hrudník nadzvedající se v pravidelných intervalech jejího dechu. Slyšela tlukot svého srdce. Rozléhal se a odrážel se od stěn jejího prázdného těla. Dávno jí přestalo fungovat. Neovládala jej. Byla jak robot řízený na dálku. Nastavený na udržování základních lidských funkcí nutných k přežití a ke standardní komunikaci. Bohužel její ovladač se porouchal a jakýmsi způsobem dokázal vnímat víc než to. Vnímala okolní svět tak hluboce, že ji to ponořovalo do stále hlubší a hlubší letargie. Okolní svět pro ni už neměl nic nového přichystaného. Všecko se opakovalo, chodila v zakletém kruhu. Neexistovalo nic, co by jí dokázalo odlepit se a prožít zcela nový, nečekaný zážitek. Všecko ji ubíjelo. Každý slabý záblesk nového světa ji připadal tak vzdálený, že by neměla síly na něj dosáhnout. Při každém pokusu podat světu svou ruku ji poklesla a spadla zpátky k tělu. Snažila se, ale nešlo to. Neměla sílu, motivaci, potřebné vzrušní. Nevěřila si. Když už zjišťovala, že by se mohla začít radovat ze života, že není všechno tak černé, znovu se před ní zjevila velká díra a pohltila jí celou. Spadla z velké výšky až na samé černé dno. Nespadla rovnýma nohama, nýbrž přímo po hlavě. Čím více se přibližovala dnu, cítila se slabší a slabší. Její tělo ubíjeli motýli v břiše. Nervy byly neustále v pozoru, bránily nárazům křídel. Struna se napínala od konečků prstů až po kořínky blonďatých vlasů. Už dlouho se neučesala. Už dlouho se nepodívala do zrcadla a neřekla si, že ji to dnes opravdu sluší. Ležela na posteli, vlasy vypadávaly z culíku. Řasenka rozmazaná, oči nateklé ze samovolného pláče. Plakala. Nevěděla proč. Slzy ji tekly v proudech po tvářích a stékaly přes krk, až se vsákly do peřin. Už se ani nenamáhala vstát a dojít si pro kapesník. Bylo jí jedno, jestli se slzy vstřebají do bavlny peřin nebo kapesníku. Množily se v zarudlých oči, kde tvořily neprůhlednou mlhu. V pravidelných intervalech jí odkapávaly na jemné tváře a vytvářely deltu slaného řečiště. Na místech, kde líce hořely řečiště vysýchalo a zanechávalo za sebou jen slabou vrstvičku bílé soli, která ji svrběla. Dřela si tváře nehty až do krve. Bývalé koryto se opět zalilo. Tentokrát bylo rudě zbarveno. Nevěnovala tomu žádnou pozornost. Dokázala už ovládnout několik bolestí naráz. Navíc fyzická bolest se nedala srovnat s tou psychickou, která ji soužila v nitru. Tou motýlí bolestí. Nedokázala si ji vysvětlit, nechápala, kde se berou všechny ty slzy. Cítila se přece tak prázdně. Kde vzala sílu stvořit takové množství slz krápějící z jejího ušmudlaného obličeje? Netušila. Moc si přála přestat. Chtěla zase ovládat své tělo, svou duši a své pocity. Zavřela oči. Viděla milióny hvězd nad svou hlavou. Velký měsíc jí rozsvěcoval obličej. Vlhké oči se jí zableskly pod svitem žlutého kotouče. Koukala na oblohu posetou svítícími body. Byly tak daleko. Natáhla k nim ruku, ale nedosáhla. Mrkla a její oko opustila velká slza. Plula směrem k obřímu měsíci. Zlehounka se jej dotkla, pohltila kousek jeho záře a odrazila se na tmavou oblohu, kde se usadila a shlížela dolů. Svítila na pobledlou tvář bez úsměvu, na tvář patřící bezvládnému tělu ležícímu na trávě. Tělu, které ve skutečnosti leželo v peřinách slaných od slz. V peřinách ležela ona a klepala se. Zima projela každý kousek jejího těla, cítila chlad a každou chvíli ji musela zmrznout i ta slza chytající se řas. Chtěla už konečně plakat radostí, štěstím. Tyhle slzy měla ráda. Jen tyhle jí naplňovaly a po těch toužila. Ale věděla, že k nim vede dlouhá cesta a ona neznala směr.