Toho posledního dne v roce, bylo ve vinárně "U Mirky“ živo. Blížila se kvapem půlnoc a nálada hostů byla skvělá. Barmanka Mirka se nezastavila a byla na ni zřejmá únava.  Od barového pultu k ní stále popudlivě drmolil zanedbaný stařík s dlouhým vousem a žilnatýma rukama.  Došla jí trpělivost a nebrala si k němu žádných servítek.

„Tak už vypadni, slyšíš? Stejně si stál úplně za houby!“ vykřikla podrážděně a dovršila emoce pozdviženou paží ke dveřím z lokálu.

Stařík ji ale ignoroval a dál cosi mumlal o nevděku, spravedlnosti. Dopil svoji vodku.  Zapřený lokty o barový pult si vložil hlavu do dlaní. Jeho tělo se po chvíli začalo povážlivě kymácet… usínal.

Mirka tušila, proč a právě tenhle introvertní despota si právě dnes, posledního dne roku, vybral její podnik. Není to jen náhodou. Žárlil, když jejím krásným zvučným smíchem vyzváněla nejen jemu, ale i k jejímu blízkému okolí. Snášel na ni útrapy v bezesných nocích. Nebyl zrovna štědrým a štěstí jí mnoho nedopřál. Teď si přišel a nevrle bručí. Zpytuje snad své svědomí, že neudělal všeho dobrého, čeho si zaslouží? A teď si tu stařecky sedí a snaží se ospravedlnit?!

 

Právě se vracela s prázdnými sklenicemi a drcla loktem do staříkova ramene.

„Hele, Silvestře. Nechrápej mi tady! Spadneš z tý barový stoličky rovnou na hubu.“

Stařík Silvestr se probral.  Prázdným pohledem pozoroval, jak si Mirka hřbetem dlaně urovnává pramínek vlasů padající do očí a poté oplachuje číše. Pohlédl na hodinky a zavrčel.

„Musím už jít. Stejně mě tady máte plné zuby… jak vidím.“

„A ty se divíš, Silvestře? Pro mě si byl nespravedlivým ničemou a nevím, za co bych tě měla děkovat?“ Řekla lakonicky.

„Za přežití, děvenko. Za přežití!“ snažil se v podroušeném stavu artikulovat Silvestr.

„Tak, za takové přežívání ti pěkně děkuju! Život mi jen dluží, rozumíš?“ odsekla a utřela si do utěrky mokré ruce. Dívala se zamračeně na staříka, který se pomaličku sesul z barové židle a dal se k odchodu. V lokále sedící štamgasti jej zaregistrovali a hlasitě k němu sborově pobrukovali melodii pohřebního pochodu.

„Však si na mě ještě vzpomenete, volové!“ mávl pohoršeně rukou Silvestr. Záhy zmizel dveřmi do ulice, za ním se nesl hlasitý smích.

 

„Tři, dva, jedna… hurá, ať žije Nový rok! Volali hosté sborově, když nastala ta přelomová chvíle. Všichni si v té chvíli svorně přiťukávali sklenicemi v přechodné pospolitosti jedné rodiny. Bujará oslava skončila až k ránu.

Konečně bylo po všem! Mirka se rozloučila s posledním hostem. Rozhlédla se po lokále a nad spouští povytáhla obočí. Nechala vše tak, ladem skladem. Měla toho dnes až nad hlavu. A k tomu. Z vřelých přípitků s hosty, se už cítila trochu přiopilá. Jen si ještě uložila tržbu, vypnula vzduchotechniku. Přehodila přes sebe kabát a zavěsila si na rameno kabelku.  Uvedla do pohotovosti bezpečnostní alarm a pečlivě uzamkla hlavní vchod.

 

Novoroční noci ubývalo. Nad ránem bylo nevlídně. Po sněhu ani památky a ulicí se povalovala mlha.

Pocítila lehký závan a zaslechla cupitavé krůčky. Otočila se, a po jejím pravém boku zahlédla malého chlapečka. Měl na hlavě kulicha a modrý kabátek s kožešinovým límečkem.

„Ahoj.“ pozdravil chlapeček. Mirka se zastavila a zmateně na něho pohlédla.

„Ahoj. Kde se tu bereš? Kde máš maminku a tatínka?“ ale chlapeček nic. Jen se na ní díval těmi krásnými a nevinnými kukadly. Mirka si přidržela dolní lem kabátu a skrčila se k malému do podřepu.

„Ty se mnou nemluvíš?" otázala se a snažila se dodat hlasu mateřské něhy.  Ale on nic. Pohrával si s knoflíkem u kabátku a mlčel.

„Jak se jmenuješ, cukrlátko? Já jsem, Mirka, víš.“ řekla a vložila si do dlaně jeho prokřehlou ručičku.

„Jmenuju se Silvestr Nový.“ vysypalo se z jeho hlásku a zvědavě na ní pohlédl.

„Silvestr Nový?“ překvapeně opakovala. „To si mě opravdu překvapil, Silvestře. To jako opravdu? Tak ten starý vousatý pán, který u mě dnes nasával, to je tvůj otec, děda, nebo snad strýc? …Tak mi to pověz!“ dodala s důrazem v hlase, když viděla, že se nemá k odpovědi.

Silvestr Nový, v rozpacích začal čutat nohou do obrubníku.

„Nech toho, Silvestře! Takhle si botičky odřeš a zničíš.“ pokárala ho. A potom smířlivěji dodala.

„Tak mi odpověz chlapečku.“

Malý Silvestr se zatvářil veledůležitě.

„To je ale tajemství, přece.“

„Hm, aha.“

„Ale něco ti pošeptám, jo?“

„Tak jo, pošeptej!“

„Víš, Mirko, také se jednou budu jmenovat jen Silvestr.“

„Jen Silvestr. A Nový už ne?“ pochybovačně zašeptala pro změnu do jeho ouška… A poté v ní začalo svítat…

„A kdepak bydlíš, Silvestře?“

„Nevím, Mirko. Ale bydlím asi úplně všude.“ pokýval hlavou zamyšleně.

„Víš co teď, Silvestře uděláme? Půjdeme spolu do tepla ke mně domů a ohřejeme se. A udělám ti kakao… a mám dobré cukroví. To budeš koukat. Ještě k tomu mám doma prima kamaráda, papoucha, Montíka. Uvidíš, bude se ti určitě líbit.“

Chlapečkova tvář se rozzářila!

„Týjo jo, Mirko. To by bylo bezva.“ řekl radostně a spontánně jí k tváři přitiskl svoji tvářičku.

Mirkou prostoupil pocit štěstí. Pozvedla malého Silvestra do své náruče a přitiskla k srdci. Políbila ho na tvář.

Dali se spolu k nedalekému domovu. Silvestr chvíli mlčel. Pojednou se šibalsky usmál a řekl.

„Jsem tvůj šťastný a veselý, Mirko.

„Já vím, ty moje zlatíčko, už vím.“ odpověděla a rozzářily se jí oči.

 

Bylo na čase, chlapečku! Na nebi již z posledních sil stříbrní, dvě poslední novoroční hvězdy.