N. Habjan: F. ZAWREL – GENETICKY A SOCIÁLNĚ MÉNĚCENNÝ – trochu jiná recenze

 

Scénář: Nikolaus Habjan a Simon Meusburger

Režie: Simon Meusburger

Stavba loutek: Nikolaus Habjan

Hraje: Nikolaus Habjan

 

Schubert Theater, Wien v Divadle Rokoko, Praha, 29.11.2016 ve 20:00

 

 

Minulý týden mi zavolal kamarád, jestli bych s ním nešel večer na hru v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, že mu zbyl lístek. Bohužel (vlastně víc asi bohudík) jsme ale zrovna ten večer měli Po(e)títko , tak mi tahle příležitost, kterou bych jinak rád využil, proklouzla mezi prsty. Když mi však zhruba po týdnu zavolal znovu s dotazem, zda mám večer nějaký program, vytušil jsem, že by to mohla být opět podobná nabídka, a taky že jo. Tentokrát jsem ale večer opravdu volný měl, tak jsem pozvání s nadšením přijal.

 

V Divadle Rokoko jsem byl naposledy možná před nějakými 30 lety, a to navíc ne na divadelní hře, ale na koncertu Evy Pilarové. Vzhledem k mé děravé paměti ale jako bych v něm byl poprvé. Vstupní prostory už byly od té doby asi rekonstruovány, vypadají totiž docela moderně, ale přilehlá prostorná kavárna, v níž jsme si sedli půl hodiny před představením na vínko, svým zařízením připomíná sedmdesátá léta minulého století, tedy nic zrovna designového. Z rozlévaného vína měli Vlašský ryzlink a Modrý Portugal, já si vybral dvojku červeného, které se ukázalo jako kvalitní, takže mi těch 60 Kč za ni i se spropitným přišlo v centru Prahy na Václaváku vcelku přiměřené.

 

Půlhodinka utekla v příjemné diskuzi s kamarádem jako nic, i po třetím zvonění ale byla ještě fronta u šatny, takže jsme do sálu vcházeli mezi prvními a já si ho tak mohl ještě v klidu zběžně prohlédnout. Se svými hodně dekorativními stěnami možná vypadá stále stejně, jako když byl Palác Lucerna kdysi dostavěn. Tak nějak asi měla divadla působit za 1. republiky, i když ani v té době to pravděpodobně žádný příliš moderní počin nebyl – ještě i dnes však budí dojem solidní vznešenosti a vyvolává svými temnými tóny utopenými v pološeru pocit jakéhosi trošku těžkopádného tajemna.

 

A pak už se na velmi jednoduché scéně, kterou tvořil přes celé pozadí bílý a všelijak potřísněný závěs jakoby z prostěradlové látky s vyřízlým obrovským vstupním otvorem, kudy se vcházelo na jeviště, objevil (loutko)herec sedící u stolu společně s hadrovou loutkou v životní velikosti, kterou ovládal jako maňáska a vedl s ní dialogy, respektive častěji loutka starce vedla jeho hlasem monology a vyprávěla svůj životní příběh. Příběh dětské oběti z rozvrácené chudé rodiny v době nastupujícího fašismu v Rakousku, jehož většina obyvatel vítala anšlus republiky hitlerovským Německém s neskrývaným nadšením.

 

Více než osmdesátiletý Friedrich Zawrel (1929 – 2015) se v dokumentárním dramatu vrací ve vzpomínkách ke své internaci v dětských zařízeních, kam byl po odebrání rodičům jako údajně méněcenný a nevychovatelný umístěn a kde byli chovanci sadisticky týráni, prováděly se na nich nelidské experimenty a nakonec byli i likvidováni smrtící injekcí. Jediný živý herec na scéně vede a mluví loutku starce i dítěte a zároveň se vtěluje i do jeho trýznitelů. Zvládá přitom hrát všechny postavy tak přesvědčivě a sugestivně, že je divák dokonale vtažen do děje a onu zrůdnost nacistických ústavních „lékařů“ a celého tehdejšího systému, jakož i nezměrné utrpení desetiletého kluka, prožívá doslova na vlastní kůži. Nejsou k tomu potřeba žádné složité kulisy, jen pár židlí, stůl, mistrovsky napsaný divadelní text a kongeniálně bravurní ztvárnění všech situací jediným hercem. Když konečně dojde k záchraně přeživších dětí Američany v Řezně, diváku se notně uleví, ale opravdu jen na chvíli. Brzy mu totiž dojde, že to ještě není žádný skutečný happyend.

 

S výrostkem se totiž vleče jeho nešťastná minulost i dál, kdy nepřiměřený několikaletý trest za krádež balíčku s jídlem na útěku z nacistického vyhlazovacího zařízení zůstává v jeho trestním rejstříku i po osvobození a v byrokratickém systému Rakouska, které neprošlo důslednou denacifikací, tak oběť zrůdného režimu nadále znevýhodňuje i vůči jeho aktivním podporovatelům. Absurdně tak Dr. Heinrich Gross, který svou vědeckou kariéru vybudoval na výzkumu mozků zavražděných dětí, postupuje nadále na společenském žebříčku, získává dokonce státní vyznamenání a pocty, zatímco hrdina příběhu, jeho přeživší oběť, pouze živoří a živí se z nouze drobnými krádežemi. Jeho vrah (jak ho Zawrel sám nazývá) přitom na něj dokonce píše zkreslené znalecké posudky soudu. Až teprve v devadesátých letech, kdy se případu ujme jeden žurnalista, je Dr. Gross, který má na svědomí prokazatelně nejméně 9 dětských životů (zavražděných dětí bylo celkem na 800), pohnán před soud, ale rakouská justice ho jako svého nejvytíženějšího a skvěle odměňovaného soudního znalce (vydělal si během této kariéry celkem okolo 2 milionů eur) kryje, takže umírá v 91 letech nepotrestán, aniž by dokonce projevil nad svou minulostí sebemenší lítost. V jednom přímém dialogu dokonce pohrdavě vmete Friedrichu Zawrelovi do tváře, že opakuje celý život stále stejnou chybu – nedokáže se nikdy postavit na tu správnou stranu. Z toho mě až zamrazilo – jak povědomé i z našich posametových reálií. Příběh je ale i o morální síle oběti, kterou tohle všechno nezlomí a své poslání vidí v předávání svých trpkých zkušeností mladým lidem jako mementa, aby nedopustili opakování něčeho podobného v budoucnosti. Koneckonců i hra samotná, kterou stvořili právě mladí autoři, svědčí o tom, že rakouská traumata snad právě díky současné mladé generaci mají šanci konečně dospět ke své katarzi.

 

Celé drama je postavené na historických faktech a skutečném příběhu, odvíjí se od přímého vyprávění Friedricha Zawrela a dialogů, které s ním vedl tvůrčí tým. Na závěr se na zadní projekci objeví i společná fotografie usměvavého a sympaticky působícího hrdiny příběhu s neméně sympatickým N. Habjanem, který mu na jevišti vdechuje život a je také spoluautorem scénáře. V závěru hry působí také dost mrazivě, když se na pozadí promítají autentické pasáže z ministerských spisů ještě z r. 2012, v nichž se nedoporučuje F. Zawrela vyznamenat, což působí zvlášť nechutně ve srovnání s tím, jakých poct, finančních odměn i společenského uznání se přitom v Rakousku dostalo nezpochybnitelnému nacistovi Grossovi. V r. 2013 (premiéra hry byla v březnu 2012) byl sice F Zawrel nakonec vyznamenán, ale to nijak nemůže rozptýlit ony otazníky, které si divák během představení klade, jak se vlastně Rakušané se svou hnědou minulostí vyrovnali a zda vůbec se s ní nějak vyrovnali.

 

Zdá se, že tato záležitost je v současném Rakousku stále ještě poměrně ožehavá a že příslušníci starších generací před ní dosud raději zavírají oči a nechtějí s ní být příliš konfrontováni. Mnohé jsem v tomto směru četl i o dílech jiných současných autorů, plně jsem si však naléhavost tohoto tématu uvědomil teprve při shlédnutí této hry. Byl to myslím jeden z mých nejsilnějších divadelních zážitků vůbec, srovnatelný snad jen se Shafferovým Amadeem, v němž jsem v době perestrojky viděl excelovat v moskevském MCHATu Olega Tabakova, který mě jako Sallieri svou vášnivou závěrečnou ódou na triumf průměrnosti dokázal doslova hluboko přimrazit k židli. V tomto případě se sice jedná o zcela jiný typ divadla, ale síla prožitku a přenášených emocí z uměleckého díla na diváka je podobná. Škoda jen, že v našich divadlech se stejně silná a podobně mistrovsky ztvárněná dramata dnes asi moc nehrají, pokud vůbec někde. Kdo by taky u nás na ně chodil, že?

 

Na hře jsem také ocenil, že se nepropadla do nějaké prvoplánové černobílé schematičnosti, k níž by mohla poměrně lehce sklouznout, čímž by ovšem ztratila svou uměleckou autenticitu a sílu výpovědi a stala by se jen pouhou propagandou nebo agitkou, což se soudobým dílům vycházejícím vstříc aktuální společenské objednávce poměrně často stává. Dnes, stejně jako i v minulosti – je přece tak snadné a výhodné postavit se na tu momentálně „správnou“ stranu, mám-li vypíchnout ještě jednou onen výsměch nacisty Grosse své oběti, který je bohužel tak nadčasový. V tom spatřuji velké mistrovství celého tvůrčího týmu a stěží bych k němu v našem prostředí asi hledal nějakou důstojnou paralelu. Myslím, že konfrontace naší umělecké scény s podobnými tvůrčími počiny ze zahraničí by našim tvůrcům mohla být nejen prospěšná, ale je i víc než žádoucí. Vlastně se až trošku stydím i jako divák, na jaké hry tu občas píšu své „trochu jiné recenze“ a že na ně vůbec chodím. A neomlouvá mě ani to, že předem člověk zpravidla tak úplně neví, co ho vlastně čeká. Vždyť i lehčí konverzačky mají právo na život, pokud jsou alespoň inteligentně vtipné či dokonce někdy i důvtipné. Přeci jen si ale asi budu muset začít trochu víc vybírat, abych si nakonec plíživě nezkazil vkus. Shlédnutí tohoto dokumentárního dramatu je pro mě mementem i v tomto smyslu.

 

P.S. Nevěřím na náhody bez nějakého hlubšího smyslu. Sotva jsem před chvílí dopsal tuto svou „recenzi“, otevřel jsem nejnovější číslo čtvrtletníku posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas Vltava a hned v úvodu píše Petr Fischer o tom, že příští rok se na Vltavě popluje v rakouském stylu. Svůj malý odstaveček uzavírá slovy: „Ať už to byli vídeňští akcionisté, Thomas Bernhard nebo držitelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek, vždy to byla kultura, jež společnost nutila k pohybu, přemýšlení a sebereflexi, i když to někdy bylo drsné bičování a dost to bolelo. Rakouští umělci si nikdy nebrali servítky a do základu společnosti řezali hlava nehlava. Často i z nenávisti, která je ale jen druhou stranou lásky. V tomto by mohl být Rakouský rok velmi poučný. Umění se nesmí bát sáhnout do těch nejodpornějších vrstev společnosti, kde tlí stinné stránky národních povah. I my bychom si už mohli umělecky uklidit – nejlépe v rakouském stylu.“

 

Tož asi tak.

 

 

 

 

Praha, 3.12.2016

 

http://www.theater.cz/2016/program/f-zawrel-geneticky-a-socialne-menecenny/