Zběžně pohlédl na hodiny. Nastal nejvyšší čas, aby se oblékl a vydal se tradiční noční Silvestrovskou cestou k hrádku, rozloženého na nedalekém kopci. Byl natěšeným, až úderem půlnoci pod jeho úpatím zažehnou sváteční ohňostroje. On na nádvoří z vyhlídky spolu s ostatním přítomnými diváky bude sledovat defilé světlic, které vzlétnou až do úrovně jejich zraků.

Vyrazil z domu. Běžel mu čas! Strmou osvětlenou cestou to k vrcholu trvá necelých čtyřicet minut. Cestu napříč parkovištěm mu zastoupil mladý bujarý hlouček s lahvemi alkoholu. Ať prý poví, co si do Nového roku přeje. Zda prachy, sex, nebo hodně chlastu? Že si na vybrané musí s ním připít!

Bránil se. Nakonec si z menu nevybral a řekl, že si přeje zdraví. Jedna přiopilá dívka vykřikla.

„Helé, von si myslí, jak je mazanej. K čemu ti bude, trilobite zdraví, když budeš trpět nekonečnou nudou. Budeš bez baby a chudej? Jen nám to řekni!“

Aby se jich zbavil, symbolicky upil ku zdraví z nabízené lahve jednoho mladíka a konečně se z hloučku vytratil. Zahleděl se do mobilu a zjistil, že ztratil deset minut času. Přidal rázně do kroku. Cestou míjel několik stejných opozdilců. Zimní chlad ovíval mu tváře, však po těle cítil horkost a pot. Rozepnul zip u bundy. Při chvatném pochodu se blížil k cíli. Ještě tak čtyři sta metrů.  Pomyslel si a těžce oddychoval. Opře se chvíli o strom a odpočine si. Ale po opětovném pohledu na čas tu myšlenku zavrhl. „To dáš, Petře“ zasípal. Vzpomenul na E. Zátopka a jeho heslo. „Když běžíš a cítíš, že už nemůžeš, tak ještě přidej!“

 

Konečně uřícený procházel brankou ústící k blízkému nádvoří hradu. Tak ještě ten kopeček!

Úžil se mu dech a cítil podivnou euforickou lehkost těla. Na mobilu shlédl rozostřený čas čtyř minut do půlnoci. Zvládl to!

Na nádvoří se sešla asi stovka „diváků.“ Někteří lahvemi a číšemi se snažili obsadit ten nejlepší výhled. Čekalo se na nový mladý čas. Obloha v zadumaném očekávání byla plná třpytivých hvězd a pod kopcem připravené město k oslavné extázi.

Těžce zadýchaný Petr se snažil v pološeru vyhledat v davu nějaké přístupné místo s výhledem. Vydal se k okraji zástupu, kde bylo méně lidí. Před očima mu houstla mlha. Cítil se podivně a okamžiky pozbýval vědomí. Snažil se rukou zachytit kamenné zdi hradu. Zavrávoral, klopýtl a upadl na svažující se kamennou dlažbu!

Nastalo ticho. Jen zdáli byl slyšet šum oceánu. Z povědomí mu vyvstala vzpomínka, kdy na dovolené na Madeiře, naskakoval s oblibou na vlny oceánu. Nechal se jimi unášet a pohupovat. Znenadání se před ním vzedmula mohutná vlna, která jím smýkla o skalisko zaběhlé z břehu do oceánu. Ucítil úder do boku a odraz vlny jej opět vtáhl na širou hladinu. Tehdy se zalykal plnými ústy slané vody a nemohl popadnout dech. Ze strany se přiblížila vlna další, ale už menší. Měla z pěny na jejím vrcholu bílou hlavu s kadeřavým vousem. Velká ramena s pažemi, které ho uchopily a poklidně odklonily k pobřežní mělčině.

Teď však nebyl opětovným pánem svého času a netuší, jak zde dlouho leží. Konečně se mu instinktivně podařilo posadit. Chropěl a nebyl sto se postavit na nohy. Svalil se opět na bok. Kalným pohledem zjistil, že okolo nikoho není – a přece! Zpoza jeho zad se objevily bíle opeřené ruce a uchopily jej v podpaží. Jako věchýtka ho pozvedly a postavily na nohy. Petr stál pokrouceně a snažil si nekoordinovanými pohyby očistit rukávy a nohavice kalhot. Na bradě pocítil vlhké teplo. Hřbetem dlaně přejel po bradě a utkvěla mu na ní krev. Podařilo se mu z bundy vyjmout kapesník a přiložit jej k nosu. Otočil se, aby poděkoval za nezištnou pomoc. Ale za ním ani poblíž nikdo nestál. Až několik metrů od něho zahlédl zástup, který zcela bez povšimnutí a k němu zády, právě freneticky slavil příchod Nového roku.

Zmateně se přidržoval zdi a nejistým krokem mířil k nejbližší obsazené lavičce, kde požádal jednoho muže o místo. Zkoumavě si ho odměřil od hlavy k patě, a když viděl v záblesku světlic jeho zakrvácený kapesník, tak ochotně uvolnil místo. „Víte, udělalo se mi špatně.“ dodal Petr s omluvou.

Usedl a snažil se vcítit do okolní oslavné atmosféry. Nabrat opět jistotu a sílu k zpáteční cestě domů. Po několika minutách usoudil, že je mu lépe. Vstal a pomalým krokem se vydal na cestu. Hlavou mu vířily otázky i smutná obava, že tato Silvestrovská cesta je už natrvalo cestou poslední? Povzdechl si.  Ke všemu, aby to nebylo málo, začíná trpět halucinacemi i představivostí.

Zazvonil mu mobil. Zběžně pohlédl na display. Podivné číslo a neznámý volající? Přiložil přístroj k uchu a zmateně naslouchal.

„Ššt, vše bude dobré!“

„Co bude dobré a kdo volá?“

„Vše bude opět dobré. Věř mi!“

Nežli Petr mohl dál reagovat, ozval se přerušovaný tón. Opět se zadíval na číslo volajícího. „Co je to za pitomost?“ ulevil si. Číslo 000 002 023?

Obratem stiskl tlačítko zpětného volání.

„Volané číslo neexistuje!“ ozvalo se z přístroje. Pokusil se volat opakovaně, ale se stejným výsledkem

Konečně dorazil domů. Vyzul se a vykasal zašpiněné nohavice kalhot. Pod jednou z nich se objevila odřenina, táhnoucí se od kolena až ke kotníku. Sprchou ránu opláchl a převázal gázou. Náplastí přelepil i šrám na lokti. Unaveně poklesl na židli a pokoušel se opět kontaktovat ono záhadné číslo. Po několika marných pokusech to vzdal. Chystal se zapnout televizi, ale ozval se domovní zvonek. Otevřel vchodové dveře a do bytu se mu hrnul kamarád Honza, s jeho halasnou přítelkyní Ivou, která v rukou šermovala lahví s vínem.

„Ty máš Petře doma nějakou návštěvu?“ vyjekla živě.

„Nemám. Proč se ptáš?“ odpověděl.

„No, že si tak vlažnej.“ řekla a svraštila komicky obočí.

„Vlažnej, že prý vlažnej? Celá Evropa tančí a ty se tváříš, ha ha, jak studenej Eskymák.“ Dodal kamarád Honza.

„Ale stala se mi taková věc…“

A tak jim Petr, tu svoji čerstvou tajemnou událost převyprávěl a ukázal Honzovi podivné číslo volajícího. On stiskl tlačítko a ozval se zamítavý hlas operátora. Honza se podivil.

„A nemáš už dneska natankováno alkoholem?“ usmála se Iva a upila ze sklenky vína.

„Natankováno? Vždyť jsem skoro nic nepil. No, jen se podívej Ivo, no, podívej se!“ Podrážděně vzkřikl Petr a strkal jí mobil přímo pod nos. Chvíli soustředěně mačkala tlačítka a prohlásila, že je to divný a ať si to číslo nechá prověřit v některé prodejně svého operátora.

Připili spolu na Nový rok. Neuplynula ani hodinka a lahev byla dopita. Honza s Ivou odmítli Petrovu nabídku, že otevře ještě jednu. Namítli, že musí oba ještě obejít kolečko svých známých a pogratulovat.

 Když se měli k odchodu, ve dveřích se Honza otočil k Petrovi.

„Hele, kámo. Až zjistíš toho volajícího vtipálka, tak mi řekneš, jo? Hm a tu lahvinku, kterou si nám nabízel, máš k mání? Víš, ty jsi nějak na suchu a mi máme ještě do rána daleko. Chápeš to?“

„Jasně, chápu.“ Odpověděl Petr, a vtiskl mu lahev do ruky.

 

Zůstal sám. Z ledničky si ukousl z šišky salámu a kousek chleba. Zapnul televizor. Ulehl na gauč – a usnul.

Na druhý den se probudil po poledni. Protáhl se a zívl. Poté mu hlavou proběhla včerejší vzpomínka. Na přelud o jakémsi duchu-andělovi, který ho vyvedl z krize a později volal na mobil? On je a vždy byl realistou! Na zázraky, astrologii, duchovno a podobné jevy, přece nikdy nevěřil.

Opět se chtěl přesvědčit, že se k tomu „patriotovi z nebes“ nedovolá. Uchopil ze stolu mobil a stiskl tlačítko přijatých hovorů. Očima přejížděl po display sem a tam, ale seznam volajících zel prázdnotou! Naštěstí si to číslo souběžné s novým letopočtem pamatuje. „Jasně, že 000 002 O23.“ chvatně tlačítky číslo aktivoval. V reproduktoru zachrastilo a ozvalo se. „Volané číslo neexistuje.“

Petr se zamyslel a hlasitě prohlásil. No a je to! Ochránce zmizel a on alespoň nebude za podivína. Usmál se a položil mobil na stůl. Pojednou v něm hrklo! Za dveřmi pokoje vedoucích do předsíně, se ozval hlasitý smích a přibouchnutí dveří. Po několika sekundách váhání se rozeběhl ke dveřím a prudce je otevřel. Za nimi ale nikdo nebyl. Přiskočil k domovním dveřím a učinil totéž. Chodba vězela prázdnotou! Napadla ho jedna sekvence z filmu, kdy pronásledovaný utekl z bytu do poschodí výše. Učinil stejné. Ale také nikde nikdo! Tak tedy ještě zbývá seběhnout schodištěm do přízemí a následně odchytit „návštěvníka“ před domem. Seběhl bleskově schodištěm a vyběhl ven z domu.

Ulice však byla liduprázdná. Jen jakýsi stařeček šel od kontejneru s  košem na odpad.

Petr zoufale vzhlédl k nebi a pomyslel. Co se mnou se děje? Co jen se mnou bude? Ještě chtěl cosi dodat, ale utichl. Magickým pohledem sledoval, jak se k němu povětřím z nebe, polehoučku snáší bílé pírko.