Akrij8: KRÁSKA A ZVÍŘE – trochu jiná recenze

Divadelní skupina Theaters, Jedličkův ústav, Praha, 15.2.2016 od 19:00

Na tohle představení jsme se s přítelem těšili od chvíle, kdy Jirka (Akrij8) zavěsil na Literu svou ukázku  z připravované hry a vypadala opravdu slibně. Docela jsem byl zvědavý, jak si poradí s tak rozsáhlým zveršováním známého příběhu, aby to vydalo na celovečerní představení –  v mých očích nadlidský úkol, respektive úkol pro opravdu zdatného profesionála.  Už jen tím, že si na něco takového vůbec troufl, si Jirka získal můj velký obdiv. V pondělí 15. února naštěstí přítel neměl žádnou služební cestu, tak vzal foťák a vyrazili jsme. Na metru Vyšehrad na nás už čekala Básněnka, jak jsme byli domluveni, a také Frr, a plni očekávání jsme se společně vydali do Jedličkova ústavu. Žádný z nás jsme tam dosud nebyli, ale trefili jsme dobře, paní vrátná nás pak nasměrovala do prvního patra, kde je malý divadelní sál, a jelikož jsme přišli s mírným předstihem, mohli jsme si i vybrat místa k sezení podle libosti. Po příchodu jsme se pozdravili se starými známými mladými vozíčkáři Davidem a Zdeňkem, se kterými jsme se seznámili už v září na Potítku, tj. autorském čtení skupinky literáků v Jazzové sekci, kde Zdeněk tenkrát na sedm zadaných slov přímo spatra na místě složil zajímavou báseň. Mezitím se sál zaplnil odhadem asi čtyřiceti až padesáti lidmi, většinou kamarády, známými a příbuznými účinkujících, všichni s napětím čekali, až se začne.

Ještě než se rozhrnula tmavě červená opona, vyjela před ni na svém vozíčku Anička, také naše známá už z Potítka, moc jí to slušelo, a za doprovodu klavíru a kytary zazpívaly spolu s mladou vychovatelkou Helenou úvodní písničku, kterou nás pěkně naladily na sledování hry. Pak už se opona rozevřela, na scénu vstoupil sám autor Jirka coby Osud, aby nás svými verši uvedl do děje, a pak už se začal odvíjet samotný příběh, který všichni známe přinejmenším z filmového zpracování. Jirkovy verše byly opravdu zdařilé, nádherně do příběhu zakomponoval různé postavy, které působily jako ušité přímo na míru jednotlivým hercům. Blonďatý princ Ondra přijel na svém vozíčku i s lukem a zastřelil z něj holubici, kterou také na vozíčku ztvárnila půvabná blondýnka Katka, o níž jsem se později dozvěděl, že je dokonce juniorskou mistryní světa hendikepovaných v hodu oštěpem, takže náročné divadelní zkoušky musela sladit i se svým tréninkovým programem. Zdařilo se jí to každopádně skvěle – hodně mě třeba zaujalo, jaké taneční kreace s ní v průběhu představení vytáčel například Jirka v roli Osudu. Velmi zaujali, také oba na vozíčku, již zmíněná Anička coby vědma s dalším Ondrou v roli lupiče, kteří měli v průběhu představení několik výrazných veršovaných dialogů a rozhodně se na jevišti neztratili. Oba navíc ve svých kostýmech i hereckým projevem jako vědma a lupič opravdu působili, byli víc než věrohodní. 

Pochopitelně velké role měli i Barbora, jako půvabná Kráska v červených slušivých šatech, a David coby tajemné Zvíře zahalené ve splývavém  kostýmu  a s maskou přes obličej. Jejich dialogy byly plné proměnlivého citu, jak se jejich vztah postupně vyvíjel ve skutečnou lásku, a oba to hráli tak, včetně i tanečních vsuvek, že to nešlo neprožívat společně s nimi. Role otce se výrazně zhostil zástupce ředitele Jiří Šváb a jeho deklamace i herecký zápal měly velkou dramatickou působivost, ostatním účinkujícím na scéně tak musely jistě dodávat ještě další energii. Autor Jirka nezapomněl ani na uplatnění i jiných postav, které i když třeba neměly tak výrazné sólové party, zaujaly zejména ve sborových výstupech, které dodávaly celému představení další podmanivě dramatický působivý rozměr. Sborové deklamace, v nichž se se herecky uplatnil i režisér František, m.j. opět náš známý už z Potítka,  ale i mladý vychovatel Jarda (jinak také zdatný kytarista), jeho rovněž mladá kolegyně Helena (ta co zpívala už na začátku s Aničkou) a také Pamína (naše milá kamarádka z Literu), byly napsány tak sugestivně a tak výtečně provedeny, že mi to připomnělo sborovou recitaci z Máchova Máje v rozhlasovém provedení. Velmi jsem také ocenil, jak se dokázali všichni tak dokonale zesynchronizovat, že jim bylo opravdu i v tom mnohohlase pěkně rozumět.  O Pamíně se také sluší říct, že Jirkovi pomáhala obětavě po večerech s nazkoušením hry, které trvalo asi dva měsíce (však jí tu Jirka věnoval pěknou básničku). A od ní jsem se také později dozvěděl, že všichni účinkující přistupovali ke zkouškám s nebývalou zodpovědností, velkou pokorou a obrovským nasazením, kterým by se od nich mohli učit i mnozí profesionálové. Však se to ve výsledku také patřičně projevilo.

Rekvizity na scéně byly velmi účelné a dá se říci, že i nápadité, rovněž všichni měli kostýmy, ať už půjčené nebo přinesené z domova, které krásně dotvářely atmosféru hry. Ale zejména Jirkova veršovaná dramatizace byla opravdu parádní, stejně jako byly skvělé všechny herecké výkony, a smysl hry tak byl umocněn ještě i nefalšovanou skutečností přímo na scéně, kdy hendikepy jakoby přestaly úplně existovat, jak se všichni do svých postav opravdu naplno položili a přenesli na diváky v sále neuvěřitelně silný zážitek. Ke konci už mi často vlhly i oči a jak jsem si po představení ověřil, nebyl jsem zdaleka sám, kdo to tak silně prožíval.  Jirkova slova ve verších hry o tom, že láska a víra může zlomit i kletbu a že důležitější, než jak vypadáme, je to, co máme uvnitř, tak došla přímo na místě dvojího naplnění a zapůsobila na přítomné opravdu nebývale niterným účinkem. Když byl konec představení, ani se mi nechtělo věřit, že trvalo skoro hodinu, jaký mělo spád. Poté samozřejmě vypukly bouřlivé ovace všech přítomných a děkovaček bylo tolik, že se ani nedaly spočítat. Anička s Helenou mezitím jako poděkování přítomným zazpívaly ještě jednou onu pěknou úvodní písničku a potlesk a ovace ani poté neustávaly. A když už po čase přeci jen skončily, stejně se nikomu nechtělo pospíchat domů z té nabíjející atmosféry a různě jsme pak ještě postávali v sále a blahopřáli i osobně účinkujícím, které jsme zahlédli. Cvakaly také fotoaparáty, jejichž použití nebylo během představení dovoleno, několik fotek tak při děkovačkách udělal i přítel, abychom je mohli poskytnout rovněž Jirkovi pro něj a účinkující. Všichni zářili štěstím z toho, jaký měli úspěch a jakého nadšeného přijetí se jim od diváků dostalo. A stejně šťastně a spokojeně vypadali i návštěvníci, pro které to byl opravdu nezapomenutelný zážitek, který se všem nepochybně na hodně dlouho vryje do paměti.

Směrem k metru jsme pak odešli ve stejné sestavě, jak jsme na představení přišli, obohacené ovšem ještě o dalšího autora z Literu Madaníka, který se přišel také podívat a s nímž jsme se tak po skončení díky tomu seznámili.

Jak jsem se později dozvěděl od Pamíny, stejné představení a s podobným úspěchem pak bylo odehráno i pro ostatní z Jedličkova ústavu znovu ve středu a všichni, kdo se o tento dvojí úspěch zasloužili, si to pak ještě při společném posezení náležitě vychutnali. K takovému krásnému počinu lze nejen Jirkovi, ale i  všem ostatním členům divadelní skupiny Theaters, jen a jen blahopřát a bylo by moc fajn, kdyby si tohle povedené představení mohli ještě i v budoucnu nejednou zopakovat. Moc bych jim to přál a také bych přál i mnoha dalším divákům tak skvělý zážitek, jaký jsme si z představení mohli odnést my, kterým se poštěstilo u toho být.

Praha, 18.2.2016

https://www.youtube.com/watch?v=gmJHkjSJU6k