Bohuslav Martinů: VOJÁK A TANEČNICE – trochu jiná recenze

 

Hudební nastudování: Petr Kofroň

Dirigent: Jiří Štrunc

Režie: Tomáš Pilař

Scéna: Aleš Valášek

Kostýmy: Ivana Miklošková

Světelný design: Daniel Tesař

 

Divadlo J. K. Tyla  Plzeň v Národním  divadle, Praha, 29.1.2015

 

 

Divadlo J.K.Tyla Plzeň se na 12. ročník festivalu hudebního divadla OPERA 2015 přijelo pochlubit operní prvotinou Bohuslava Martinů Voják a tanečnice. Pro zajímavé zpestření festivalového programu to byl rozhodně velice osvěžující počin. Martinů se programově pokoušel ve své tvorbě o rozbíjení dosavadních operních stereotypů, aby přiblížil tento žánr současníkům, a již v této jeho prvotině se mu to znamenitě podařilo. Vzniklo vesele hravé dílko inspirované postavou Pseudola z Plautových antických komedií, která byla předobrazem i pozdějších šibalských sluhů u Shakespeara, Moliera, Goldoniho a dalších.

 

Dějová linka sama o sobě není příliš důležitá, podstatné je, že téma poskytlo Martinů bezpočet možností pro rozehrání všemožných veselých až ztřeštěných situací v přepestré paletě hudebních obrazů, které se proměňují jakoby bez ladu a skladu a navozují od počátku příjemně uvolněnou a odlehčenou atmosféru. Mladý režisér Tomáš Pilař (už jsem tu psal o jeho povedené plzeňské premiéře Aidy), pojal originálně postavy jako oživlý svět hraček viděný dětskýma očima – tanečnice je baletka z hrací skříňky na klíček, voják připomíná klasickou malovanou dřevěnou hračku a rovněž další postavy jsou svými kostýmy i pohyby stylizovány podobně.

 

Mluvené repliky jednotlivých postav jsou občas proloženy jemnými vtipnými politickými narážkami, které nenápadně vtahují diváky do děje a oživují jejich pozornost, což se ve čtvrtek projevovalo častým hlasitým  smíchem festivalového publika, takže propojení jeviště s hledištěm nastalo téměř okamžitě a bylo sympaticky bezprostřední až do konce. Svižná a originální hudba Martinů do sebe nasála různé hudební styly přecházející až do chytlavých jazzových poloh, takže v roli černošky se mohla blýsknout i Dasha, která tak docela přirozeně a nenásilně zapadla mezi operní zpěváky, kteří všichni zpívali dobře a s velkou chutí, což  se nemohlo na vstřícném přijetí obecenstvem neprojevit. Přítel, který si až do tohoto večera představoval operu jako těžký až těžkopádný hudební žánr plný patosu a temných poloh, náročný na poslech i na strávení, nevycházel z údivu, kde se to vlastně ocitl. Pochopitelně byl z objevu takovéhle tváře zpěvohry nadšený, i když stále se zdráhal úplně uvěřit tomu, že tohle je opravdu opera. Musel jsem se smát, když jsem pak na obálce programu pod názvem díla našel toto zvolání: „Hudební komedie? Revue? Opera!“.  Tak tohle si opravdu sedlo!

 

Hravost a nevázanost tohoto příjemně rozpustilého dílka byla umocněna stejně hravou scénou, která pracuje s vtipnými nápady, ať už to je ztvárnění Měsíce jako postavy zpívající v nasvětleném vyvýšeném půlkruhu tvořícím zapuštěný reliéf v zadní stěně nebo obrovská krychle představující hrací skříňku, jež se otvíráním stěn a různým natáčením mění opět v další potřebné prostory a kulisy. Dynamické pojetí scény pak umocňují i originální a účelné proměny světelného designu. To vše do sebe lehce zapadá a společně s hudbou, choreografií, nápaditými kostýmy a celým režijním pojetím vytváří přijemný dobře sladěný celek, který nedá ani na chvíli divákovi možnost vypnout a jakkoliv se nudit, o čemž svědčily i průběžné reakce z hlediště.  Snad nejvíce pobavil hodně vtipný kostým tanečníka (či tanečnice?), který přitancoval na jeviště v jakémsi podivném předklonu navlečený do záhadné „neforemné“ polokoule a teprve, když si lehl na záda hlavou k obecenstvu, dívala se na nás dokonalá obrovitá hlava zajíce, která navíc stříhala podle hudby vesele ušima, v něž se proměnily plandavé tanečníkovy nohavice. Působilo to tak zábavně, že se nešlo nesmát ani při opakovaných figurách této postavy.

 

Po celou operu, která i s jednou přestávkou trvala něco přes dvě hodiny, se obecenstvo opravdu dobře bavilo. Ona zdánlivá lehkost však byla nepochybně výsledkem precizní souhry všech, kdo se na inscenaci podíleli – pěvecké výkony byly všechny kvalitní a vyrovnané, výborná a nápaditá byla i taneční čísla, ve skvělé kondici hrál orchestr, který bravurně zvládal časté střídání temp, poloh a hudebních stylů, zkrátka stěží by se dalo cokoli vytknout, naopak všichni si zaslouží pochvalu. Dokonce předem ohlášená indispozice Jana Adamce, který obětavě nastoupil zřejmě přes své nachlazení, aby se mohlo představení odehrát, protože nemá alternaci, se na celkovém dojmu nijak negativně neprojevila. Naopak do své role kuchaře se ve druhé půli položil s takovou vervou, že si zaslouží uznalý obdiv. Zpěváckých a dlužno říct současně i hereckých rolí je v této opeře tolik, že jsem je v úvodu nevypisoval, ale obsazení je možné rychle zjistit kliknutím na připojený odkaz.

 

Kdo se tedy ve čtvrtek večer přišel na plzeňský soubor do téměř vyprodaného Národního divadla podívat, ten zcela jistě nelitoval. Bouřlivý aplaus, výkřiky „bravo!“ a řada opon při děkovačce to naprosto jasně dosvědčovaly.

 

Vzhledem k tomu, že Plzeň se stala pro letošek Evropským hlavním městem kultury,  je celá řada důvodů, proč se tam jet podívat. Návštěvu kvalitní plzeňské opery byste při té příležitosti rozhodně také vynechat neměli. A pokud jste třeba na žádné nikdy nebyli a chtěli byste si to někdy zkusit, pak lepší bezrizikový vstup do operního světa, než je plzeňský Voják a tanečnice, si ani neumím představit – klidně i s celou rodinou.

 

Praha, 1.2.2015

 

 

http://www.festival-opera.cz/program-2013/vojak-tanecnice.html