Jak mne přijímali v nemocnici

.

V pondělí ráno jsem se dostavil na vrátnici nemocnice.
„Dobrý den, jdu s kýlou!“
„To musíte na chirurgii! Je to v patře po schodišti vlevo.“
Tak se po chvilce hlásím na příjmu chirurgického oddělení. Seděla tam babizna a to jí ještě hodně přidávám.
„Co chcete?!!!“ přivítala mne zhurta.
„Jsem přišel s kýlou ...“ říkám potichu.
„To jste přišel pozdě! To musíte přijít v sedm! Přijďte zítra!“ a otočila se k své rozjedené svačině.
„Ale já mám tady napsáno, že se mám hlásit mezi devátou a desátou!“ osměluji se s námitkou k tlustým zádům.
„A je teprve třičtvrtě na devět!“ jsem odhodlán nedat se vyhodit.
„Voni tam píšou blbosti! Ukažte, máte správný datum?“ zkoušela to uhrát alespoň na remízu.
„Mám datum i hodinu správně, jestli mne tady nechcete, napište mi to na ten papír a řekněte mi, kde sedí váš nadřízený, osobo! Nebo si snad myslíte, že sem jdu jen tak z legrace? Víte, co mi to dalo přemlouvání sebe sama a k tomu se ještě bojím jako malý kluk. Tak dělejte svojí práci a nes … nerozčilujte mne!“
Baba kupodivu roztála a bylo vidět, že když se jí něco přikáže, umí i poslouchat. Tak jsem ještě doplnil:
„A tu svačinu si schovejte, nejsem zvědav, po čem vám bude dneska špatně!“
Napsala všechny papíry téměř beze slova a byl jsem přijat. Zaradoval jsem se, myslel jsem si naivně, že to je všechno.
„Musíte ještě na vstupní prohlídku k doktorce!“ zrušila mé představy o hladkém přijetí.
„Tady!“ a ukázala na dveře za sebou. Polil mne pot. Představa, že tam bude sedět ještě tlustší, ošklivější a starší babizna s doktorským diplomem mne srazila málem do kolen.

A tady jsem nucen udělat v příběhu odmlku. Pro správné prožití této povídky potřebujete znát moji básničku Snad si někdy vzpomene. Zde je. Přečtěte si ji procítěně, pokud možno nahlas. Budete to potřebovat v dalším textu.

Rozkvetla mi láska
Rozvila se v dlaních
Na křídlech ji vážka
Nese krajem za ní

Hořelo srdéčko
Hořelo plamenem
A když doplálo
Stalo se kamenem

Do kamene vyryto
To tajemství lásky mé
Navždy bude ukryto

Ukryto snad trvale
To tajemství lásky mé
V chladném těle z kamene

... (snad si někdy vzpomene)


Zaťukal jsem na dveře a vstoupil. Podlomily se mi kolena. Vykoktal jsem pozdrav. Anděl v doktorském plášti se ke mne otočil a já padnul na kolena úplně.
„Bože!“ vydechl jsem.
Paní doktorka se na mne mile usmála a pobaveně se mě ptala:
„Vám neslouží kolena? Nebo co vám vlastně je? Ukažte, co máte.“
Byl jsem vykolejený jak rychlík starého Cassy Johna. Doktorka, asi třicet let, štíhlá a krásná blondýnka s vlnitými vlasy na lopatky, délka přesně tak, aby se příliš nepletly v posteli, jen o malinko menší než já, a úsměv, který byl schopen odzbrojit pěší legie, jízdní švadrony i dělostřelecké pluky. A já tam klečel sám. Divíte se mi?
„Á, kýla! Pupeční. Pán asi hodně zvedal, že?“ A znovu se usmála. Zapomněl jsem i to, jak se jmenuji. Naštěstí mé jméno měla napsáno na přijímacím listu. Zíral jsem na ni jak na svatý obrázek.
„Tak se zkuste zvednout, ať nám tu nevytlačíte ďolíčky do dlaždiček.“ Znovu se na mne usmála. Přestal jsem i dýchat, byl jsem okouzlen. Tohle doma nebudu moci vypravovat, blesklo mi hlavou. Žena by to jistě nepochopila a říkat to milence by bylo sebevražedné! Chtěl jsem se zvednout, něco duchaplného říct, ale začal jsem se dusit. Rozkašlal jsem se, natřikrát se zvednul ze země, nadýchl jsem se a vypadlo ze mě:
„Já vám napíšu básničku …!“ a přiblble jsem se usmíval.
„A vy to umíte?“ znovu se na mne usmála. Kolena mi znovu začala měknout, hlava přestala myslet a začaly se aktivovat centra dávno nepoužívaná. Sebral jsem zbytky sil a sebevědomě jsem prohlásil:
„Trochu!“
Její úsměv byl už o poznání méně vstřícný. To mne vyburcovalo a chtěl jsem získat ztracené pozice.
„Já vám klidně nějakou řeknu, mám krásně zamilované, romantické!“ v duchu jsem si říkal, to musí zabrat, vždyť už tolikrát …!
Paní doktorka se znovu mile usmála a odvětila:
„Tak nejdřív probereme, proč tu jste a jaké máte potíže.“
Přeskočím popis základního vyšetření, to si jistě umíte představit nebo jste to zažili na vlastní kůži, a přejdu k tomu důležitému.
„Nevidím tady vyšetření prostaty, vám to nedělali?“ Začala něco psát do papírů.
Přece se nepřiznám, že nevím, co to je prostata! Zkus to zamluvit, napadlo mne. Třeba zapomene.
„Chcete slyšet nějakou básničku ode mne?“ ptám se s nadějí, že po mém dílku bude mimo zase ona.
„Klidně! Tak mi něco řekněte, ale svlékněte se, já vás zatím vyšetřím. Tady se opřete o pohovku a můžete přednášet!“
Jemně se zasmála, aby mne povzbudila a začala si natahovat rukavice. Pro vás, co nejste zdravotnicky vzděláni, prostata je orgán umístěný tak hluboko v těle, že se k němu normálně nedostanete. Doktoři, a bohužel i doktorky, se k němu dostávají nenormálně, přes otvor, který se na těle objeví při hlubokém předklonu. A tak se prstem dostanou na místa, která zde nebudu popisovat. Jistě si to umíte sami představit.
„Tak začněte, už se těším!“ vybídla mne k básnění.
Tak jsem procítěně začal:
„Rozkvetla mi láska
Rozvila se v dlaních
Na křídlech ji vážka
Nese krajem za ní“
Doktorka si namazala prst v rukavici vazelínou.
„Pokračujte! Pěkné!“
„ Hořelo srdéčko
Hořelo plamenem
A když doplálo
Stalo se kamenem“
Zhruba v půlce sloky jsem ucítil její prst, kde, to si jistě domyslíte. Snažil jsem se procítěně recitovat, ale myslím, že by to nezvládl ani Viktor Preis. A já jsem jen nadšený amatér. Hlas mi poklesl, řekl bych, že i hlasivky zaprotestovaly vystupovat v tomto čísle. Víla v plášti a s rukavicemi tiše a dojatě řekla:
„Krásné, jak je to dál?“
„ Do kamene vyryto
To tajemství lásky mé
Navždy bude ukryto“
Přestal jsem hlídat intonaci, přestal jsem myslet na celý svět a jen se těšil na konec vyšetření. Doktorčin prst objevil drobnou anomálii a začal ji zkoumat pečlivěji a s větším důrazem. Hlas mi začal přeskakovat, až se u mne znovu po letech objevilo mutování. Z posledních sil jsem dokončil básničku.
„Ukryto snad trvale
To tajemství lásky mé
V chladném těle z kamene

... (snad si někdy vzpomene)“

Doktorka spokojeně skončila vyšetřování se slovy:
„Výborně! A nález je taky negativní. Otřete se.“ podává mi nějaké ubrousky. Děkuji jí a otírám si pot z čela. Zasmála se opět.
„Já myslela, abyste se otřel na druhém konci! Tu vazelínu.“ a podala mi nové ubrousky.

Co mi dál říkala si už nepamatuji. Když jsem vyšel z ordinace do čekárny, chlap, co přišel do nemocnice zároveň se mnou, se zeptal:
„S čím jste tam byl, pane, vypadáte, jakoby jste před deseti minutami umřel! Já tam jdu s banalitou, mám jen pupeční kýlu!“
Tak jsem mu popřál krásný den.

PS: Doktorka mne i operovala, a to dobře! Vždyť jsem ji na papírek nakreslil, jak bych to chtěl. Dal jsem si ten návod na břicho těsně před tím, než mne uspali.
Děti to často kreslí křídou po plotech!

.