Ale...

Ale...

Anotace: Cestou dívčí myslí. Míti vedle sebe charizmatický a sebevědomí vzor, který "se vždy vyzná" může být inspirující. Ale...

                                                                  

                                                                    

Tak tento zářijový den se vydařil! Babí léto v plném proudu. Už pobledlými listy lip prosvěcovaly dopolední paprsky na čtveřici stolků předzahrádky jedné městské restaurace. Zpoza rohu ulice, která se vinula pod dohledem renesančních činžovních domu, se objevily dvě dlouhovlasé dívky. Letargicky spolu vykračovaly a zíraly do mobilů.

„Barčo. Nedáme spolu kapučíno?“ řekla jedna z dvojice a pokynula rukou směrem k restaurantu.

„Jó, klidně! Mám ještě čtyři pětky času. To bych zvládla. Ale dáme venku, na terase, abychom daly cígo.“ řekla její kamarádka. Spolu vstoupily na předzahrádku a vyhlížely volné místo.

„Tý vole! Všude obsazeno.“

„Kam zíráš, Báro? Tamhle je volný flek.

„Nojó, ale je tam cedule reservé.“

„Hm, sakra!“ zahučela Klára – rozhlédla se, obrátila se k hostům zady. Reservační lístek rychlým pohybem ruky zmizel ze stolu v kabelce.

„A máme to, kočko, vý řé šé ný!“ řekla, a významně na kolegyni zamrkala. Spolu potom usedly a pohledem sjížděly kolem sedící hosty.

„Co když nás támhle ten pingl odsud vyhodí!“ prohodila Barča a vytáhla z krabičky dvě cigarety. Přicvrkla jednu sousedce. Zapálily si.

„Prosím tebe, takový ucho? Toho zmáknu jedním svým okem křehké laně. Neplaš!“

„Hm a každá jednou cuckou, co?“ zasmála se Bára a nonšalantně vypustila z úst oblak cigaretového dýmu.

„Ucho“ právě míjelo s poloprázdným tácem jejich stůl. Klára Barče rukou zavadila o koleno.

„Pane vrchní, prosím, mohly bychom rychle dostat dvě laté?“ řekla s úsměvem a prosebně sepnutýma rukama. „Máme na spěch, prosííím!“

Pingl v běhu trochu zabalancoval a pohledem znejistěl.

„Ano, jistě! Hned to bude“ zakoktal, a před svůdnými pohledy bleskem zmizel dveřmi do restaurace.

„Viděla si ho? Chlapi jsou v podstatě úplně jednoduchý. Ty pitomečky, když budeš chytrá, dostaneš na svůj bezbranný úsměv a figuru. Zakroutíš prdelkou…“

Barča sdílně přikývla. Zhluboka opět potáhla z cigarety a odklepla si do popelníku.

„A jak žiješ? A co ten tvůj „Krasoň“, mhm, Libor?“ zeptala se Bára s jemnou ironií.

„Tak o tom volovi mi ani nemluv! Měli jsme u divadla spolu spicha a já, kráva, kvůli němu na sobě skoro tři hoďky dřu před zrcadlem! A on? Milostpán si nakonec nepřišel. V tý chvíli bych mu dala pěstí! Žhavím mobil jako blbka… obsazeno. Volám potom ještě dvakrát… a furt obsazeno. Já myslela, že mi z toho trefí. Asi s nějakou medoval, parchant!“

Objevil se pingl a postavil před ně objednané. Pokusil se o úsměv, ale když zahlédl Klářinu nasupenou tvář, která ho ignorovala, stáhnul koutky úst a odvrátil se.

Barboře zazvonil mobil! „To je Dan!“ řekla Kláře významně.

„Ahojky, Daníčku.“ zacukrovala a s úsměvem soustředěně naslouchala. „Hm, no, no. Jasný, mhm, jo. No jasnačka! Do dvou pětek tam budu. Cože? No jedna pětka, deset minut-přece. To nevíš, neznáš? Mhm, jo. Tak zatím páčko, Daněčku.

„Ty už chceš jít na rande? Hoď na něho bobek! Přijde zítra, nebo jindy. No? Zavolej na opáčko a vymluv se! Třeba náá… Třeba, že si zapomněla, že máš odpoledne anglinu. Nevzpomněla sis, nó.“

„To je uhozený, Kláro. Naštve se.“

„Uhozený, neuhozený. To je šuma fuk! Přece mi nezkazíš odpoledne. Vždyť je nám fajn.“ Řekla podrážděně. Uchopila Barčin mobil a vložila jí ho do dlaně. Barča se chvíli bránila, váhala, ale nakonec Danovi zavolala!

„No vidíš. Ani to nebolelo, Báro!“ řekla Klára a euforicky dlaní plácla o stůl.

„To je vynález, ten mobil. Takovej flexibilní a rychlej. Jednou se rozhodneš, za minutu zrušíš! Vše podle nálady a momentálních svých potřeb. Rychle zkrátka slíbíš a rychle zase odvoláš… a mrzí mě to a blá, blá, blá.“

Barča zakrývala rozpaky. Pádlujíc brčkem ve vysoké hladině laté pozorovala, jak se ke dnu hroutí bílé mléko.

„Ale víš…“

„Hele! Mě už skřípe v hlavě z toho tvého ale, ale! Buď trochu mrcha! Nebo si myslíš, že ti volové jsou jíní? Tůhle, naivko.“ řekla s patosem. „A tady je to jádro pudla!“ dodala a odměnila se úsměvem nad svým trefným přirovnáním s právě okolo nich pobíhajícím bílým Pudlem.

 

„Vety, Vety!“ volal z okna protějšího domu jakýsi muž.

„To asi volá na toho pudla, který se jmenuje Vety?“ dávala si do souvislosti Bára.

Ulicí zaburácel takt motocyklu a rychle se blížil k restauraci.

„Tejo! To je strojovna. Koukni, Barčo! Takový jezdce miluju, co to kočírujou.“ zvolala nadšené a zprudka na jezdce zamávala.

Bára zpozorněla a vteřinou jí hrklo, že tu motorku přece zná! Pod stolkem vyběhl pudlík. Dal se směrem přes silnici k dotyčnému jeho pánovi, který za oknem zpozorněl. Bára u vytržení sledovala jezdce, který k nim otočil hlavu v přilbě. Události nabývaly rychlého spádu. Motocykl se pojednou smýkl a „zaplaval“ po silnici. Ozval se pronikavý psí skřek. Stroj se prudce naklonil a narazil bokem na kmen lípy! Motor se dostal do obrátek a stroj se sesul po kmeni na asfalt souběžného chodníku. Hluk i motor pojednou utichl.

 

Nejrychleji zareagoval mladý číšník. Pohodil tác na nejbližší stolek a běžel přes ulici k nehybně ležící postavě v přilbě. Cestou míjel na silnici nebohého přejetého psa s vyplazeným jazykem. Barbora a Klára, která stále měla v úžasu ruku pozvednutou k pozdravu, seděly nehybně a v šoku!

„Ty vole! Vidělas to… tu hrůzu?“ vyjekla Klára a konečně stáhla ruku dolů. Bára jí se strnulým výrazem ve tváři nevnímala.

K nehodě se počali sbíhat okolní lidé! Pohotový číšník vyprošťoval z helmy řidičovu hlavu. Bylo vidět, že první pomoc zvládá a nechybí mu duchapřítomnost. Vedle něho, neznámý muž s ženou, se snažily nadzvednout těžký kolos rámu stroje, aby vyprostily řidičovo zaklíněnou nohu. Další přibíhající dáma pohotově volala záchranku! Tělo bylo uvolněno! Helma s hlavy sejmuta a objevila se blonďatá hlava muže. Číšník si prohlížel jeho zorničky a kontroloval tep krční tepny.

Klára uchopila Báru za ruku, popadla svoji kabelku a vstala ze židle. Když ale ona si ruku vymanila, tak se sama poklusem rozeběhla k nehodě. Zvědavců okolo havárie stále přibývalo. Nakonec sinalá Bára vstala a vydala se po chvíli k davu za Klárou. Přišla na místo právě ve chvíli, když se číšník u těla právě napřímil a rozhodil rukama. Bára se strnule dívala do tváře mladého chlapce. Tušila to! Věděla to! Už podle toho zatraceného motocyklu. Danova Ymahy! Pomalu zvedala hlavu a zadívala se číšníkovi do tváře. Ten potichu řekl.

„Není mu pomoci. Je mrtvý! Zřejmě si zlomil vaz…

V dálce se ozvalo houkání sanity. Báře se podlomily nohy a zavrávorala.

„Ježíši, Báro!“ vyhrkla Klára „vydrž, stůj!“ rukama si šmátrala v kabelce a pohotově vysunula balenou vodu. Otevřela ji a chrstla vodu kamarádce do obličeje. Účinek byl okamžitý a ona zalapala po dechu.

„Barýý, no ták. To tě fakt vzalo! Konejšila ji a malíkem se jí snažila odstranit mokrý pramínek vlasů, které jí zplihle křižoval tvář.

Mezi tím záchranáři dorazili k oběti nehody a zjišťovali stav postiženého.

„To je Dan, Kláro!“ tiše zaúpěla.

„Dan! Hm… Jo, Dan? Cože? Panebože. To je hrozný!“ empaticky zareagovala a začala si hryzat nekontrolovaně kloub ukazováčku. To je fakt děsný, chudák. Ale… ale to máš štěstí, že si s ním nejela a byla se mnou.

Lékař zrovna kolegovy ze záchranky dával najevo… exitus!

Báře spontánně vytryskly slzy. Zbořila si pěsti do tváří. Ohnula se mírně v pase a pootočila se ke Kláře. Vykřikla tak silně, až vyděsila celé okolí.

„Ale? Ale? Drž už tu hubu, ty blbko!“           

 

 

     

 

                    

Autor šerý, 02.08.2020
Přečteno 399x
Tipy 24
Poslední tipující: cappuccinogirl, mkinka, měsíc podle agáty, Aura, mapato, Emily Říhová, Amonasr, jitoush, Krahujec, Frr, ...
ikonkaKomentáře (19)
ikonkaKomentujících (8)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Tak to je síla... je mi z toho všelijak... takže je jasný, žes to napsal k...a dobře! Jen ten poslední řádek je podle mýho SLABEJ!!! Protože já bych pro tu krávu měla nejenom tu nejsprostší nadávku, ale taky bych jí asi dala takovou facku, jaká k ní asi ještě nikdy nepřiletěla... i když už by to ničemu nepomohlo... Šeráčku, no tys mi teda dneska dal!

15.12.2023 00:12:01 | cappuccinogirl

líbí

Ale čtenářko di ty. Tak sugestivní to zase nebylo.
No je fakt, že na noc vhodnější něco napsaného sladšího. A neboj! Znovu si potom čistit zuby nemusíš, tak sladce zase nepíšu. :-)
Tím koncem bych Kláře nandal hruběji. Ale napověděl jsem a každý čtenář ať jí "ohodnotí" po svém úsudku.
Děkuji Ti, že ku mě koukáš zpětným zrcátkem*

15.12.2023 02:18:08 | šerý

líbí

Super příběh, super vynález, tenhle mobil...člověk se dá tak lehce zvyklat, smutný, pravdivý, každodenní, čili nic zvláštního...člověk toho tolik čte, co všechno zlého se událo jen za jeden jediný den...člověk otupí, pakliže to není člověk blízký, jako v tomhle příběhu...a pozor na takový Kláry a ....hezký zbytek nedělní, šerý...m

30.08.2020 13:47:37 | mapato

líbí

Díky, Mapato, za vzkaz, který se ztotožnil s dějem o dnešní době. Je to tristní ale lepší, nežli v tichém hrobě.

I já Ti přeji, příjemné dny*

30.08.2020 20:42:00 | šerý

líbí

Četlo se samo, i když z toho mrazí - zvlášť, když člověk následně domýšlí egoisticky povrchní způsob myšlení Kláry. Tenhle povrchní a přímočarý sebestředný cynismus je myslím i jedním z příznačných symptomů dnešní doby. Je fajn, že na to umíš upozornit "nenápadně", bez didakticky zdviženého prstu...

04.08.2020 17:13:26 | Amonasr

líbí

Jako národ jsme za komoušů (jako ovce) mnoho sebevědomí neměli. A tak popřevratovou "emancipaci" k světovosti, jí lidé klopotně doháněli a k tomu přidali i úspěšné tvrdé lokty. A jak to v Česku bývá, nastává odezdikezdizmus. Často to dopadne tak, že si pletou sebevědomí s namyšleností, cynizmem a tvrdé lokty s bezohledností.
Děkuji, Amonasře. Jsem rád, že si věnoval pozornost tématu a jeho zpracování.

04.08.2020 23:34:24 | šerý

líbí

Ano, čím víc se dějinné kyvadlo vychýlí na jednu stranu, tím víc se pak zase vychýlí na tu opačnou... Společnost potřebuje dlouhý čas, než se kyvadlo metodou pokus - omyl začne pohybovat v nějakých rozumnějších mezích... ;-)

05.08.2020 11:29:58 | Amonasr

líbí

:-)

05.08.2020 11:48:49 | šerý

líbí

....Šeráčku,můžu Tvůj styl....autentické....kvituji a obdivuji,když umí
někdo podat naprosto všední záležitosti života takovým způsobem,že se to
prostě čte jedním dechem...Tož Ty to fakt ovládáš...Ji./úsměv/Jo,jo,ten
sebevědomý vzor...

03.08.2020 20:20:00 | jitoush

líbí

Každého autora potěší, když čtenář jeho dílo přijme. Však jako publikující sama víš. Dílo je do značné míry konverzační (dialogy) a měl jsem trochu obavy, že čtenář přestane mít trpělivost a ztratí zájem o to, kam příběh bude směřovat.
Upřímně děkuji, že si ke mě chodíš přečíst a mám zpětnou (kladnou) reflexy.

03.08.2020 22:21:32 | šerý

líbí

ach Šeříku, Tys ale umanutým rybaříkem lovícím z řeky běhutého času sólokapry, kteří se jí -jistě ne náhodně prosmýkají-cestou ke svému třetímu břehu...zase jedna Tvá "osudová", pro leckoho přízračná, leč pravdivě nadzvedající usmátou drapérii růžovorůžovoučkou-což se domnívám je záhodno,protože skutečnej svět přece není kornoutem slaďoučký zmrzky do blba natahovanýho bezstarostnýho "mňamštěstíčka"
BRAVO-TY BEETHOVENE, MAHLERE, cíleně zaznívající mezi želatinovými kousky rutinního blinko-tání promenádních lázeňských koncertíků!! ST* :-D*

03.08.2020 15:19:00 | Frr

líbí

Však je ti zřejmé a víš, že téma partnerských vztahů je moje oblíbené téma. Že k tomu "osudové" a mnohdy bez happy endu, o tom život (jak píšeš) opravdu je. Tahle povídečka je tak trochu opět v jiném (mladém) stylu a tématu. Dal jsem si dost záležet, abych se vpravil do reality jazyku dnešní omladiny. Snad se mi to podařilo.
A jaká škoda, že slova nemohou být tóny. Nasypat je z povídky do násypníku přehrávače a nejspíše by se ozvala z reproduktorů... Beethovenova "Osudová."
Mnohokrát díky, za Tvoji trpělivost mě číst. Vždy je to pro mě skvělou zprávou*

03.08.2020 18:44:48 | šerý

líbí

Několikrát. Říkala jsem si v noci, nebudu to číst, je to šerý, je pozdě, zase se nevyspím, zůstanu u toho jako u pražených mandlí, „bezcharakterní potraviny“ (vnímej kladně), co jednou ochutnáš a nemůžeš přestat, dobře mi tak, šerému ST a já ráno vybitý mobil, jak to louskala už v posteli. Já tvá díla prostě mohu šerý, veselá i ta méně veselá pravdou světa a života sytá, a tvé komentáře zrovna tak, ty kdyby se ještě tipovaly, ode mě jsi z/DOBBLE/vaný. Měj se krásně!

03.08.2020 11:21:52 | Vivien

líbí

Já to mám obdobné s "bezcharakterními buráky." Jím je, jak veverčí hlodavec. Tedy cpu se jimi a nevím kdy přestat. Taková závislost, no hrůza.
Ale jinak návyk čtenářů na moje písmena jen kvituji a jsem tím potěšen. Tak je bezvadné, že v tom "jedeš taky!" Jen se skus z toho závislosti vymanit - tak to neříkej, ani ze srandy. Miluji své literární závisláky a ke komu bych potom pindal, kdyby nebraly pravidelně mé dávky zešílené poezie a prózy?
Děkuji, Vivien za trpělivost, odhodlání a statečnost*

03.08.2020 18:22:16 | šerý

líbí

No, v určitém věku byl člověk taky dobrý trdlo, co bych to nenapsala, ale ty náhody..teď už vím, že to umí život takto utvořit..více v jednom. Ten mix nejlépe 3v1. To se vždy tak semele, ale když je v tom smrt, tak je to nejvíc zapamatovatelná, divně propletená souhra náhod. Ať už je kamarádka kdoví jaká pipka, co jinak napsat. Zajímavý příběh o souhrách a o povahách i tom našeptávání, druhému do hlavy. To zažil určitě v životě každý nejednou. Ať z jedné či druhé strany. Ty našeptávače, kteří ví nejlepe jak to má být. *ST ;-) píšeš jak život sám..no jo..já jen co těch příběhů člověk z okolí zná...

02.08.2020 22:09:48 | jenommarie

líbí

Děkuji, za nahlédnutí do povídky, Marie.
Hezky sis vyhmátla to "kamarádské" našeptávání. Ten slepý obdiv ke krotitelům skromnosti a zdravého úsudku. Znám několik obdobných a už ten dialog s nimi... no, dialog?
Příjemný a klidný týden. Měj se fajn*

02.08.2020 22:48:32 | šerý

líbí

Jj také ve svém okolí..tak tak :-D;-).Děkuji* milý Šerý a i TOBĚ jej přeji, ať se ti vydaří uchovat si energii i dobrou náladu. ;-)

02.08.2020 22:56:04 | jenommarie

líbí

Jen řekni. Kolem motivů jen mít oči otevřené a naslouchat.
Za přání dobré nálady děkuji. Ale já se o ní od okolí nenechám ožulit - tůdle!

Víš někdy si připomenu "aforizmus" Jaroslava Seiferta. "Slečno, slečno, vy se mračíte, že po celý den vám pršelo?
Co by měla říkat támhle ta jepice, které pršelo po celý život?"

Tak hodně milých usměvů, Marie.

03.08.2020 17:58:44 | šerý

líbí

:-D no to TI pěkně děkujiii a já se ochudit také nenechávám..nic se neboj a úsměvem se kolikrát prokousávám k úsměvu..no..zase nebudu přehánět, že ale lepší úsměv, než mračit se.:-)*

03.08.2020 18:13:56 | jenommarie

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel