Prázdnota

To jsem si teda dal. Nudil jsem a připletl se do stupidní diskuse na idnesu. Dost blbej nápad. Hned mi z těch keců vylítl tlak. To snad není možný, co tam ti tragédi píšou. Nechápu, jak může někdo tvrdit, že dřív bylo líp. Tak dobře, jako se máme teď, jsme se nikdy předtím neměli. Mnozí z nás mají všechno. Někteří ale k tomu dostali i speciální bonus. Jako já. Prázdnotu.

Ani nevím, kdy mě pohltila. Možná tenkrát, když se nám narodila dcera a žena přišla s nápadem, že se k nám přistěhuje její matka, aby jí pomohla a ona mohla nerušeně psát? Nejdříve na pár týdnů, pak měsíců a nakonec se to vyvinulo podobně jako invaze Rusů v šedesátém osmém. Tchýně už u nás zůstala. Na věčné časy a nikdy jinak!

Ze začátku mi to vyhovovalo. Doma bylo uklizeno, navařeno, dcerka spokojená, manželka taky. Prý konečně začala psát román. To teda říkala tchýně. Já jsem z poslední doby nic z její tvorby nečetl. Těch pár básniček, co mi napsala, když jsme spolu začali chodit, bylo docela fajn, ale do Seiferta nebo Vrchlickýho měly ty texty hodně daleko. Prý moderní poezie. A já tomu nerozumím, to mi tenkrát řekla. Tak už jsem raději mlčel. Hanka byla a pořád ještě je krásná ženská, tenkrát jí bylo osmnáct a rozkvetla právě jako růžička, dneska už mi teda občas spíš připomíná odvétající růži, které sem tam upadne okvětní lístek a těch trnů je tam taky nějak čím dál víc, ale pořád ji mám svým způsobem rád.

Moc času, abych se s tím zabýval, jsem neměl. Nikdo mi nikdy nic zadarmo nedal, musel jsem udělat vejšku, naučit se jazyky, chodil jsem na brigády na stavby, abych získal praxi a vydělal si peníze. Neměl jsem rodiče, kteří by mi umetali cestičku, tak jak ji teď umetáme našim dětem. Jezdil jsem po světě, stavěl hotely, domy, obchodní centra. Ano, a měl spoustu žen. Některé se samy nabízely, o jiné jsem musel zabojovat.

Ta moje totiž zůstala v Čechách. Ani jsem jí moc nechyběl. Měla svůj literární svět. Až později jsem pochopil, že mé místo zaujala její matka. Když jsem přijel na pár týdnů domů, cítil jsem, že jsem tam navíc.

Do Čech jsem se vrátil nastálo, až když mi nabídli místo ředitele velké stavební firmy. Zdálo se, že báječný život bude pokračovat. Bylo mi pětačtyřicet a měl jsem úplně všechno. Až mnohem později mi došlo, že tohle byl vrchol kopce, na který jsem se vydrápal podstatně rychleji než ostatní. Chvilku jsem se kochal výhledem a pak už následoval sešup dolů.

Přišla totiž krize. Dostal jsem padáka. Ze dne na den jsem spadnul z výšin téměř absolutní firemní moci až na kanape v obýváku. Ztratil jsem zájem o všechno. Umíte si představit, jaké to je, když jeden den šéfujete firmě s čtyřmi tisíci zaměstnanci, máte dvě sekretářky, jste pan Někdo. A druhý den ležíte jako pan Nikdo doma na kanapi? Proč byste měl vstávat? Jen na záchod a nazpět to vzít kolem ledničky. To byl můj život.

„Zase jsi vyžral celou lednici!“ řvala Hanka, když jí tchýně oznámila, že včerejší nákup zmizel.

„Můžu si tady žrát, jak chci. Bez mých peněz byste i s matkou žraly jen trávu na pastvě!“ Zařval jsem z obýváku.

Tohle období trvalo rok. Dostal jsem se z toho. Začal znovu pracovat. Věděl jsem, že musím jít se svou cenou dolů. Stále byla krize, stavebnictví zamrzlo, bylo málo zakázek. Ale pro mě bylo hlavní, že dělám práci, kterou mám rád. Zase jsem měl důvod ráno vstát.

A časem se k tomu přidal i další důvod. Měl dlouhý hnědý vlasy a oči, které se pořád usmívaly. Paní architektka. Vlastně slečna. O více než deset let mladší než já. Začal jsem znovu objevovat svět.

Toulali jsme se po Praze, jezdili na motorce na výlety. Vždycky, když na tohle období vzpomínám, se mi vybaví cesta serpentýnami na Mácháč, Katka se mě drží pevně kolem pasu, cítím její mladé tělo, jak se tiskne, vlasy jí z helmy neposlušně povlávají a já jsem plný emocí, které jsem už dávno zapomněl. Je tohle štěstí? Láska?

Proč ale nic nezůstane stát v bodě, kde jsme spokojení? Proč se vše posunuje, vyvíjí?

Napadlo mě to ve chvíli, kdy jsme leželi vedle sebe na posteli v hotelovém pokoji, měl jsem zavřené oči a cítil se uvolněně, spokojeně, takový ten příjemný okamžik po milování.

„Chtěla bych mít s tebou dítě,“ ozvalo se vedle mne.

Mlčel jsem. Tohle není nejlepší okamžik k řešení takových zásadních věcí. Věděl jsem, že ať odpovím cokoliv, nic už nebude jako dřív.

Je pravda, že i mne to několikrát napadlo. Dcera vyrostla, ani nevím jak. Vychovala ji v podstatě babička. A teď dostávám šanci začít znovu, udělat vše jinak. Ale chci to? Chci skoro v padesáti začínat znovu? Na druhou stranu ale vím, že o Katku nechci přijít.

„Mlčíš? Nic neřekneš?“

„Co se na tohle obvykle říká? Nevím. Uvidíme.“

Uražený výraz v její tváři mě ujistil, že zbytek víkendu je v háji. A nejen víkendu.

Začala trucovat. Když jsem se jí ptal, kdy bude mít čas, odpovídala „uvidíme“. Mé dny zešedly, projížďky na motorce, práce na zahradě, nic nemohlo prázdnotu vytěsnit. Stýskalo se mi.

Takové budou všechny dny bez Katky, říkal jsem si. Možná ji po čase nahradí jiná žena, ale už to nejspíš nikdy nebude takové jako s ní.

Začal jsem si zvykat na představu, že se rozvedu a začneme spolu s Katkou žít. Řekl jsem jí to na romantické večeři, kam se mi ji podařilo vytáhnout, až když jsem jí naznačil, co se bude řešit. Jo, musel jsem se začít víc snažit, abych to urovnal. Procházky, kina, večeře. Ale měl jsem pocit, že zase žiju.

Očekával jsem, že manželka nebude dělat problémy. Nežili jsme spolu už několik let, v podstatě jsme si rozdělili dům na dvě poloviny, v jedné jsem byl já, v té druhé žila ona s matkou. Dcera studovala v zahraničí.

„Tak ty se chceš rozvést?“

„Jo. Chci začít znovu a úplně jinak!“

„No, proč ne. Já ti problémy dělat nebudu. Stačí, když mě vyplatíš, předběžně jsme to s mámou odhadly na patnáct milionů – a pak si jdi!“

„Patnáct milionů? Zbláznila ses? Kde bych to vzal?“

„Prodej dům, auta, motorku i ty byty, cos koupil a teď je pronajímáš….Myslíš, že jsem úplně blbá?“

„O co ti jde? Vždyť spolu nežijeme? Tvůj partner je tvá matka!“

„Ale mám právo na půlku toho, co jsi za ty roky vydělal!“

Udělalo se mi zle. Zkolaboval jsem. Probudil se až v nemocnici. Verdikt lékařů byl neúprosný. Operace a kardiostimulátor.

Katce jsem se neozval. Proč taky? Cožpak můžu zakládat novou rodinu? Peníze bych odevzdal manželce a začínat téměř od nuly bych už nezvládnul. Zvlášť ne s kardiostimulátorem. Copak vím, jak na tom budu zdravotně? Stačil by Katce život s člověkem, který má zdravotní omezení? Pokud ano, jak dlouho? A co to dítě, jak by k tomu přišlo?

To byly otázky, které mne pronásledovaly celou dobu v nemocnici a pak i doma. Opět jsem upadl do letargie. Nic se mi nechtělo. Doma zavládlo příměří. O rozvodu jsme se už nebavili.

Začal jsem chodit plavat. Relaxoval jsem u bazénu a koukal na všechny ty mladý holky, který mít už nikdy nebudu. Abych si je kupoval, nechal si na sebe přilepit zlatokopku, o to nestojím. A co můžu nabídnout ženě, která by mě měla ráda bez ohledu na peníze?

Manželka se občas přemohla, zvedla se od počítače, kde se odehrával celý její virtuální život a vyrazili jsme na večeři, do kina, několikrát do roka na dovolenou. Zvyknul jsem si na takový život. Žádná velká hitparáda, na druhý straně ani existenční problémy a živoření. Můžu si koupit, co chci.

A v tom je možná ten problém. Já už si vlastně nic koupit nepotřebuju. Všechno mám. Akorát ke každý věci, kterou jsem si kdy koupil, jsem dostal malý kousek prázdnoty. Věcmi totiž člověk zaplácne nudu jen na chvíli.

„Tak zvedni zadek ze židle a začni něco dělat!“ napsal jsem fňukálkovi na idnesu. „Kdyby mi bylo třicet jako tobě, nedřepím u počítače a žiju!“

A co vlastně dělám já? Napadlo mě. V blahobytu dožívám…