Johny Busík

Šel jsem na pivko. Protože to bylo druhej den, co jsem chlastal, tak mi to moc nešlo. Pil jsem pomalu a snažil se v sobě objevit stopy po včerejší radosti. Ale šlo to pomalu. Jako když se snažíte roztlačit lokomotivu s 27 vagónama plnejch nešťastných lidí.
Seděl jsem sám, ale vedle u stolu seděl starší maník. Byl na tom očividně líp, než já. Buď to byl jeho první den, nebo začal o dost dív. Začli jsme spolu kecat. Byl v penzi. Celej život dělal boty. To mě nadchlo. Víte, já pořád věřím tomu, že řemeslo má zlatý dno. Zajímalo mě, jestli si ještě sem tam doma ve sklepě, jen tak pro radost, nespíchne pár nezničitelnejch polobotek. Vypadlo z něj, že ty boty dělal v továrně na pásový lince. Nuda, ne?
Kecali jsme a byla sranda. Pohodička. Jenže já tam nešel kvůli Johnovi. Já byl na lovu. Uááá. A tam kde jsem si dával pivko, bylo skoro prázdno. Dřív byl tenhle barák autosalón. Na třech patrech tady prodávali naleštěný auta. Teď je z toho olbřímí hospoda. Nebo bar, co chcete. Lidi to zase vzali do svejch rukou. Auta začli ustupovat. Chlastání nic nepřekoná. Dopil jsem pivko, rozloučil se a vyrazil na diskošku. Uááá.
Jenže, co se nestalo. Johny se tam za chvilku objevil taky. A rovnou ke mě. Dobrý, dobrý, říkám si. Jsme mu sympatickej. Starej dědek, co zůstal sám na světě. Nebudu tlačit na pilu. Kdy on se zase dostane mezi lidi?
A tak jsem zase pil s Johnym. A on pořád: hele, dobrý? Hele, jseš v pohodě? Pokaždý mi přitom položil ruku na rameno. Začaal mě fakt srát. Dědek jeden infantilní. Našel jsem si místo u stolu. Za chvilku tam byl taky. A znova: Hele, uživáš si to, jo? Supr, viď? Zvednul jsem se a vrátil se k baru. Otočím se a von mi očumuje za prdelí. No, kurva, kde to jsme?
Začlo mi docházet, kde to jsme.
Johny musel bejt buzík. Docela mě to dostalo, protože jsem to hnedka nepoznal. Vždycky jsem si myslel, že mám na lidi čuch, ale Johny mě fakt dostal. Teda, málem.
Vzpomněl jsem si na ty dva kluky, co jsem je potkal asi před měsícem. Na první pohled vám muselo bejt jasný, že si je, navzájem každej večer po zprávách, vykouřej. Byli to buzny, jak z učebnice. Na nic si nehráli. Byli na to hrdý. Ne, jak ten dědek Johny, kterej jezdil dvakrát ročně do Thajska, aby tam píchal hubeňoučký chlapečky do zkostnatělejch zadků.
Sakra, možná mu to Thajsko i závidím. Ale určitě ne, kvůli těm hošanům, jasný!?
Pak jsem si všimnul Sáry. Ženský, co má tak velký a vytahaný kozy, protože s nima i rodí. Pamatoval jsem si ji od posledně. Docela mě tenkrát polekala tím, jak mě chtěla sbalit. Zatlačila mě těma kozama do kouta a když jsem začal modrat, narvala mě do taxíka. A zbytek jsem radši zapomněl. Mávnul jsem na Sáru. Přišla a natlačila se mezi mě a Johnyho. Vlastně byla i větší než on, takže mi i zmizel z očí, což byla příjemná změna.
Byl jsem Sáře tak vděčnej, že mě vysvobodila, že jsem jí odpustil ty monstrokozy a šílenou nadváhu a nechal se znovu narvat do taxíka. Dojeli jsme ke mě. Sára ze sebe schodila kalhoty a tričko a svalila se na moji postel. Ta teď vypadala jako nějakej kráter, uprostřed kterýho leží nevybuchlá bomba. Divný, co? Ale já si nevymejšlím.
Kleknul jsem si, aby měla hlavu mezi mýma kolena. Strčil jsem ji svoje dělo do pusy a začal přirážet.
,,Sáro, slyšíš mě?“
,,Hu, ha, hm.“
,,Strč mi do prdele prst.“
,,Hu, ha, hm.“
,,Áááá,“ zařval jsem jako tur. Prdelí mi projela neskutečná bolest.
,,Ty krávo, co blbneš?“
,,Co je, vždyť si to chtěl.“
Šáhnul jsem si na prdel. Po prstech mi tekla horká krev. Kurva, to byla bolest. Prstama jsem nahmatal Sářin umělej nehet. Opatrně jsem ho vytáhnul. To je ale amatérka, napadlo mě.