Lásenka

„Tak, pane Mlevsa, dneska vás pustíme domů…“, konečně slova, na který čekám skoro měsíc. „To mi nemůžete udělat,“ zareaguju, abych udržel lajnu, díky který jsem to tady přežil. „A přibalíte mi s sebou i nějakou hezkou sestřičku?“, řeknu a mrknu na Barborku, která stojí vedle primáře a mile se na mě usmívá.

 

„Ale jděte, pane Mlevsa, co by tomu řekla vaše paní,“ odpoví sestřička.

„Budete nám chybět,“ dodá, když primář odejde. „Byla s váma legrace…“

 

Potěšila mě. Je to milá holka, tahle Barborka, vybavila se mi Jakešova slova o Zagorce. Usmál jsem se. Mám rád srandu, snažím se myslet pozitivně, jak se dnes říká. A když jsem vymejšlel různý ptákoviny, tak mi bylo hned líp, než kdybych se pořád ve všem babral, zíral na praskliny ve stropě a fňukal, proč se to stalo zrovna mně. Je to fakt pecka, jak se všechno může během chvilky změnit. Život zůstane za dveřmi nemocničního pokoje a svět se zredukuje na vizity, injekce, úsměv sestřičky, nepřístupný výraz doktora, občas nějakou tu návštěvu, na které stejně vidíte, jak je z toho prostředí nesvá a když pak odchází, evidentně se jí uleví. Ale to nikomu nevyčítám, ani já bych nebyl jinej.

 

Naštěstí je to už za mnou. Balím si věci. Děda, co leží na vedlejší posteli, mě asi moc postrádat nebude. Skoro nekomunikoval, jen občas se pohnul, tak jsem poznal, že ještě žije.

 

Už je to víc než rok, co jsem byl na operaci, ale na pravidelný kontrole se jim nezdály výsledky magnetické rezonance, tak si mě v nemocnici rovnou nechali na pozorování. A byl z toho zase skoro měsíc. Syn mi přivezl auto už minulý týden, nakonec mě nepustili, nechtěli to uspěchat. Hlídají mě jako ostříži. Ani se nedivím, jak jsem pochopil, žiju nejspíš jen díky banální kontrole u závodního doktora. Dodnes vidím jeho povytažené obočí a v uších mi zní:

 

„Teď vám tu prohlídku rozhodně nepotvrdím, máte moc vysoký tlak i tep. Musíte na vyšetření a pak se uvidí.“

 

„Měl jsem toho hodně, pane doktore, ale teď už to bude lepší,“ zkoušel jsem ho obměkčit, protože mi hned před očima začaly vyskakovat všechny platby, co se musejí zaplatit. Ale doktor byl neoblomný.

 

„Teď vám to prostě nepodepíšu. Přijďte s výsledky vyšetření a domluvíme se, co dál.“

 

Vyšetření nedopadla dobře. Musel jsem okamžitě nastoupit do nemocnice a následovala výměna poškozených cév. Bolelo to jako svině. Dva měsíce v nemocnici a pak deset doma. A každý měsíc kontrola. Když mě konečně doktoři pustili do práce, myslel jsem, že to nejhorší mám za sebou. Ale to jsem se spletl.

 

No, co bylo, to bylo. Teď už bude určitě líp. Hlavně, že jdu domů. Vím, zní to blbě, ale kdyby se mě někdo zeptal, na co se nejvíc těším, tak bych odpověděl, že na vlastní balkón, až si zapálím cigaretku, opřu se o parapet a možná v okně protějšího paneláku zahlédnu Lásenku. To jsou nejhezčí okamžiky mého života. Žádnej velkej lunapark, já vím.

 

A přitom ještě před pár lety bylo všechno báječný a já byl zaláskovanej jako mladej kluk, i když to už jsem teda dávno nebyl. Moje první manželství skončilo ve chvíli, kdy přijela Jitka navštívit svého syna. Potkali jsme se na chodbě našeho paneláku a v tu chvíli mezi náma neprolítla jiskřička, ale silvestrovský ohňostroj. Na tohle období vzpomínám rád. Povídali jsme si, procházeli po městě, drželi se za ruce, líbali se, milovali… Vánek si pohrával s jejími blonďatými prameny vlasů, které se jí jako neposlušná háďata kroutily kolem hlavy, občas jsem v nich zahlédl odlesk slunce, a když se na mě usmála, srdce se mi skoro zastavilo. Šeptal jsem jí něžná slůvka pod naším stromem u přehrady a moje romantická duše byla šťastná jako Kalousek, když prolezl s odřenejma ušima do Poslanecký sněmovny.

 

Ale nic netrvá věčně, to už dobře vím. Bejvalka vytasila drápy a z rozvodu jsem vyšel jako chudák, ekonomická troska. S Jitkou jsme se vzali, svatbu zaplatili její rodiče, bylo mi to nepříjemný, ale co jsem měl dělat? Jít po práci někam na brigádu, jak mi poradil jeden exekutor? A kdy jako, když jsem dělal na směny a bral si šichty i z volna? Na dovolený jsme byli jenom jednou, u Jitčiných rodičů na chalupě.

 

Jitka se mi postupně před očima měnila, každý pohled na ni mě bolel víc než hojící se rány po operacích, rozesmátá blondýnka někam zmizela a doma po ní zůstal jenom vystresovaný uzlíček nervů. Deptaly ji moje zdravotní problémy, zoufalá finanční situace a hlavně vyhrocený vztah s nejmladší dcerou z prvního manželství. Alici bylo třináct, žila u otce, věčně utíkala z domova, asi brala i drogy, několikrát ji u nás hledala policie.

 

„Je to moje vina,“ řekla Jitka, jen co ten policajt odešel.

 

„Ale Jitko, Alice byla přece problémová od malička…," snažil jsem se ji trošku uklidnit, ale věděl jsem, že rozvod její nejmladší holku hodně sebral. Postavila si hlavu, že zůstane u táty, chtěla tak mámu potrestat.

 

Den za dnem se odstup mezi námi zvětšoval a já jsem si uvědomil, že v našem miniaturním 2+kk žijeme jako dva cizinci. Ona v ložnici, ve svém virtuálním facebookovém světě, kam přede mnou utekla, já v obýváku (za lepšího počasí na balkóně). Vyhýbala se mi a já jí. Vím, že vinu za problémy s dcerou, špatnou finanční situaci i své zdravotní problémy začala svalovat na mě. Kdyby se nerozvedla, mohlo být všechno jinak. Myslím, že ji do toho trošku tlačil i ten psycholog, co k němu začala chodit. Nejlíp jsem se cítil na balkóně. To bylo jenom mé území, pozoroval jsem lidi, představoval si jejich životy, lásky, radosti i trápení.

 

Kdybych někomu vykládal, co mě zachránilo, abych z toho balkónu nevyskočil, tak by mi to asi nikdo nevěřil. Facebook. Jo, je to tak, život miluje paradoxy a já jsem toho zářnou ukázkou.

 

S tím nápadem přišli kolegové z práce: „Hele, jen si tady ležíš, nic pořádnýho neděláš, tak jsme si s Tomášem říkali, že bys mohl hodit na FB nějaký ty svoje historky…,“ zahlaholil Venda, když mi na stolek položil síťku s pomeranči. Mimochodem, dodnes jsem nepochopil, proč se do nemocnice lidem nosí právě síťky s pomeranči, pořád jsem to vyhazoval, kdo by měl náladu loupat pomeranče, které mnohdy svou slupkou připomínají kubánské pomeranče za socíku, když má většinou jiný starosti? Ale to jsem odbočil.

 

„Co je to za krávovinu?“ Zareagoval jsem. „Víš přece dobře, že Facebook nesnáším. Jitka do toho doma furt zírá, už vůbec nežije v realitě…“

 

Chlapi odešli. Ale nahozené semínko se uchytilo, začalo ve mně klíčit a já nad tím začal uvažovat. Jak jsem se tam ležel a jenom zíral do zdi, ani číst mě nebavilo, tak jsem si řekl, že to zkusím. Nejdřív jsem psal jen veselý historky z fabriky, později už nejenom z práce, ale všímal jsem si absurdních situací všude kolem sebe, komentoval různé kauzy, dělal si legraci z politiků. Ze začátku jsem měl v přátelích jen pár lidí z práce, ale počet mých příznivců rychle narůstal.

 

A pak už to frčelo. Navazoval jsem nová facebooková přátelství. Kdykoliv se ozval zvuk příchozího zprávy z FB, vrhnul jsem se po telefonu a hned zkoumal, co se děje. Dny začaly utíkat rychleji a necítil jsem se tak osaměle. Těšilo mě, když se pod mým příspěvkem rozjela diskuse, dostal jsem hodně „lajků“ a moje texty byly dál sdíleny. Vím, zdá se to směšný, ale pro mě to bylo obrovský vítězství. Dělal jsem dobrou věc, něco, co mělo smysl, spousta lidí sama řešila ve svým reálným životě velký problémy a moje historky jim, aspoň na chvilku, pomohly zapomenout. Snažil jsem se rozdávat humor, pobavit, i když mně osobně příliš do smíchu nebylo.

 

A pak jsem tam potkal ji. Lásenku. Je dokonalá. Krásná. Milá. Jemná a citlivá. A víte, co je nejlepší? Bydlí v paneláku naproti, takže když se z balkónu trošku vykloním, vidím do jejích oken. A někdy ji zahlédnu i venku na ulici, když jde s dětmi na hřiště a její vlasy září jako slunce. Má mě v přátelích, občas něco „lajkne“, ale vůbec netuší, co k ní cítím. Když se valí další a další problémy, kterým čelit už je téměř nad mé síly, mi svou existencí pomáhá jít dál a rozdávat smích, i když má duše pláče. Je to můj Anděl. Anděl z Facebooku.

 

****

 

Konečně jedu domů. Řídím rád. Tady u Chebu se to dá pořádně rozpálit. Miluju rychlou jízdu. Trošku osolím rádio, zrovna hrají Nightwish. Auto duní. WISH I HAD AN ANGEL. Já už jsem anděla našel. Lásenku. Teď už bude všechno lepší. Určitě.

 

Proč mě ale najednou tak strašně bolí hlava? Radši ztlumím rádio. Stupňuje se to. V hlavě mi snad vybuchl granát. Nesnesitelná bolest. Záblesk. Tma. Světlo.

 

Lásenko? Jsi tak krásná……

 

https://www.youtube.com/watch?v=B0Q1rKpDNE4