Melodie úsvitu

   Melodie úsvitu. Vynoří se z nicoty temnoty jako úzká řeka stínu za zatáčkou

a srazí tě z nohou. Náhle zbavuje rozumu, ospalost nahrazuje snem

o existenci.

 

   Šťastné ráno voní nedopitou hořkostí večera, usazeného na dně šálku kávy.

Svítání se dotkne tvého srdce teplou rukou, lehce ho stiskne, aby se objevila

sladká průzračná šťáva a nechá ho odejít až do příště. Tedy pokud to příště

samozřejmě bude. A pokud ne - začneš si tu šanci hýčkat, přikrášlovat si ji  

v paměti víc a víc, aby se brzy vedle vymyšleného, předstíraného, jakékoli

skutečné štěstí ukázalo jako nepoznané a šedé.

Proč by se tedy mělo objevit, když to jinak neděje?...

 

   Nastává ráno s pihami květů vlaštovičníku a třásněmi vinné révy visícími

přes oči. Nebo jiné, s očima opuchlýma deštěm. Které je hezčí? Je to stejné -

je dobře, že jej stále máme.

 

   Napůl sfouklá pampeliška, starý šálek s rosou prosakující prasklým

okrajem. Stehlík, co se pořád dívá do okna a zapomíná si setřít mýdlovou

pěnu z tváří. Když ho šmírování omrzí, zatřese křídly ve vzduchu a setřese

ze svých křídel pyl žlutých květů. Někdo si ale  bude myslet, že létá! 

Zacvrliká - zasměje se, zhoupne se na větvi a pak skutečně odletí.

 

  Hranice rána, zastíněná mraky roztála a kapky deště vystřídaly kapky

ptačího zpěvu. Vinuly se jako hladké nitky potoka, aniž by cokoli zkazily,

z počátku života, ani z jeho vrcholu skrytého před zraky.