Posmrtné poděkování

Bydlím v paneláku a jednou se do sousedního bytu přistěhovala stará paní. Byla příjemná a sympatická. Měla zdravotní problémy a její rodina jí moc nepomáhala. Syna měla v cizině a snacha , která žila poblíž, k ní zašla jen když musela. Nejednou jsme jí volali i třeba záchranku, nebo když jí nebylo dobře, manželka jí třeba i uvařila. Ona zase, když mohla, pohlídala nám na chvilku malé děti.Špatně chodila, tak jsme občas pomohli i s nákupem. No nechci tady popisovat, jak jsme byli úžasní. Prostě měli jsme dobrý pocit, když jsme mohli pomoc a tak se vlastně stalo, jak jsme tomu říkali, že jsme si adoptovali babičku. Já tam často chodil, když něco potřebovala opravit a nebo jen na kafčo, které uměla výborné. To jsme si povídali o světě, časech dávno minulých a o obrazech. Měla pár krásných obrazů. Na jeden jsem se moc rád díval a měl jsem ho rád a ona to věděla. A jak to tak u starých lidí bývá, jednou jsme volali záchranku, odvezli jí a domů se už nevrátila. A jednou, když jsem se vracel z práce, se otevřely dveře, když jsem míjel její byt a tam stál její syn. Řekl, že vyklízejí byt a že tam pro mě něco má. Nechápal jsem. Vrátil se dovnitř a když se vzápětí vrátil, držel ten obraz a povídá, že je pro mě. Říkám mu, to přece nemohu. On mi odpověděl, že když ten obraz sundaval, vypadl zezadu dopis , ve kterém bylo její rukou napsáno poděkování za opatrování a že tento obraz patří mě až jednou umře. Nevěděl jsem jestli si to mohu vůbec vzít. Na to on opět odpověděl, že to je přání jeho maminky a ten obraz si musím vzít. Nemusel to udělat,protože o tom nikdo nevěděl, ale uděl to. Ten obraz visí na čestném místě a vzadu mám stále ten dopis. A ještě jedna zajímavá věc. Ještě za jejího života dostala od ní žena kalu.A pokaždé v únoru, kdy babička umřela, ta kala bíle vykvete. Nikdy né jindy. A tak mi někdo vyvraťte, že se věci mezi nebem a zemí nedějí.