Jmenuju se Bára

Anotace: (ze šuplete)

Jsem předávkovaná, nebo mi prodali nějaký svinstvo? Je den, nebo noc? Kolik chlapů se dnes na mně vystřídalo? Proč bych to počítala? Tohle má na starosti Robert. On se mi stará o prachy i o přísun matroše. Ale dneska jsem si šlehla pěknej hnus. Ještě párkrát se sjedu nekvalitou, a jdu do kytek. No, a co... stejně jsem na světě omylem a za trest. V minulým životě jsem musela bejt masovej vrah, a teď si to vyžeru. Ležím v nějakým smradlavým bytě na smradlavý matraci... kdybych mohla aspoň domů. Máma je šťastná, že jsem zdrhla. Prej jestli se vrátím, vezme na mě kudlu. Ani se jí vlastně nedivím. Mít JÁ takovou dceru, taky ji podřežu. Jsem odpad... a taky jako s odpadem se mnou všichni zacházej. Vošukat... a teď táhni, šmejde! Jó – ŠMEJD, tak bych se měla jmenovat.
Nějaký prase rozsvítilo lustr. Robert.
„Co tu zase skuhráš?“ Robert odkopl stříkačku dál od matrace. „Už ti je zase blbě? Tady mi nechcípej, nechci mít kvůli tobě průser. Na skuhrání jsem háklivej. Jestli vynecháš zejtřek, vrátíš se na silnici. U mě se musí makat, ty šmejde!“ řve mi do ksichtu.
Přemýšlím, jestli by se mi ulevilo, kdybych ho podřízla... a pak oddělala sama sebe. Řekla bych, že jo.

Na Roberta seru, ať se oddělá sám. Já se postarám sama o sebe. Nuselskej most jsem ani nezkoušela, nejsem blbá. Je už moc jištěnej – pletivo, kamery... Tenhle nadjezd je lepší. Počkám si na slušně velký auto – a hups... Stejně už na mě leze absťák.
„Ahoj...“
Vedle mne stojí chlap s kravatou, a já kráva ho vůbec neviděla. Určitě jde dělat to samý, co já.
„Čau,“ čumím na něj vyjeveně.
„Byl jsem tu dřív,“ povídá neznámý, „nebude ti vadit, když taky dřív skočím?“
„Posluž si... ale dělej, už mi začíná bejt zima.“
„Tady... na... vezmi si moje sako. Už ho nebudu potřebovat.“
„Seš sjetej? Vždyť ho za chvíli ani jeden nebudeme potřebovat!“ zvyšuju hlas.
„Tišeji, prosím. Nebudeme na sebe upozorňovat...“
„Skvělej nápad, intoši,“ zasměju se, „naše střeva na silnici na sebe za chvilku upozorněj až, až.“
„Máš pravdu. Takže to sako fakt nechceš?“
„Dej ho sem. Nějak jsem se rozkecala... Hele... ty tam máš cigára. Můžu si vzít?“
„Všechno je tvoje...“
„Kristejéééžiši... ty máš v ruličce snad padesát tisíc!“ zase neopatrně zvýším hlas.
„No a? Těma prachama si to poslední cigáro klidně zapal,“ mávnul rukou a sedl si na betonový okraj. „Už musím jít...“
„Nedáš si taky poslední cigáro?“ podávám mu celou krabičku. Vzal si. Na chvilku se naše prsty setkaly. Taky jsem si sedla. Přestávám chápat, oč tu běží. On je přecpanej prachama... já jsem silně v mínusu, ale skáčeme OBA! Měla bych na něj spoustu otázek, ale je mi blbý se ho zeptat. Nevěřícně se na něj dívám. Takovej hezkej a prachatej chlap... a on se chce zabít. Líp se narodit nemohl, tak co blbne?
„Proč končíš?“ přeci jen jsem se zeptala.
„Žena mi dnes napsala dopis na rozloučenou.“
„Zdrhla ti?“
„Spáchala sebevraždu... pustila si plyn.“
„Kvůli tobě?“ Nechápu sama sebe, proč ho otravuju.
„Ne... kvůli milenci, který ji opustil. Vůbec jsem nevěděl, že mě vlastní žena nemiluje.“ Zapálil si druhou cigaretu. „A jak se vede tobě? Asi taky nic moc?“
„Jo... nic moc. Jsem kurva. A kam mi paměť sahá, vždycky jsem byla. Dnes dávám výpověď.“
„Když se zabiješ, nedostaneš dva platy odstupného.“
„Ha ha. Moc vtipný. Víš hovno, jak se žije na dně,“ odplivla jsem si z dvanáctimetrové výšky na silnici.
„Na dně jsem byl, ale já se dodnes uměl ode dna odrážet. Milá zlatá, dětství jsem prožil v děcáku. Nejsem sirotek, normálně se na mě rodiče vykašlali... nezajímám je. Ve třinácti jsem z děcáku utekl na Slovensko. Když mě po roce a půl chytili, já měl u sebe víc peněz, než moji vychovatelé.“
„Kradl jsi, no... to je toho,“ ušklíbnu se.
„Nikdy jsem neukradl ani korunu. Začal jsem tam prodejem novin, pak jsem kupoval krámy do vetešnictví, sbíral vyhozené věci... Potom přišly na řadu starožitnosti. Ty vynášely nejvíc. Když vychovatel zjistil, že jsem se živil poctivě, i když načerno, všechny průšvihy mi vyžehlil. Pořád jsme v kontaktu, i po patnácti letech,“ usmál se na mne. To je snad poprvé, co se na mne někdo lidsky usmál.
„Proč se usmíváš? Hráblo ti?“ ťukám si na čelo.
„A tobě ne?“
„Jenže já jsem v jiný situaci, milej zlatej. Mě, když nebudou píchat chlapi, chcípnu hlady.“
„Vážně? Mne nikdo nepíchal, dokonce ani nadřízeného jsem v životě neměl, a uživil jsem se slušně. Akorát žena... no nic... jdeme na to.“ Neznámý kravaťák se postavil.
„Jak se jmenuješ? Já jsem Bára.“ Vstala jsem taky a podávám mu ruku.
„Libor,“ stisknul mi ji... ale pak si mě k sobě přitáhl, objal mě. Pošeptal mi do ucha: „Báro... co tu děláme?“
„Libore... my se tu přeci zabíjíme. Už jsi zapomněl?“
Objímáme se čím dál víc. Tiskneme se jako milenci. Hřeje mne. Rozplakala jsem se. „Libore... já... já bych tolik... tolik chtěla žít. Ale já to neumím. Nikdo mě to nenaučil...“
„Báro, miláčku, mne to taky nikdo neučil. Sám jsem se donutil.“
Začala jsem ho líbat. Ústa, tváře, oči... byl od mých slz celý zmáčený. Libor mi polibky oplácel. Vlastně nebyly to jen moje slzy, ale i jeho. Hladila jsem ho po vlasech. Libor najednou zavrávoral... jednou rukou jsem se stačila zachytit zábradlí... ale... on mi padá z betonového okraje. Držím ho za ruku, málem mi vahou vykloubil rameno...
„Báro...“ křičí pode mnou. Skoro ho nevidím, je už šero.
„Libore... neboj se, já tě držím!!!“ Ale nebyla to pravda. Drželi jsme se jen jednou rukou... cítila jsem, že mi vyklouzává. Byl moc těžký... moc... moc těžký. I ten jeho snubní prsten mu pomalu sjíždí s prstu. Vidím světla náklaďáku.
„Ne!!! Libore... teď ne!!! Já tě miluju, jak jsem ještě nikdy nikoho nemilovala!!! Prosím tě, ty teď nesmíš...“
Libor dopadl těsně před projíždějící auto. Slyším zvuk lidského těla, naražejícího do podlahy nákladního auta. Hlava se oddělila od trupu... zůstala ležet na bílém pruhu silnice... V ruce mi zůstal jeho snubní prsten. ...Navlékám si ho na prst...