Soudružka učitelka Nebeská: mladá, svobodomyslná s  opravdu nebeským vzhledem a vlasy natupírovanými do nadýchaného mikáda. Vyučovala český jazyk a dějepis. Byla matkou dcerky, postižené encefalitidou zánětu mozkových blan. Ke všemu, aby toho nebylo málo, loňského roku její matka zemřela po vleklé nemoci na rakovinu sleziny. Její otec s politickou kádrovou skvrnou se často opíjel a choval se k lidově demokratickému režimu reakcionářsky. To jen hrubý obrys jejího neutěšeného života.

Dále jsou tu dva její kolegové. Kantoři vytrvale soupeřící o její srdce, Jiří Bílý, seladon a tělocvikář.  Suplent českého i ruského jazyka. Třicátník, příznivec a zastánce školních tělesných trestů.

A druhý, shodou okolností opět tělocvikář, Josef Postler v přibližně stejném věku, jak Bílý. Byl menší, svalnaté postavy, introvert a suplent matematiky i fyziky. Posta, jak jej žáci přezdívali, byl mezi žáky oblíbenějším díky jeho „legendárnímu činu!“

 

V hodině tělocviku na přilehlém školním hřišti stál u pískového doskočiště učitel Bílý. Byl obklopen hloučkem žáků a před skokanskou tyčí vysvětloval teorii skoku „stredla.“

Na dohled vše sledovala se založenýma rukama a v úhledně krátkých šatičkách přihlížející „úča“ Nebeská. Zřejmě tu byla ve svoji volnou hodinu na pozvání tokajícího kolegy Bílého, který se před ní s vykasanými rukávy očividně předváděl. Konečně učitel ukončil teorii následně elegantně provedeným skokem přes tyč, kterou si sám předem pozvedl do slušné výše. Hlouček žáků zašuměl uznáním! Učitel z pískoviště bystře vyskočil. Oklepal si svoji parádní teplákovou soupravu s olympijskými kruhy a nápisem CS TEAM.

Pohlédl směrem k Nebeské, která v náznaku zatleskala a vyslala k němu milý úsměv.

Náhle se objevil listinou v ruce Postler. Kráčel k Nebeské, kde ji s několika slovy předal. Bílý zbystřil pozornost!

 Z hloučku se vyčlenil žák Uxa.

„Soudruhu učiteli, mohl byste, prosím, nám taky ukázat, jak umíte skákat Brumelův styl stredly?“ Žádal vyzývavě.

„Žáku Uxo, vaši hodinu teď řídí učitel Bílý. A navíc, nejsem na to ani prakticky oblečen. Takto v kalhotách s puky a lakýrkami na nohou?“

„Soudruhu učiteli, prosíím!“ neodbytně žadonil Uxa a ostatní spolužáci se k němu začali přidávat!

„Alespoň jedéén.“ volali jeden přes druhého.

Postler zaváhal a pohlédl na svého kolegu, který zaraženě sledoval situaci. Naléhání neustávalo a Nebeská se zájmem sledovala, jak se věc vyvine. Postler rozhrnul pažemi kruh žáků a kráčel k Bílému.

„Ti kluci… hm, já vím, Jirko. Aby byl od nich pokoj, jednou si formálně skáknu. Nebude ti to vadit?“

Bílý se zatvářil lhostejně.

„Ale jo. Tak si skoč… jestli chceš.“ Odpověděl, a očima sledoval, jak se jeho kolega vysvlékl ze saka a opatrně jej položil na nejbližší ostrůvek pažitu trávy. Rozvážně si odkrokoval a vyčlenil diagonálu rozběhu. Chvíli se upřeně zadíval na skokanskou konstrukci. Zaváhal, a vykročil směrem k tyči, kterou – k překvapení všech, zvedl o dobrých pět centimetrů výš! Bílý se neubránil výsměšnému úšklebku. Postler opět zaujal pozici rozběhu. Několik vteřin se soustředil.  S přískokem k náčiní úspěšně zlehka zaplachtil nad tyčkou a dopadl do pískoviště! Nastalo několika vteřinové ticho - před následným výbuchem aplaudujících žáků. „Borec“ zvedl z trávy sako a snažil se tlumit dotyky žáků, kteří jej uznale plácali po ramenou.

Nebeské měkce rozkvetly oči! Učitel Bílý se konečně probral k realitě a směrem ke kolegovi (snad aby zůstal nad věcí) učinil uznalé gesto. Bylo to zřejmé. U Nebeské Postler zabodoval! Bílému nezbývalo jiného, než „odzvonit“ školní hodinu.

 

 

Jaké má náhoda úmysly?

Nastaly prázdniny a žák Péťa Horný se ocitl na pionýrském táboře. Jeho vedoucím oddílu byl muž se skleněnou protézou oka a jmenoval se Čepelák. Vlastně by si atrapy oka nikdo nepovšimnul nebýt dne, kdy se v umývárně při ranní hygieně vmísil mezi děti. Oko z očnice vyjmul a před strnulými dětmi si jej opláchl pod tekoucí vodou. Jako by nic si protézu ležérně vložil nazpět a odešel.

O mnoho let později vyšlo na veřejnost, že jeho otec byl výše postaveným členem STB.

Sám Péťa nebyl na táboře po prvé a pobýval na nich rád. Teď zvláště, když zjistil, že jedna z místních vedoucích je – shodou náhod, učitelka Nebeská! I ji potěšilo, když mezi tolika dětmi zahlédla známou tvář. Když se s ním potkala, na jeho pozdrav odpovídala úsměvem.

Asi po týdenním pobytu nemohl po večerce Péťa usnout. V ubikaci bylo dusno k zalknutí. Zřejmě tomu byl na vině odpoledním sluncem naakumulovaný žár v obvodních stěnách montovaných budov. Mezi dvěma pokoji Péťova oddílu byl vklíněný pokoj vedoucího, tedy pokoj, již výše zmíněného Čepeláka. V této dusné noci, Péťa zaslechl sténající nářek ženy, smíšený s  bručivým funěním. Ve škvíře nad prahem prostupovalo světlo, které jako magnetické oko pulsovalo a měnilo tvar. Zvuky nabývaly na intenzitě… až pojednou nastal naprostý klid.

Po několika minutách se ozval plačtivý, vzrušený hovor ženy s mužem, kdy jeden druhému se snažil vnutit své argumenty. Když na Péťu konečně doléhalo spaní a klížily se mu oči, rozhovor pojednou utichl. Magnetické oko pod prahem zhaslo. Kdosi vstoupil do jejich pokoje! Několik vteřin postava zůstala stát u dveří, než se vydala směrem k jeho posteli. V segmentu osvětleným měsíčním svitem, Péťa rozpoznal rysy tváře učitelky Nebeské. Zastavila se u boku postele a zaslechl vzlyk. Následně se vysmrkala do kapesníku.

„Soudružko učitelko!“ špitl a posadil se na matraci.

„Jak to, že ještě nespíš, Petře? Měl bys už!“

„Já vím.  Co se vám stalo?“

„Ale to nic, víš, spi už!“ řekla a povzdychla si.

Klukovi šla hlava kolem. Cítil její smutek, který začal nekontrolovaně ovládat jeho emoce.  Naklonil trup a pažemi jí obejmul těsně nad koleny. Čelo si opřel do stehen. Sesunula se na postel a on pocítil, jak se celá chvěje. Otřela si kapesníkem oči a nos. Přemítavě mu v příšeří hleděla do tváře.

„Byl na vás někdo zlý, že jo? Já to slyšel a …“ Nebeská mu vlhkou dlaní zakryla ústa.

„Ssst! Ne tak hlasitě! Kluci spí, tak ať je neprobudíme.“ řekla tajemnou dychtivostí.

„Povídám, že nějaký chlap byl zlý. Určitě! Slyšel jsem to“ řekl už poučen šeptem.

„ Na světě už tomu tak bývá, víš, zlatíčko. Lidé si někdy moc ubližují a vědomě ubližovat je velké zlo! Ještě jsi malý a je dost pravděpodobné, že se s něčím obdobným v životě střetneš.“ potáhla nosem a otřela si hřbetem ukazováčku oči.

„Už si někdy, Péťo, byl zamilovaný do dívky?“

Byl v rozpacích! Ale nakonec… To okolní příšeří mu dodávalo odvahy.

„Byl! Dříve v Horažďovicích do Jitušky.  Teď v Pročově do Věrušky z naší třídy.

„Do Věrušky?“ zamyslela se učitelka.

„Ach, ty myslíš Rudíkovou! To máš tedy kluku dobrý vkus.“ prohlásila a mezi slzami se jí objevil shovívavý úsměv.

„A umím se líbat, jako Fanfán Tulipán.“ vychrlil ze sebe. Nečekaně jí uchopil za rameno a přiblížil svá ústa k jejím. Ona v poslední chvíli stačila uhnout a Petrovy rty jen zavadily o její tvář.

„Ale no ták, copak to děláš? Prosím tebe! Takové způsoby. Jdi ty, rozumbrado. Jsem tvoje učitelka a oproti tvé Věrušce jsem již odrostlá.“ kárala neomalence, který klopil smutné oči.

„Víš ty co, Fanfáne? Už koukej spát! Já u tebe chvíli zůstanu… než usneš. Ano?“ řekla laskavým hlasem. Jemně ho paží postrčila ke zdi a přilehla k jeho zádům. Prsty mu vískala ve kštici a on z hluboka vdechoval její „decentně štíhlou“ levandulovou vůni. Hlavou se mu honily myšlenky, ale cítil se jak v ráji. Do této chvíle si myslel, že hebké dlaně může mít jen Panna Marie, na oválném sakrálním obraze v ložnici jeho tety. Spánek ho rychle zbavoval bdělých myšlenek a usnul.

 

Rozednilo se!

Zvuk polnice vyzýval spáče k ranní rozcvičce. Péťa ležel bez hebkosti a vůně na lůžku sám. Kolem postelí poskakovalo v trenýrkách několik chlapců z oddílu a zmateně hledali svoji obuv. Chvilku se Péťa ujišťoval, že noční událost nemohla být snem. Protáhl se. Konečně vstal s postele. Oknem proudily ranní paprsky, které opět slibovaly pěkný den.

S učitelkou Nebeskou se pravidelně potkával několikrát denně. Teď k němu vzhlížela s tajemným pohledem, ale vlídný úsměv se kamsi vytratil.

Poslední večer před odjezdem domů, se v táboře uskutečnil rozlučkový táborák. Opékaly se špekáčky a dva z vedoucích doprovázeli hrou na kytaru zpívající učitelku Nebeskou. Zpívala skvěle! A nebylo divu, když měla dobrou průpravu z účinkování v big beatové skupině „Bláznivý mrož.“

 

Na podzim následného roku nás tragicky opustila! Životní osud si s ní zahrál krutou hru.

Zemřel její otec, který jako politický vězeň pracoval v Jáchymovských uranových dolech. Zdravotní stav její dcerky se – bohužel, ani nestabilizoval. Naopak! Prý už ani neexistovala reálná naděje na zlepšení jejího zdravotního stavu. Byla denně „dopována“ velkým množstvím léků. Nakonec jí selhávaly ledviny i játra. Permanentně byla hospitalizována v Okresní nemocnici.

Na Nebeské se začaly negativně podepisovat i její neurovnané partnerské vztahy.

Již vzájemný vztah s prvým mužem a otcem dcery byl plný emocí, které by se mohlo bez okolků přirovnat klasice filmu „Manželství po Italsku!“ Neustálé principiální hašteření a střety. Věčné manželské odluky a příchody s vášnivým usmiřováním nakonec vyústilo v definitivum. Manžel se „zapomněl“ vrátit ze služební cesty z Hamburgu. Pracoval na lodním šífu u Plavby Labsko – Oderské. Svým činem nejen zaskočil svoji ženu, ale i orgány státní správy, u kterých musel projít přijímacím labyrintem prověrek a nezbytných lustrací.

Jeho žena od něho dostala po půl roce zcenzurovaný dopis. Omlouval se a několika pragmatickými větami líčil, že jejich schizofrenický vztah by nadále neunesl spolužití ani rozvod. Že emigrací navždy zamezil do budoucna praktickou možnost vzájemné averze. Pro jistotu (!) byla cenzurou vymazána data jeho pobytu. Jako rodinnou „alimentační kompenzaci“ dostala od jeho rodičů kompletně zrekonstruovanou chalupu u Vráže. Od STB osobní pozornosti a několik předvolání k výslechu.

Až o mnoho let později a po trpělivém pátrání Petr zjistil autora i příčinu oné proplakané noci jeho učitelky na táboře. Strůjcem byl již výše uvedený syn, vysoce postaveného estébáka Čepeláka. Ten zneužil její tristní situace. Za její mileneckou přízeň ji nasliboval, že její dceři přes jeho vlivného otce, zařídí špičkové sanatorium v zahraničí s velmi dobrými léčebnými výsledky. Léčebný pobyt se – samozřejmě, neuskutečnil! Později od ní vyžadoval pohlavní styk, výměnou, za pořízení politické shovívavosti k emigraci jejího manžela. Pro rodinný morální škraloup jí ze školství hrozil reálný vyhazov. Nakonec „dostal“ Čepelák výměnou alespoň její tělo. Mimo jejího (zatím jen trpěného) učitelování, nezařídil vůbec nic!

 

Tím posledním polínkem do ohně byl její hroutící se milenecký vztah s kolegou Bílým. Na její chalupě se spolu opili, což naplnilo rčení „co na srdci, to na jazyku!“

Strhla se mezi nimi hádka, kde bylo prestiží, kdo a jakým slovem jeden druhého nejbolestněji zasáhne. Nakonec zřejmě vyhrála Nebeská. Bílý se urazil a odjel autem kvapně domů. Notně zpitá a zoufalá Nebeská, stačila v kuchyni rozmlátit rodinný porcelán a nakonec otevřela všechny hořáky plynového sporáku!

Na druhý den ji našli místní chataři a zavolali Bezpečnost. Její posmrtný stav byl hrůzný. Zřejmě v polovině své smrtelné agónie se rozhodla rozhodnutí zvrátit. Cestou ke sporáku už omámená upadla na zem. Na původní prkenné podlaze se za nezměrného úsilí snažila doplazit k cíli! Děsivým důkazem toho byly třísky ve zkrvaveném obličeji a četné třísky hluboko za nehty.

 

Pan Čepelák (už jako stranický funkcionář Místního národního výboru) měl ironicky, ale rádoby černým humorem v hostinci prohlásit.

„Kdyby Nebeská, na tý chalupě neměla tak starou blbou prkennou podlahu, a měla tam – třeba linoleum, tak by jí to od její blbosti sice neodpomohlo, ale mohla ze světa alespoň odejít pořád krásná!“

Jistě její tragický skon nedolehl jen na Péťu, ale i na celý učitelský sbor. Nezbývá, nežli doufat.

„Ať je nám jednou cesta schůdnější. K bráně, Nebeské!“