Jeden život

Otevřel oči. Prudký záblesk světla jej přinutil je opět zavřít. Všechno kolem něj bylo nové. Světla, vůně, tolik vůní! Otevřel opět oči a rozhlédl se. Nepřeberné množství barev jej ohromilo. Nemohl se jich nabažit. Z jeho rozjímání jej vyrušil hlas:

„Vítej a udělej si pohodlí. Představ si, že by tvůj život byl jako tato louka…“

„To není těžké si to představit.“

„Nepřerušuj mě, prosím. Děkuji.“

„Každá květina by byla tvůj úspěch, každý bodlák prohra. Chodil bys životem bosý. A jelikož každá květinka, tak jako bodlák kvete, i tvé úspěchy a prohry by kvetly až by nakonec odkvetly.“

„To bych si je ale nemohl zapamatovat!“

„A co by sis nemohl pamatovat? Klady? Zápory? Nebo oboje?“

„Oboje! Z čeho bych se pak poučil?“

„Výborně! Tvá mysl je tedy zdravá. Pojď se tedy projít.“

Louka voní, tráva se zelená, po obloze se líně potulují mráčky.

„To jsem právě přišel na svět. Vidíš, všechno kvete, tu, tam, i támhle vzadu, jak vede ta cesta.“

„Pojďme po ní tedy.“

„Neblázni, neumím ještě chodit…“

„Dobrá, budeme se batolit.“

„Svět je tak barevný a plný vjemů. Nic mě netrápí. Všude samé květiny. Vida, i postavit se můžu.“

„A když se ohlédneš?“

„Nic moc tam není. Tráva a květiny jsou suché. Krajina potemnělá. Ale zůstává po mě cestička.“

„To je tvá minulost, neohlížej se po ní příliš. Není dobré pobývat příliš v minulosti. Nechceš jít dál?““

„Ano, ale jde to ztuha. Pořád se musím otáčet.“

„Zapomeň na to, co bylo!“

„Vidím krásný potůček. A při něm jakousi siluetu. Má krásné vlasy. Co je to?“

„To je láska.“

„Je nádherná.“

„Občas i bolí, když nevíš, jak s ní zacházet.“

„Seznámíš mě s ní?“

„Ty to nezvládneš sám?“

„Stydím se…“

„To je dobře, ale dokud to nezkusíš, nebudeš vědět, jak chutná.“

„Dobrý den, lásko. Jsem zde nový, smím tě poznat?“

A tak láska vzala nováčka pod křídla. Ukázala mu své taje, rozdělila se s ním o radost, hladila jej po tváři. Dny byly projasněné sluncem a spokojeností. Jednoho dne se však zatáhlo.

„Proč odchází? Slyšíš, proč odchází?“

„Každá láska jednou odejde…“

„Jsem smutný. Když se otočím, cítím její krásu a pohlazení na duši.“

„Neohlížej se, co bylo, bylo. Taková je láska.“

„Jsi zlý…“

„Nejsem ani dobrý, ani zlý. Zkrátka jsem. Co dál vidíš před sebou?“

„Tam vpředu kdosi je. Něco má v ruce a mává tím.“

„Pojďme blíž.“

„Bože, co to dělá?

„Má kosu a seče tvou louku.“

„Ale proč, bolí to! Jako by s každým mávnutím kosy odcházela má bezstarostná léta.“

„Ano, tvůj přerod v muže je hotov. Ušel jsi dlouhou cestu.“

„Zdá se mi, jako bychom šli jen malou chvilku…“

„Malou chvilku? Myslíš, že všechny tyto květiny vyrostly za malou chvilku?“

„Asi ne, máš pravdu. Budu muset více pozorovat okolí.“

„Měl bys. Ono ti má totiž co nabídnout. Jsou mnozí, kteří se příliš nezajímají.“

„Co se s nimi stane?“

„Inu, projdou svou loukou a ta odkvete…“

„A co je pak?“

„Už není žádné pak…“

„Nerozumím ti.“

„To je dobře, na to máš ještě čas.“

„Co je to támhle za novou květinu, neznám ji. A támhle je další a další…“

„To jsou bodláky...“

„Jsou krásné, barevné.“

„Běž a projdi se v nich.“

Ozval se výkřik. Po tvářích se mu kutálely slzy. Nechápal. Otočil se za hlasem, ten tu však nebyl. Jako by vše potemnělo. Loukou se prohnal oslnivý blesk a vzápětí zahřmělo. Jeho duše se stáhla. Pocítil zvláštní tlak na hrudi. Byl podobný tomu, když odešla láska. Schoulil se pod stromem do klubíčka a přemýšlel, co dál. Čas běžel. Anděl s ďáblem mu usilovali duši. Bouřka odcházela, vítr se hnal loukou, až ho jeho zvuk ukolébal ke spánku.

Procitl, a slunce již stálo na obloze a paprsky sušilo neplechu, kterou po sobě nechala bouřka. Cítil se líp. Už nebyl tak sevřený. Byl tu však někdo, koho již znal…

„V každém životě, dříve či později, přijde první neúspěch. Každý jej prožívá jinak.“

„Tohle již nechci nikdy zažít.“

„Blázínku, budeš se muset ještě hodně učit, abys ses těch pocitů vyvaroval.“

„Nechci je ve svém životě, zbav mě jich! Slyšíš, zbav mě jich!“

„Nejde to, vždy tu s tebou budou, někdy jen rychleji pominou.“

„Co je to pak ale za život?“

„Nechceš se učit? To je jen začátek. Máš toho ještě hodně před sebou…“

„Chci. Chci se učit, jen nechci trpět.“

„Bez toho to nejde!“

„Jsme na cestě, uvědom si to. Na své vlastní cestě.“

„Chtěl bych se posadit, chvilku si odpočinout.“

„Rozhlédni se, co vidíš?“

„Pěkné místo ve stínu, támhle pod těmi vzrostlými stromy.“

„Máš pravdu, je tu krásně. Inu, posaďme se.“

Posadil se na vyvýšeninu. Bylo odtud vidět do všech stran. Měl nutkání se ohlédnout, ale neudělal to. Cesta dopředu se klikatila a mizela v neznámu. Vál vlahý vítr. Přemýšlel. Jasně, půjde stále dál, ale kam vlastně? Kam dojde? Kam ho jeho cesta dovede? Co ho tam čeká? Dověděl se o smrti, ale nevěděl, jak ji definovat. Měl obavy.

„Co je tam, na konci cesty?“

„Říkal jsem ti, na to máš ještě čas.“

„Ano, ale, rád bych to věděl. Chtěl bych být připraven.“

„Nikdo není připraven, nikdo neví, co ho čeká…“

„Jak se tomu říká?“

„Smrt.“

„Tím všechno skončí?“

„Ano.“

„A co má louka? A cesta, kterou jsem urazil?“

„Louka odkvete, po tvé cestě se mohou vydat jiní.“

„Jiní? Kdo, jiní?“

„Třeba tvoje děti.“

„Mohou navázat na moji cestu?“

„Ano, mohou nést tvůj odkaz budoucím generacím.“

„Ale já nemám žádné děti…“

Smrákalo se. Slunce končilo každodenní pouť po obloze a objevily se první červánky. Vítr si hvízdal svoji písničku a proháněl se trsy trav, květin a bodláků, které zde za ta léta vyrostly. Opřel se o statný strom a zahleděl se na oblohu. Na ní byly tisíce a tisíce malých hvězdiček. Jsou to životy těch, kteří již minuli? Těch, kteří odpočívají po své pouti? Kdo ví? Zavřel oči. Vítr a tisíce vůni ho ukolébaly ke spánku.

„Dobré ráno.“

Probral se. To není ten hlas, který znal ze své pouti. Otevřel oči, posadil se. Spatřil vedle sebe bytost s dlouhými vlasy, vítr si s nimi lenivě pohrával. Ve tváři měla dvě nádherné oči, jejichž modř se podobala horské tůni. Pod nosíkem úsměv, který by rozpustil snad i ledovec. Rozbušilo se mu srdce. Že by láska? Odvážil se jí oslovit…

„Lásko? Jsi to ty, lásko?“

„Ano, čekám tu na tebe.“

„Co by sis přál?“, pravila láska.

„Spokojený život…“

„Mohu ti ho dát, ale nebude to zadarmo!“

„Co žádáš?“

„Dám ti svou lásku, když ji opětuješ.“

„To je lehké…“

„Myslíš?“

Nemohl a ani netušil, že se mýlí. Láska se nedává, láska se žije. Když není opětována, umírá. Tak je to se vším. Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně jednoduché. Prožíváme-li to, jsme buďto na výši svého bytí nebo dolů sraženi. Hádáme se a ztrácíme blízké kolem sebe. Pálíme mosty. Utíkáme.

Láska se mu vydala. Byl šťasten, jako nikdy předtím. Viděl nevšední barvy, cítil hudbu, žil. Cesta, po které šli, jim utíkala pod nohama. Nesčetněkrát zapadlo slunce a ráno se opět rozzářilo na obloze.

„Víš, po které cestě jdeš?“ optala se ho jednou láska.

„Ano vím,“ odvětil zadumaně, „je to můj život.“

„Tvůj život,“ odvětila láska, „ano, ale i můj.“

Nastalo ticho. Šli dál, nebylo třeba slov. Někdy příliš mnoho a zbytečně mluvíme.

„Kde končí?“ optal se znenadání.

„To ti nemohu říci,“ odvětila láska. „Ale netrap se, žij dneškem.“

„Rád bych, aby tu po mě něco zůstalo.“

„Můžeš mít děti, a ty ponesou tvůj odkaz dál.“

„Ano, vím, už jsem to slyšel“, pravil.

„Řekl ti to Osud, že?“ zeptala se zvědavě láska.

„Nevím, kdo to byl, slyšel jsem pouze jeho hlas, doprovázel mě na cestě.“

Zastavil se a pohlédl na ni: „Přál bych si je mít s tebou, lásko.“

Usmála se. Vzala ho za ruku a usedli spolu pod strom. Byl to statný, rozkvetlý strom v nejlepších letech. Právě tak jako on. Políbili se. Pohladil ji. Jeho ruce něžně projely jejími vlasy. Ovanula ho příjemná vůně. Přitiskl ji k sobě a líbal. Svět se zastavil a byl tu jen pro ně. Z výšky na ně hledělo sluníčko a příjemně hřálo. Její modré oči byly jak dvě zeměkoule. Při pohledu do nich viděl sebe, ji a jejich život.

„Láska, ta umí věci…“ pomyslel si.

A tak tu byli pro sebe. Oni dva a strom, který svými větvemi zakryl jejich nahotu. Dny běžely a začaly se krátit. Už nebylo tak teplo a některé stromy ztrácely listí.  Až jednoho dne přivedla láska na svět jejich syna.

„Jsem šťastný, mám všechno, co jsem si přál.“

„Opravdu všechno?“

„Ano, mám tebe, syna, rodinu, nic víc nepotřebuji.“

„Jednoho dne i on půjde svou cestou,“ řekla láska.

„Tušil jsem to. Nebudu mu bránit. I on musí poznat svou cestu a najít svou lásku.“

Přišla zima. Krajinu pokryl sníh, mezitím on vybudoval pro svou rodinu obydlí. Osvojil si, jak zapálit oheň, jak ulovit zvěř a připravit jídlo. Okolo svého obydlí si zbudovali zahrádku. Na ni zasadil plody, jež poznal během své cesty.

Jak syn rostl, on stárnul, jen láska v jeho srdci zůstávala stejná. Častěji usedal na lavičku pod stromem a vyhlížel do kraje. Dny už nebyly takové jako dřív. Už tu nebylo dobrodružství a radost z cesty. K dříve poznané Bolesti mu přišla v ústrety i Únava a Stáří. Vlasy mu prořídly, zešedivěly, na tváři se mu objevily první vrásky. Věděl, že se blíží den, kterého se poslední dobou čím dál víc obával. Láska si všimla jeho ustarané tváře:

„Tíží tě něco?“ otázala se tiše. Přisedla si k němu na lavičku a ulehla mu do klína. Zahleděl se jí do očí.

„Vím, že má cesta spěje ke konci,“ pravil také tiše.

Pohlédla na něho, jejich oči se střetly. Snad na vteřinu, či méně, ten pohled však říkal vše.

„Zítra vyrazíme,“ pravil a pohladil ji.

„Musím připravit syna na cestu.“

Po tváří jí skanula drobná slza. A pak další a další, až se jejich tok proměnil v závoj stružek, které zkrápěly její krásnou a něžnou tvář.

„Neplač,“ řekl, „sama víš, že to muselo přijít.“

Odmlčel se a prohlížel si ji. Pak uchopil kousek listu a osušil jí tvář. Usmáli se na sebe. Krajinu pomalu skryla tma. Vyšel měsíc a stříbrným světlem zalil celé údolí. V dáli houkala sova a jen drobné světlo pronikalo okny srubu, který tam stál ztichlý a posmutnělý.

Uchopil lásku za ruku a vydali se ke srubu. Oheň již dohoříval a na lavici odpočíval jejich syn. Dívali se na něho. Zítra se jejich cesty rozejdou. Navždy…

Ulehli do svého lůžka a přitiskli se k sobě. Oheň zaprskal a vyhasl. Srub pohltila milosrdná tma. To ráno si slunce přivstalo a pošimralo zlatým paprskem srub a jeho obyvatele. Vstali a trochu pojedli. Sbalili si věci a vyšli před srub. Láska nasbírala plody ze zahrádky. Na cestu se budou jistě hodit.

„Kam jdeme, táto?“ zeptal se váhavě syn.

„Vyrazíme na cestu, je nejvyšší čas,“ odvětil otec a nastalo zvláštní ticho.

„Neboj synu, vše se dozvíš,“ dodala láska.

Srub stál od té chvíle osamocen, s dveřmi dokořán. Nechali je tak. Co když sem zavede cesta někoho dalšího? Vydali se cestou, která je jako staré známé přivítala. Syn kráčel po boku otce.

„Kam vede ta cesta, táto?“

„Je to můj život a zanedlouho i tvůj.“

„Půjdeme životem společně?“ optal se syn nejistě.

„Ne synku,“ pravila láska, „naše cesty se musí rozejít.“

„Ale proč, nechci to!“, odvětil s bolestí v hlase syn. Neznal ten pocit.

„Poznal jsi Bolest, jako kdysi já,“ řekl otec a pozorně se na syna zadíval. Byl ustaraný. Zastavili se a otec syna objal.

„Neboj se, tvá cesta tě povede.“

„Ale co tvoje cesta, táto?

„Moje pomalu končí,“ pravil smířlivě.

Kráčeli mlčky, syn po boku otce, s láskou v patách. Krajina byla rozkvetlá, tisíce květin i vůní je provázely na každém kroku. Když bylo slunko na poledni, zastavili se, aby pojedli. Otec začal své vyprávění o jeho cestě a jak potkal svoji lásku.

„Potkám i já svoji lásku? otázal se s napětím v hlase syn.

„Budu všude tam, kde mě budeš potřebovat,“ odpověděla s úsměvem láska.

„Jak ji poznám?“ pokračoval syn.

„Poznáš, uvidíš,“ řekla láska a vzala syna za ruku.

Kráčeli zvolna, nespěchali. Cesta byla rovná, lemovaly ji stromy a za nimi zářily zelení louky, kam jen oko dohlédlo. Pravý ráj. Tisíce motýlů se prohánělo po lukách a vítr jim zpíval svou nekonečnou píseň. Tu a tam se klikatil potůček v němž se honily rybky.

„I on jednou skončí někde svoji pouť… Kde asi?“ pomyslel si muž.

Hleděl na tu krásu a byl spokojen. Co všechno dokázal za svou pouť. Věděl, že jeho dny skončí, ale byl s tím smířený. Smířil se s osudem.

„Tak vidíš, kam až jsi došel,“ pravil hlas, který muž dobře znal.

„Osude?“

„Ano, můžeš mi tak říkat…“

„Tohle všechno jsi pro mě připravil?“ zeptal se muž, ale odpověď už znal.

„Jsi spokojen, čím vším jsi prošel, co všechno jsi dokázal?“ optal se ho Osud.

„Ano jsem, potkal jsem lásku, dala mi syna, co víc bych si mohl přát?“ řekl muž.

„Zmoudřel jsi,“ pravil Osud, „musím už jít, přišel jsem se s tebou jen rozloučit.“

„Počkej chvíli,“ vykřikl muž.

„Ano?“

„Děkuji Ti za všechno,“ řekl tiše muž, „děkuji.“

„Sbohem.“

Muž se otočil a rozhlédl se kolem sebe. Vedle něj však kráčeli pouze jeho syn a láska. Nikdo jiný tu nebyl.

„Co se děje?“ otázala se láska.

„Byl tu opět ten hlas, přišel se rozloučit,“ řekl muž.

Láska se usmála. Cesta naše poutníky dovedla k rozcestí. Jedna odbočka vedla kamsi do neznáma a ta druhá se ztrácela v trávě. Stromořadí tu končilo a bublající potůček se změnil v řeku. Zastavili se. Muž pohlédl na syna. Jejich zraky se setkaly a proměnily se v porozumění.

„Zde se naše cesty dělí,“ řekl muž.

„Vím, táto, řekl mi to Osud,“ řekl syn a odmlčel se.

Muž na něj s údivem pohlédl.

„Jsi připraven?“

„Ano, jsem“ řekl syn a pohlédl na své rodiče.

„Pamatuj však na jedno, synu. Nikdy se neotáčej, nikdy nesejdi z cesty. Slib mi to, prosím.“

„Slibuji, táto,“ pravil syn.

Pohlédli si do očí a objali se… Otec poodstoupil.

„Je čas jít synu, sbohem a hodně štěstí.“

„Sbohem, tatínku, sbohem maminko,“ řekl syn.

Poslední pohled, poslední pohlazení. Otočil se a vydal se zapadajícímu slunci vstříc. Muž s láskou stáli na místě. Drželi se za ruce a hleděli, jak se silueta jejich syna ztrácí v prachu cesty. Slunce zapadlo a po nebi se rozprostřely červánky. Jeden život se osamostatnil, druhý se chýlí ke konci.

„Jsi i ty připraven?“ řekla láska a zvědavě se zadívala na svého muže.

„Ano, jsem připraven,“ odpověděl a pohladil jí po tváři. Usmála se.

„Tak pojď,“ řekla tiše a vzali se za ruku.

„Bolí to?“

„Neboj, budu s tebou,“ pravila něžně láska.

Překročil hranici cesty a nohou se dotkl trávy. Potom i druhou a znenadání ucítil, jak se začíná propadat do neznáma. Světlo se vytrácelo, oči se přivíraly. Barvy bledly až zcela zešedly. Ustal zpěv ptáků a šum větru. Oči se zavřely a všechno pohltila tma. Srdce mu přestalo bít.

Láska vše pozorovala se zatajeným dechem. Potom i ona cítila, jak se kamsi propadá. Její modré oči vyhasínaly a z posledních sil pomyslela na otce a jejich syna. Z posledního nádechu jí z těla vyrazil proud jisker, které rozzářily temnotu smrti.

Jako proud dravých ptáků vyletěli ven a zamířili k cestě, kterou se ubíral jejich syn. Jako když udeří blesk a hrom současně zajeli do jeho těla. Syn se zprudka zastavil, a zhluboka se nadechl. V těle se mu rozlil hřejivý pocit lásky. Usmál se. Pochopil…

„Děkuji maminko, děkuji tatínku,“ zašeptal a vyrazil tam, kam do dáli vedla jeho cesta.