Probuzení

Můj pokoj skrývá pár zvířátek. Nastálo dvě korely, pavouky a to divný pod postelí přechodně činčilu, Tweety nebo pejska. Živo tu mám až moc hlavně v noci.
Znáte to. S těžkou hlavou, kterou jste mimochodem zaměstnávali učením, konečně usnete. Zrovinka se korele zachtělo létat. Rána a další, další. Ubohé tělíčko naráží do okenní tabulky. Nevím, jestli ještě nepochopila, že ve tmě nic nevidí, nebo je slepá.
„Ljubi? Kryštofe?“ neochotně vstanu a rozsvítím. „Už předem jste mrtví,“ upozorním své miláčky. „Do klece!“ Nefunguje. Abraka dabra do klece? Čárymáry fuk? Nic naplat, jdu chytat. Vždy počkají, až se k nim natáhnu, a frnk. „Nemáte nic jiného na práci než se o půlnoci hrát na honěnou?“ zafuním jako lokomotiva. Hurá! Jsou doma. Postel! Spát!
Otravný budík. Sáhnu po mobilu. On to není. „Tweety, zmlkni," otočím se na ptáčka v kleci. Hážu po ní vše ni vše možné. Proč nemůžou mít papoušci taky tlačítko? Říká se, že určité druhy okřídlenců se naučí mluvit. Potěš pánbůh, až na mě začne povykovat, to už ji vážně zabiji. Prásknu sebou zpět do postele. Heh, co to je? Otevřu unavená očka. „Kryštofe? Nemohl bys přestat okusovat moji nohu?“ Poslechne hned po zatřesení onou končetinou. Začne raději láskyplně oždibovat svou partnerku. „Nechte si to na doma,“ vyženu oba milence.
Mobil se rozevře na celý pokoj. Jak nádherné probuzení! Alespoň se dá vypnout. Příšera! Koukal vám někdy z oka do oka pták? Vřele nedoporučuji hlavně po ránu. Dojdu si pro snídani. Jen co si ji položím a pustím chvíli z dohledu, ta dvě zlatíčka si ji přivlastní. Jen at jim chutná. Ale kdo to kdy viděl? Copak já chodím na zrní? Nechám si tedy sníst koláč. Na rozloučenou mi zazpívají ptáčci trojhlasně. Není to krásné? Není! Nevyspalá, hladová, okousaná. To je začátek dne.
Opeřenci, střeste se mě! Po dnešní noci a ránu vás nemám ráda. Ale chtěli jste válku, máte ji mít.