Georges Bizet: CARMEN – trochu jiná recenze

 

Dirigent a hudební nastudování: Mario De Rose

Režie: Jana Kališová

Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová & Agnieszka Pátá

Sbormistr: Martin Veselý

Pohybová spolupráce: Jaroslava Leufenová

 

Carmen: Jana Horáková Levicová

Don José: Lázaro Calderón

Escamilo: Alexandr Beň

Micaëla: Petra Perla Notová

Zuniga: Miloš Horák

Morales: Jiří Brückler

Frasquita: Eva Štruplová

Mercédes: Dagmar Volfová

Dancaïre: Josef Falta

Remendado: Aleš Voráček

Malá Carmen: Anita Krbcová

 

Otáčivé hlediště Český Krumlov, 2. slavnostní premiéra 17.7.2015 ve 21:30

 

Už bych se asi po takové době k psaní své „trochu jiné recenze“ neodhodlal, ale českokrumlovská točna si zaslouží, abych se o to přeci jen pokusil. Je to zkrátka už tak silně zakořeněná tradice v našem vztahu s přítelem, že bych si asi neodpustil, kdybych některé z představení nezaznamenal. Snad bych se ke psaní dostal dřív, ale Carmen jsme v českokrumlovském zámeckém parku viděli v předvečer naší týdenní cesty po Itálii, kde jsme neplánovaně navštívili i Verdiho Nabucca  ve veronské Aréně, takže jsem prostě nestihl všechny dojmy z těch nabitých dnů včas zachytit.

 

Stejně jako při předchozím pobytu v Českém Krumlově jsme se ubytovali v hostelu Kominík a vrátili jsme se do něj opravdu cíleně a rádi. Je sice trošku dál od historického centra, ale za velmi příznivou cenu se v něm dá pohodlně přespat, mladá recepční (nejspíš majitelka) je nesmírně přívětivá a k dispozici je i kvalitní wifi připojení a společná kuchyňka s bezplatnou nabídkou kávy a čajů dokonce v rozmanitém výběru. Minule jsme se ubytovali na poslední chvíli, takže jsme na točnu vyrazili autem objížďkou kolem celého města, ale tentokrát jsme měli času dost, tak jsme se vydali pěšky přímou cestou. A udělali jsme moc dobře, hned kousek od hostelu je krásný celodřevěný krytý most a pod ním splav, kde se to hemží vodáky, které jsme chvíli pozorovali a bavili se tím, kdo se v jakém plavidle při jeho překonávání víc vymáchá. Pak jsme šli asi 10 minut nezajímavou částí sídliště Plešivec, ale hned poté jsme se octli v historické středověké uličce a nestačili jsme se divit, jak je to tam pěkné. A když jsme nakonec po dalších 10 minutách došli k výhledu na historické centrum a zámek ze strany, z jaké jsme je ještě nikdy neviděli, nedalo mi to a indiánským během jsem se vydal zpět na hostel pro foťák, aby mohl přítel všechnu tu nádheru zvěčnit. To by mě vůbec nenapadlo, že po všech těch nesčetných výletech do Českého Krumlova, které jsem už za svůj život podnikl, zde mohu ještě objevit tolik mně dosud neznámých půvabných zákoutí. V italské kavárně jsme si pak dali zmrzlinu a pokračovali procházkou přes centrum nahoru k zámeckému parku.

 

Po nedávném zklamání ze zdejší nudné Zelenkovy inscenace Psa baskervillského  jsme doufali, že si na Carmen spravíme opět chuť se na českokrumlovskou točnu každoročně vracet. V duchu jsem si říkal, že na Carmen se toho snad ani nedá moc zkazit, a vzhledem k tomu, že se na zdejší představení sjíždí z valné části publikum, které jinak asi nepatří k pravidelným ctitelům operního žánru, předpokládal jsem spíš opět nějaké tradiční inscenační a režijní pojetí. Při příchodu nás však trošku zarazilo, že jsme nikde neviděli žádné kulisy a na terase přilehlého zámečku Belarie stály jen dva kusy tělocvičného nářadí – koza a kůň. Osobně nic proti soudobým divadelním postupům nemám, pokud neznásilňují původní autorovu myšlenku díla, což se však bohužel ve snaze některých sebestředných režisérů o vlastní zviditelnění za každou cenu často stává. Byl jsem tedy o to zvědavější, co se z toho nakonec vyklube.

 

Můj předpoklad se ale vyplnil, inscenace byla pojata vcelku klasicky, sice se obešla prakticky bez kulis, což v nádherném zámeckém parku ovšem  nemusí být na závadu, zato ale přetékala bohatými kostýmy a početným komparsem, takže oko mělo stále na čem spočinout.

No a ten kůň s kozou plnily přesně tu funkci, ke které jsou určeny i v běžném životě, protože si na nich utužovala kondici vojenská posádka, která je nedílnou součástí příběhu opery Carmen. Krom toho se protagonisté opery občas vozili ve dvou krásných historických automobilech, bez nichž by se sice jinak děj lehce obešel, ale jako zpestření pro diváky to nebylo špatné. Novátorsky bylo do děje zasazeno jen jakési dětské alter ego Carmen, které mělo zřejmě evokovat její kdysi dívčí nevinnost, což bylo ztvárněno s citem a nijak to vyznění obsahu díla nenarušilo, naopak ho spíš pěkně ozvláštnilo. V podstatě tuto nezpívanou dětskou postavičku inscenátoři využili k jediným skutečně novátorským zásahům do podoby inscenace, kdy se na dívenku začala odkudsi zpoza keřů kutálet spousta jablíček anebo se v dálce při jejích dětských hrách vznášely ve vzduchu jakési světelné objekty. Přítel si na rozdíl ode mne také všiml, že v jedné scéně dokonce vyhrnovali vojáci této malé dívence sukýnku (nebojte se – měla spodničku až po kolena) – zřejmě to mělo znázorňovat bolestný kontrast jejích pocitů ze ztráty nevinnosti. Bohužel i tentokrát byl tištěný program obsahově tak skromný, že se z něj nebylo možné dozvědět nic bližšího o režisérských záměrech. Za 20 Kč to snad ale člověk ani chtít nemůže.

 

Pěvecké i herecké výkony byly všechny na solidní úrovni, režijně také nebylo nic podceněno či zanedbáno, takže děj měl spád, bylo co poslouchat i na co se dívat a celé představení se tak alespoň u nás s přítelem zařadilo k té většině povedených, která jsme zde zatím viděli. Dojem  z nepříliš vydařeného Psa baskervillského tak byl naštěstí poměrně rychle zažehnán.

 

I tentokrát byla samozřejmě návštěva točny okořeněna jevy, které by se v kamenném divadle odehrát nemohly, jako když se třeba nedaleko sedící pán s chutí napil z plastikové láhve přímo uprostřed jedné árie, ale to už ke zdejší atmosféře tak nějak patří a komu by se z podobných prohřešků proti bontonu dělalo snad nevolno, tak pro něj tahle představení přímo pod noční oblohou zkrátka určena nejsou. I mně však vadí bezohlednost některých nevychovaných diváků, kteří si začnou během výstupů nahlas cosi povídat, jako by seděli sami doma u nějaké estrády v televizi. Tentokrát mě však pobavil jeden pán, který takovou dvojici hodně nahlas a bodře okřikl: „Jestli se chcete bavit, tak běžte do hospody!“.  A byl klid.

 

Opět se nám vydařilo i počasí, snad jen těch mušek kdyby lítalo trochu míň. Ale v nádherném prostředí českokrumlovské točny se takové drobnosti ani nepočítají, takže zážitek to byl celkově báječný. Kéž by i „vědecko-památkářská“ fronta, zavile brojící proti tomuto jedinečnému fenoménu, oživujícímu zámeckou zahradu a přitahujícímu k ní celá desetiletí spousty návštěvníků, z nichž mnozí by si do ní nejspíš cestu ani nikdy nenašli, dostala konečně zdravý rozum a přestala mu usilovat o život. Pokud je občas užitečné slevit z některých dogmat a smířit se s kompromisy, které přinášejí mnohem víc kulturního užitku než nějaké hypotetické škody, pak je to myslím právě tento případ.

 

Praha, 30.8.2015

 

 

http://www.otacivehlediste.cz/porad/1900-carmen