Táňa Nálepková: Edith Piaf – Milovat k smrti (recenze)

 

Táňa Nálepková: Edith Piaf – Milovat k smrti (recenze)

 

 

Hrají: Světlana Nálepková, Juraj Bernáth, Martin Sochor, Blue Angel Memory Band Jiřího  

        Toufara

Divadlo Radka Brzobohatého, Praha

15.1.2014 v 19:00

 

 

 

Po shlédnutí povedeného představení Dvanáct rozhněvaných mužů v prosinci loňského roku (http://www.liter.cz/recenze-kultura-784320-cist ) v témže divadle jsem byl zvědavý na tento další titul, který je zde již několik sezón uváděn. Bylo mi jasné, že tentokrát půjde o lehčí žánr a nedělal jsem si proto žádná přehnaná očekávání. Naopak jsem se pro jistotu připravil na možnost, že předvést život  nejslavnější šansoniérky všech dob i s přednesem 15 písniček z jejího repertoáru může být pro Světlanu Nálepkovou až příliš obtížný úkol. Tím spíš, že tyto slavné písně zná člověk vesměs důvěrně nejen v podání samotné Edith Piaf, ale i v neméně skvělém přednesu Hany Hegerové, takže laťka je předem nasazena opravdu hodně vysoko.

 

Představení začalo příchodem dvou hereckých  partnerů hlavní představitelky do vyprodaného hlediště, kteří výběrem drobných do čepic mezi přítomnými diváky, doprovázeným hlasitým pobízením, navodili rychle představu pouličního vystoupení malé Edith a okamžitě uvolnili atmosféru v sále, což bylo znát na bezprostředních i hlasitých reakcích z publika. Na pódiu již byla připravena doprovodná hudební skupina a posléze se objevila i Světlana Nálepková, která coby ještě dívenka zazpívala první písničku. K mému příjemnému překvapení docela dobře, dokonce s hezky položeným a zabarveným hlasem. Tento zvládnutý hudební projev vydržel hlavní představitelce po celou dobu představení, a to i s lehce vzestupnou gradací, a totéž se dá říci o s přehledem zvládnutém herectví všech tří aktérů na scéně, které bylo svižné, spíše v lehké, někdy i silnější, komediální poloze, ovšem přehrávané jen tak akorát, inteligentně, takže nebyla překročena ona pomyslná tenká hranice, kdy se ze zábavných gagů stává trapná fraška.

 

Celé představení se tak s jednou přestávkou odehrálo ve vyváženém sledu chytlavých a vcelku povedeně interpretovaných šansonů přebásněných Jiřím Dědečkem,  prokládaných chronologicky klíčovými momenty ze života slavné zpěvačky. Scéna byla jednoduchá a nenáročná, měnily se v podstatě jen převleky a rekvizity všech tří postav, představení bez zjevného zádrhele běželo v lehkém, dobře zvládnutém tempu,  mělo příjemný spád. Všichni diváci se evidentně dobře bavili, snad až na mého známého, který, ačkoliv miluje třeba opery (které jsou často dějově prostoduché), shledal tuto inscenaci jako příliš myšlenkově nenáročnou a nedokázal se na ni úplně naladit.  Pravdou je, že například představení Divadla pod Palmovkou Edith a Marlen (http://www.divadlopodpalmovkou.cz/repertoar/edith_a_marlene ), které jsme s přítelem před časem také viděli, je myšlenkově mnohem hlubší, emocionálně nabitější a „divadelnější“, zatímco  tato inscenace by se dala označit spíš za divadelně sehraný recitál Světlany Nálepkové. To ale není žádné kvalitativní srovnání – jde zkrátka o zcela odlišná pojetí, jak je možné se zabývat legendární postavou Edith Piaf. Takže i když ani já jsem  tentokrát v představení nenašel žádné emocionálně či myšlenkově vypjatější momenty, které by z něj učinily skutečně dlouhodobě zapamatovatelný hlubší zážitek, přesto jsem při něm strávil příjemný odpočinkový večer, což není zas tak úplně málo.

 

Publikum na závěr odměnilo Světlanu Nálepkovou i ostatní účinkující potleskem dokonce ve stoje. To byl možná trošku přepjatý způsob hodnocení, ale za poctivě odvedené herectví i překvapivě kvalitní pěvecké výkony jsem to účinkujícím přál a nijak mě to nepohoršilo.  Sympatická, skvěle udržovaná a mladistvě působící Světlana Nálepková se pak všem odměnila i závěrečným slavným šansonem z repertoáru Lary Fabian „Je suis malade“, který je u nás dobře známý v podání Marie Rottrové pod názvem „To mám tak ráda“. Stejně strhujícího výkonu jako Lara Fabian (http://www.youtube.com/watch?v=uGthVEza97U ) sice Světlana Nálepková pochopitelně nedosáhla, nicméně ve srovnání s jemně procítěnou a niternější interpretací Marie Rottrové nedopadla určitě špatně a bylo to výborné zakončení celého večera.

 

Celkem jsem tedy odcházel z představení spokojen a pokud se chce jít někdo do divadla především bavit a odpočinout si od běžných každodenních starostí, můžu mu tuto inscenaci  – recitál s naprosto klidným svědomím doporučit. Určitě na rozdíl od mnoha jiných lehčích kousků pražských divadel nijak neuráží divákovu inteligenci ani jeho dobrý vkus a patří tak nesporně k tomu lepšímu, co lze v Praze v zábavnějším žánru určeném prakticky všem divákům, včetně těch nenáročných, vidět. Navíc si lze v šatně divadla za přijatelných 200 Kč zakoupit dvě různá CD Světlany Nálepkové – jedno s písničkami z představení a druhé i s dalšími šansony. Obě jsme si s přítelem pořídili, poslechli si je a nelitujeme. :-)

 

 

Hodnocení:  75%

 

Praha, 16.1.2014

 

 

http://www.divadlorb.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=28&Itemid=22