Rocky Golden

Bylo pozdě večer. Ve stáji už utichl veškerý ruch.
Jen jedna kobyla přecházela po svém boxu, zpocená, ale klidná. Její hříbátko, už třetí v pořadí, se chystalo přijít na svět. O chvíli později zalehla do čisté slámy. Několik těžkých měsíců, kdy se s velikým břichem už sotva valila po pastvině, bylo u konce. Už nebyla obyčejným jezdeckým koněm, byla opět matkou. Když přiběhla do stáje majitelka, hříbě už stálo a snažilo se pít. Klisna klidně vyhlížela z boxu, její oči jiskřily, pyšná jako každá máma na své mládě.

Hříbátko byla klisnička. Celá hnědá, s velikou lysinkou. Tři nožky měla bílé. Mrskala ocáskem a zvědavě vykukovala zpoza své silné mámy. 
Na druhý den jsem do stáje poprvé přišla já.
Všichni obdivovali hříbátko, byla to krása, zázrak přírody... Když malá poprvé vycupitala na dvůr a mžourala do jarního slunce. Pojmenovali ji Rocky Golden. Její maminka se jmenovala Reena.
Vždycky, když jsem ve stáji udělala všechnu práci, šla jsem k výběhu a pozorovala. Hříbě se líbilo všem, ale do měsíce už měli zase své miláčky a Goldy je už nezajímala. Nikdo nechtěl kydat ten největší box, který matka s hříbětem obývali. Většinou to tedy zbývalo na mě. Ale já to dělala ráda. Nikdy mi práce ve stáji nevadila.
Holky, co tam do stáje chodily, měly svoje koně. Nechtěly se starat o koně místní, kterých bylo i s malou Golden jedenáct. Pravidelně jsme kydaly jenom já s majitelkou. Zpočátku mi nevěřila.
Na to už poznala příliš holek, které „milovaly“ koně. Ve skutečnosti ježdění.

Jednou jsem byla svědkem toho, jak našla majitelka ve stáji stát úplně zpěněného koně, s výstrojí a holky byly pryč, protože by prý nestihly včas nějakej film. Zuřila hrozně. Ale tiše.
O koně, kobylku jménem Amanta, na které jsem mimochodem taky jezdila, jsme se postaraly.
Ale podobných incidentů neubývalo. Nechápala jsem, proč ty holky ze stáje nevyrazí. To, že nemohla, protože byla na všechno sama a peníze byly právě jen z poplatků těch, kteří si tam ustájili koně, jsem pochopila až později.
V ten den, kdy na dvoře holky mlátily bičíkem jednoho poníka, údajně za to, že se nechtěl nechat nauzdit. Chudák se tak vzpínal, že málem vyrval kroužek na uvazišti. Vyletěla na ně a začala na ně ječet. Koukaly na ni s naprostým nezájmem a ještě provokativně koně párkrát švihly. Tehdy jim sebrala ten bičík a zlomila ho. Druhý den přijeli rodiče té holky, které bičík patřil. Musela se omluvit a zaplatit nový. Nikdy v životě jsem neviděla nikoho tak ponížit, jako to udělali oni jí.

Tehdy jsem pochopila, že jim nic udělat nemůže. Strašně ji to štvalo. Brečela tenkrát vzteky. A vůbec se jí nedivím. Tou dobou už zjistila, že já to myslím vážně a dovolila mi pomáhat jí s Goldy.
Viděla jsem, jak klisnička roste, jak běhá na pastvině s mámou, jak si hraje s roční kobylkou Rosie, svou nevlastní sestrou... Pak nastal čas, nasadit jí prvně ohlávku. Hodně se bránila.
 Jak jsem ji poznala blíž, pochopila jsem, že je taková.
Goldy se bránila vždycky, když se jí něco nelíbilo. Bylo to kurážné a nebojácné hříbě, nesnesla příkoří. Ale s notnou dávnou trpělivosti byla ochotna se učit. A šlo jí to skvěle. Jakmile se přestala vzpínat a vyhazovat kdykoliv jsme jí nasadily ohlávku na hlavičku, mohla poprvé na procházku s mámou.
Někdy i bez mámy. To jí problém nedělalo. Chodila jsem s ní na louku a do lesa.
Byla velmi zvědavá, nic jí neuniklo, všechno musela prozkoumat. Když s námi byla i Reena, troufla jsem si malou na louce i pustit. Vždycky se po chvíli lítání vrátila pro mlíčko a pomazlit.
Kobyla byla klidná, nebála se, když jsem se s jejím hříbětem mazlila já. A že to Golden uměla, se mazlit. Byl to malý čertík, ale když už byla trošku unavená, žužlala mi ruku, a já ji pročesávala hřívu, hladila hebkou srst a drbala mezi předníma nožkama, protože to měla ráda. To byly překrásné časy.

A tak Goldy rostla z maličkého, nohatého nic do krásné koňské slečny. Když byla roček, byla jednoznačně nejkrásnější kůň široko daleko. Stále dovedla bojovat, když se jí něco nelíbilo. Nedala se do věcí nutit, ale když k nim dospěla, za den, dva to vypadalo, jakoby je uměla už od narození.
Už uměla postát, když jí kovář rašploval kopýtka, chodila na vodítku ukázněněji, než pes, ochotně se nechávala čistit i mýt vodou z hadice...
To všechno se naučila snadno, stačilo na ni netlačit.
Ale přesto, jak spořádaně se dovedla chovat, neměla o nic víc rozumu, než když jí byl měsíc a my jí poprvé nasazovaly ohlávku...

Nezmoudřela ani za další rok a majitelka se vždycky smála, že Golden nezmoudří nikdy, že pořád bude v srdci to malé hříbátko, které si tak urputně brání svou svobodu. Někdo by to možná bral jako mínus, bránila se přece výcviku. Ale ve skutečnosti to bylo plus. Ona se chtěla učit.
Ale byla hrdá a já měla pocit, že ta hrdost v ní, že to nemůže ztratit, že to nikdy nikdo nezlomí.
Když bylo Goldy dva a půl roku, musela jsem ze stáje odejít.

Důvody byly velmi hloupé – víc studovat. Nepřišlo mi to podstatné, nechtěla jsem se vzdát toho všeho, pro co jsem žila. Ale rodiče nedali jinak. Opouštěla jsem milovanou Rocky Golden, její maminku Reenu, ostatní koně i jejich majitelku v slzách. S mou malou kobylkou se už začínalo pracovat a já jí popřála jediné – nauč se Goldy všechno, co budeš moci a chtít...
Poslední objetí, slzy...

Věděla jsem, že i kdybych už tu kobylku neměla nikdy vidět, zůstane navěky v mém srdci zapsaná jako to nejhezčí, co mě potkalo. A s tím jsem ze stáje odešla. 
Rok trvalo, než jsem se tam mohla jít podívat znova. Studia byla těžká, času tak málo, že jsem nestíhala ani spát, rodiče neoblomní... Ten rok byl velmi dlouhá doba.
Goldy už nebyla hříbě, když jsem šla do stáje znovu. Představovala jsem si, jak asi probíhalo obsedání... Jak nádherná klisna z ní jistě je, jak hrdě se nosí, byť pod jezdcem... Ale skutečnost byla, bohužel, úplně jiná. Stála tam v ohradě, se svěšenou hlavou a nejevila zájem o okolí. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je to opravdu ona.

Jistě, byla pořád krásná... Ale byl to jenom stín. Nereagovala na zavolání, na nic. Jen ke mně pozvedla matné oči a vzdychla. Hrdost byla pryč a s ní i ta Golden, kterou jsem znávala. Co se to s ní stalo?
Kdo z ní tohle udělal?

Běžím za majitelkou. Ta brečí, když mě vidí. Vypráví mi o všem, co se u ní stalo po tom, co jsem odešla. Bylo to neskutečné...
Předně šla nahoru cena krmiva, jako ostatně všeho. Tím byla ještě víc závislá na příjmu od majitelů koní, ustájených ve stáji. Všichni to dobře věděli.
Holky věděly, že mohou cokoliv, že si mohou dovolit i ty největší prohřešky a ona je nebude moci potrestat, nechce-li přijít o příjem, což by znamenalo také přijít o koně...
Potom si vzaly do hlavy, že budou obsedat Golden. Nechtěla jim to dovolit, ale nakonec musela. Trhalo jí to srdce, věděla, že kobylku totálně zničí... A zničily.
Zlomily ji...
Její hrdost a odpor zadupaly do země a udělali z ní koně, kterému už je všechno jedno. Donutily ji poslechnout. Slepě poslouchat. Bylo to vůči ní velmi kruté. Majitelka byla nešťastná.
Teď se rozhodla, že radši prodá svoje koně, než by dovolila další jejich trápení těmi bezohlednými, sobeckými rozmazlenci. Už podala inzeráty a pár koní zadala. Vyděsilo mě to, že se musí zbavit toho, pro co žije. Chystala se prodat svůj život... Udělat obrovskou chybu, možná tu největší...

Chápala jsem, že ji k tomu tlak okolí nutí, že nic jiného nezbývá... Ale chtěla jsem ještě něco zkusit. Dělala jsem reklamu. A pak jednoho dne jsem přišla a ona byla šťastná, protože přišli na ustájení dva noví koně se solidními majiteli. Bohužel nevydrželi dlouho...
Ale přece jen, vědělo se teď o její stáji trochu víc...

Rozhodla jsem se, že Goldy koupím. Chtěla jsem, a dosud chci, udělat z ní to, co byla předtím. Vrátit co nejvíc z toho, co zkazil přístup těch holek, co ji tak nutně musely obsedat. Majitelka si za ni řekla asi třetinu z ceny, jakou měla dřív. Co taky chtít za koně, který je zničený...
Ale já ji dala stejně dvakrát tolik. Aby mohla vyrazit ty holky.
To udělala, ale samozřejmě můj finanční příspěvek ji neudržel nad vodou dlouho a musela se opravdu pár koní vzdát. Naštěstí ne všech…

V současnosti má několik zákazníků, kteří u ní mají ustájené koně, a jí jich zůstalo pět. Je mezi nimi i Reena, máma Goldy.
Mladou kobylku jsem ze stáje odvedla. Prostředí, kde zažila zlé zacházení, by jí mohlo bránit v napravování škod v psychice. Ale jednou se určitě vrátíme, až bude zase dobrá. Jestli teda bude…
S koupí kobyly jsem si musela taky najít pořádnou práci, protože jsem musela platit ustájení (na jednom velmi solidním ranči), veterináře, kurzy horsemanshipu...
Zvládám. Ale je to dřina. Až teď můžu plně pochopit tíhu odpovědnosti, kterou člověk má...
A práci, kterou to všechno stojí...

Každý pokrok Golden je mi odměnou. Náš příběh nemá šťastný, ani tragický konec. Je to prostě jeden z těch příběhů, kdy člověk získá koně... Jeden, z těch lepších. A my obě doufáme, že jednoho dne budeme moci říct, že to máme za sebou. Že Goldy bude zase plná hrdosti, jako dříve...
Ale i kdyby se to nepodařilo, cenu to má. Cítím to pokaždé, kdy moji krásnou kobylku hladím, nebo když se na ni dívám...