Drogy na plnej úvazek

"Přestaň," vyrval ji injekci z rukou. "Ty tyhle věci nepotřebuješ," hlas se mu však zlomil. Vysíleně padl k ní. "Prosím tě, nedělej to," šeptal ji do ucha. "Nic nechápeš! Nikdy jsi to nepochopil!" křikla na něj. Vztek vystřídaly prosby, pláč. "Spolu to zvládnem," vzal ji do náručí a lehce s ní kolíbal. "Seš nemožnej!" vymanila se mu a utekla. Neměl sílu volat...

Zaslechl své jméno. Otočil se. Seděla tam schoulená v rohu uličky. Přitiskl ji k sobě, třásla se. "Kde jsi byla, hrozně jsem se o tebe bál. Hledám tě už celý týden," pohladil ji po vlasech. "Odpustíš mi?" podívala se mu do očí: "Prosím, odpusť." Chtělo se mu brečet. Už snad po sté, po tisíci se mu slzy draly na povrch. Odvedl ji k sobě domů, kde se vášnivě pomilovali. Ráno se rozloučil polibkem. Nemohl se soustředit na školu. Stále bloumal myšlenkami k ní. Věděl, že uteče, že si dá dávku, ale nemohl nic dělat, ona nechtěla.
Vrátil se domu. "Zlato?" volal a proběhl celý dům. Otevřel dveře do ložnice. Spala. Spala věčným spánkem. "Proč? Pověz mi!" bušil do ní. "Vstaň, miláčku, naposledy se mi probuď," líbal její namodralé rty, jako by do ní chtěl vdechnout nový život. Jeho pohled sjel na to svinstvo. Vzal injekci a zajel si s ní pod kůži. Látka se dostávala pozvolno do krve a potom do celého těla. "Možná i na tom něco je," začal se zběsile smát. Potom se uložil k ní a usnul. Ráno zařídil vše, co měl. Rakev pomalu spustili do země. Poslední takt hudby - konec.

Už od rána mu bylo blbě, přesně tak jako teď, když seděl na jejím hrobě. A už po sté, po tisící ji vyprávěl jejich příběh. Vzal injekci a nabral do ní silnou dávku. Již zručně si napíchl žílu. Slastně přivřel oči. Nádech. Výdech. Ztěžka se mu dýchalo. Nádech. Výdech. Ruka klesla. Nádech. Obrátil se čelem k fotce jeho milované: "Víš, že jsem tě miloval? Řekni, že to víš."