Reginald Rose: DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ (recenze)

 

Reginald Rose: DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ (recenze)

 

Divadlo Radka Brzobohatého, Praha

Režie: Hana Gregorová

20.12.2013

 

Návštěvu divadla jsme si s přítelem  naplánovali narychlo, výběr byl proto omezený na představení, na něž se daly ještě sehnat vstupenky. Před  Vánoci se nám nechtělo příliš riskovat s neprověřenými tituly, proto nakonec volba padla na Dvanáct rozhněvaných mužů, což je kousek, který jsem znal už ze slavného  amerického filmového zpracování režiséra Sydneyho Lumeta z r. 1957, v němž si asi svou největší americkou filmovou roli zahrál i  Jiří Voskovec. Shodou okolností jsem nedávno viděl na ČT 2 i novodobý remake režiséra Nikity Michalkova z r. 2007 zasazený do ruských reálií a musím říct, že mě taky nezklamal.

 

V Divadle Radka Brzobohatého jsem dosud nebyl, tak jsem se na představení těšil i kvůli tomu, že poznám další divadelní prostor a soubor, zároveň jsem měl ale i trošku obavy, jak dopadne konfrontace s předchozími filmovými zážitky. Tím spíš, že zápletka je postavena především na dobře vystavěných nepřetržitých dialozích, nikoliv na nějakém akčním ději, což může na divadle nudit a vyžaduje to od herců i režiséra opravdu profesionální zvládnutí, aby představení nebylo příliš statické a k uzívání. Přiznám se, že jsem s něčím takovým byl možná i předem trošku smířený a pro jistotu jsem na to přítele také upozornil, abych si udělal včas  alibi a následně to od něj neslízl, protože on filmové zpracování neznal.

 

Divadlo samo o sobě je docela příjemný prostor, který ale není ničím nijak zvlášť zajímavý a interiéry už nepochybně leccos pamatují. Bylo téměř vyprodáno, i když pár míst zůstalo volných, což se nakonec ukázalo jako štěstí, když těsně před představením přišla dvojice, která měla vstupenky totožné s našimi, a to i po jejich pečlivém porovnání. Až dosud jsem netušil, že by softwarový pokladní systém mohl umožnit tisk dvojích vstupenek na stejná místa, teď už  tedy tuto možnost nejen tuším, ale dokonce o ní vím. Zrovna vedle nás ale byla volná místa, tak se naštěstí vše obešlo bez  negativních emocí. Scéna byla poměrně jednoduchá – pár stolů a židlí, tak akorát, aby dvanáct členů soudní poroty mělo po přelíčení kde sedět a hádat se o závěrečný verdikt. Vtip hry, aniž bych chtěl porzrazovat děj, je v tom, že jeden z dvanácti členů poroty spíše nesměle zpochybní předem známý verdikt a pak se nenápadně rozjedou diskuse, které přejdou občas až do vášní, kdy skálopevné přesvědčení zbylých členů poroty je postupně nahlodáváno pochybnostmi, které si na začátku nikdo nechtěl připustit. Členové poroty navíc musí vynést jednomyslný verdikt, jinak se nemůžou rozejít, což právě umožňuje rozehrát správné napětí při rozhodování.

 

Celá zápletka je vlastně jen jakousi metaforou toho, s čím se dnes a denně setkáváme, kdy i pod tlakem médií, vlastních životních zkušeností a především vypěstovaných předsudků děláme uvnitř sebe sama zkratkovité a zjednodušené závěry o těch druhých, které mohou z poměrně nevinné osobní roviny přerůst až do xenofobie se společensky nedozírnými následky. Nepochybně každý z nás dnes a denně s těmito předem utvořenými názory žije a je otázkou, zda si to jsme ochotni alespoň občas přiznat a zkusit se podívat na realitu okolo sebe i nezaujatýma očima či dokonce očima toho druhého. V tomto směru se hercům a především režisérce podařilo udělat ze sofistikované  a mnohem hlubší diskuze, než by se mohlo na první pohled zdát, skutečně drama, které postupně vtáhlo diváky do děje a podle reakcí publika se prakticky všichni nechali objevováním vlastní schopnosti měnit zafixovaný názor prostřednictvím dění na jevišti unést. Bylo to taky patřičně znát i z reakcí publika, tentokrát věčné chichotalky a chichotálci, kteří se chodí na cokoliv ubavit k smrti, nedostali prakticky žádný prostor - i častý smích, který se během představení ozýval, byl smíchem osvobozujícím a fandícím dobru proti zlu zakořeněnému v lidské duši.

 

Ze všech herců jsem z dřívějška znal jen čtyři nejstarší, z nichž snad jen Rudolf Jelínek (nahradil v roli zemřelého Radka Brzobohatého) by se dal označit za kdysi opravdu známého a populárního herce. Možná někdo z těch mladších nyní vystupuje v TV seriálech, ale jelikož nemám potřebu je sledovat, byly všechny tyto tváře pro mě zcela nové a neznámé. To však nebylo představení nijak na škodu, celá hra byla postavena na naprosté týmové souhře a každý jeden charakter dokonale zapadal do celkové mozaiky, aniž by na sebe musel strhávat přehnaně velkou pozornost. Za zaznamenání v tomto směru sloužilo spíš vybarvení se postavy, kterou ztělesňoval Antonín Hardt, jako zarytého xenofoba a rasisty, od kterého postupně všichni dávají  štítivě ruce pryč, a to i ti, kteří s ním nejdříve názorově silně rezonovali. Jeho nejdůležitější monolog však byl vystavěn tak, aby divák v sále lehce zjistil, že touto xenofobií je v našich podmínkách zejména anticiganismus, a nebyl snad v sále nikdo, kdo by v tu chvíli nevnímal, jak odporný je jakýkoliv druh rasismu či xenofobie, jedno vůči jakému etniku či sociální skupině jsou zaměřeny.  Chtě nechtě jsem se v tu chvíli nemohl ubránit reminiscenci na některé nenávistné komentáře u mého „Rasisty“  zde na Literu (http://www.liter.cz/komentare-dila-779653 ) a docela mě zaujala i představa, jak by se její někteří protagonisté v tu chvíli v hledišti cítili, kdyby si uvědomili, že Antonín Hardt vlastně hraje i je samotné.

 

Snad nejpozoruhodnější výkon z těch mnoha výborně týmově sehraných však podal Petr Oliva, kterého jsem jako herce nikdy v minulosti nemusel, protože hrál většinou jednoznačně záporné a nesympatické postavy. I tady ho „kupodivu“ neminula právě taková role, ale v závěrečné scéně sehrál tak mistrovsky zlom v duši typicky necitelného amerického byznysmena - tvrďáka v konfrontaci s nepochopením svého vlastního syna, až to nemohlo nedojmout. Od té chvíle jsem tedy věděl, že Petr Oliva je pan herec a rád jsem si na něj upravil věkovitý názor.  Závěrečný aplaus téměř vyprodaného sálu byl nefalšovaný, mezi hledištěm a jevištěm to skutečně během hry náležitě jiskřilo, představení mělo patřičný spád i gradaci a několikerá děkovačka byla jen prima ukončením večera jak pro diváky, tak evidentně i pro šťastné herce. Přítel mě při odchodu ze sálu upozornil na plačící divačku ještě drahnou chvíli po konci potlesku, ale nevšiml si, že i já mám zavlhlé oči. I pro mne byl humanistický náboj tohoto díla neméně silný – inu v naší generaci ještě nebyl cynismus tolik rozvinutý, aby nás nic nerozhodilo.  

 

Nakonec jsem tedy ze hry, z níž jsem měl tak trochu předem obavy, odcházel jako z jednoho z nejlepších divadelních představení nejen v letošním roce. Ten dojem z něj mi určitě hned tak nevyprchá a moc bych za to nedal, že zůstane jedním z těch zážitků, které se člověku čas od času vybaví  už napořád. Je to fajn – teď už tedy vím, že Praha má další scénu, která sice neoslňuje nějakými vnějšími atributy či mediálně známými hereckými superhvězdami, ale dokáže zřejmě přinést kvalitní a sdělné divadlo, které zanechá stopy v duši. A alespoň já právě kvůli tomu do divadla rád chodím - určitě jsem tedy v Divadle Radka Brzobohatého nebyl naposledy.

 

 

Hodnocení:  95%

 

Praha, 24.12.2013

 

http://www.divadlorb.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=137&Itemid=68