K vrcholu

Rozhlídnu se po posteli. Ponožky, brýle, rukavice, šály, nějaké to tričko a dalších padesát tisíc věcí, jak to nacpu do toho miniaturního batohu, vážně netuším. Uff, hotovo. Tvar mého zavazadla je věru zajímavý, ale co? Estetika mi nikdy moc neříkala. Mám ještě chvíli čas.
Krosna je těžší, než jsem čekala. Jen tak tak se dovalím na letiště. Jsem tu jen deset minut, ale křičící děti, štěkající psí miláčkové, uječené matky a odsekávající manželé, tohle vše dohromady mi nedělá nikterak dobře. Hned po třech hodinách nastupuji do letadla. Dnes mám všeho po krk. Při pohledu na unuděné tváře cestujícíh raději usínám.
Rozhlédnu se. První "věc", která mě upoutá moji pozornost, je vysoký pohledný blondák. Hezký, pomyslím si a s jistou, že mává na mě, se k němu vydávám. Už jsem skoro u něj, když mě předběhne nějaká prsatá blondýna, která se mu vrhne kolem krku. Holt smůla, poznamenám, když mě "něco" chytne za paži a táhne ke skupince lidí. Mezi padesátiletými Američany, Němci a Japonci se opravdu vjímám. Skvělá společnost! To bude zábava. Všichni nastoupíme do dodávky a jedeme směr hory. Pomalu, ale jistě mě přestává bavit poslouchat stupidní žvatlání mých spoluhorolezců. Zavřu oči a opět usínám. Když po dvou hodinách kodrcání autem otevřu oči, vydechnu úžasem. To, co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Horští velikáni tam stáli celí bílí. Byli až neskuteční a přece na dosah ruky. Byli mohutní, rozeklaní odolávajíce sta a sta roků náporu větru a vichřicím. Připadala jsem si jako mravenec.
Omyl, stále si při pohledu na ně připadám jako mracenec, jako malé dítě, co kouká na hračku v nejvyšší polici a rozhoduje se, jestli má vylézt nahoru, nebo si hrát s něčím jiným. Chci tu hračku až nahoře. Chci ji, i když vím, že je to víc než nebezpečné, a ví to i to dítě. Stačí malá chya nebo chvilka zaváhání a vše je ztraceno. Kdykoli se nějaká z poliček může uvolnit nebo rozlomit. Vše je jen na osudu, ale doufám, že já i to dítě svou hračku dostaneme. První tábor rozložen, usíná. Dnes jsem sice naspala víc než dost, ale i tak mě spánek přemůže.
Ráno mě jemně cloumáním probudí jakýsi mladík, ani nevím, kde se tu vzal. Po chvíli se vyhrabu ze spacáku a znovu zabalím padesát tisíc věcí. Náš intruktor vysvětluje cestu. Z mého pohledu vycítil, že mu ani za mák nerozumím. Když se dá konvoj do pohybu, příjde ke mně. Znovu začne vyprávět podmínky cesty, ale tentokrát česky. Ach, jak je ta čeština krásná. V polovině úseku zkolabuje nějaká žena. Všichni funí jako lokomotivy, tak se nabízím, že si ženu vezmu na starosti. Spolu s Petrem, milým, mladým a hezkým horolezeckým intruktorem, ji táhneme do dalšího tábora. Pochod se dvakrát tak zpomalil. Dorážíme až za tmy. Ráno přiletí vrtulník a odváží Němku i s jejími třemi přáteli. Obtížnost se zvyšuje. Z třetího tábora se nikomu nechce.
Z batohu víc jak polovina krámů zmizela, přesto se mi zdá, že je čím dál těžší. Odhodlání polevuje. Nervy bublají. Jdeme stále pomaleji, zásoby docházejí. Drama. Kolik nás dojde na vrchol? Netuším, ale jedno vím, že já budu mezi nima. Co krok, to škobrtnutí. Začínám mít všeho dost. Na druhou stranu to musím zvládnout, prostě musím. Nechci si připustit strach z toho, že to nedokážu, tak raději jen mlčky sleduji hory. Všemocná matka příroda je zde vytvořila a ony dlouho vzorovaly noze člověka. Zas se objevil ten pocit mravence. Tvorečka, který je slabý i silný zárověn. Připadám si volná jako pták. Chybí mi už jen křídla a rozletět se. Miluji ten pocit. Vše okolo je bíle, jako by zem pokrylo hedvábné plátno. Vše tak jasně září, až mě chvílemi bolí oči. Z mého zamyšlení mě probudí výkřik a tupý náraz. Strnu. Pevně semknu rty. Zadržuji pláč. Myšlenkami bloumám k domovu. Jak se to mohlo stát? Promítám si v hlavě možnosti, jak tomu zabránit. Rozložíme provizorní tábor pod skalním převisem. Všichni jsme zdrceni nečekanou ztrátou. Nikomu se nechce pokračovat.
Až na mě a jendoho Němce se všichni rozhodli zůstat. K vrcholu zbýva už jen kousek. Vycházíme brzy za úsvitu. Pochodujeme nejméně dvě hodiny. Velmi špatně se dýchá. Po dalších třech hodinách potřebujeme dýchací přístroje. Hlava mně třeští, nohy bolí. Tělo znavené, nervy nadranc. Podle mapy zbývá poslední kilometr. Je to jak rajská hudba pro moje uši. Úplný zázrak. Nakračujem opatrně po ledu, když náhle osoba vedle mě upadne. Křičí bolestí ukazujíc na svou nohu. Musím se rozhodnout. Nechat ho ležet a jít za svým cílem, svým snem, nebo... Hádám se sama s sebou. Přemýšlím. Zpevním mu nohu a udělám provizorní "dopravní" prostředek. Naposledy se podívám směrem k vrcholu. Sbohem. Cesta je namáhavá. Po dlouhých hodinách konečně spatřím zbytek výpravy.
Jak jsem se dostala dolů, mi není známo, ale teď sedím v letadle. Stýská se mi po domově, po lidech, kteří na mě budou čekat na letišti a já je budu moci obejmout, po krajině, kterou dobře znám, po teplé posteli, kterou mileráda vyměním s tvrdou zemí. Vím, že jakmile na mě dýchne teplo domova, bude se mi stýskat po horách, po tom chlapci, po lidech jež se mnou putovali k vrcholu. Nedokážete si ani představit, jak vás dá dlouhej pochod dohromady. Tahle zkušenost mě fyzicky i psychicky natolik vyčerpala, že dalších pět životů prospím. Jedno už vím jistě, že jsem nebyla mezi těmi, kteří se dostali na vrchol.