PO(E)TÍTKO POTŘETÍ – trochu jiná reportáž

 

 

V pořadí třetí Po(e)títko se tentokrát nekonalo v Jazzové sekci, jako dvě předchozí. Den poezie, v jehož rámci se naše čtení uskutečnilo, probíhá v již pokročilém podzimu, kdy by to v nevytopených prostorách nebylo úplně ono. Jelikož se ale při předchozích dvou setkáních vytvořila jakási přirozená symbióza mezi autory z Literu a Jirkovými přáteli z okruhu kolem Jedle, jak se mezi nimi důvěrně říká Jedličkovu ústavu, v podstatě jsme měli s Danou stejný nápad, s jakým nezávisle na nás přišel i Jirka, aby naši kamarádi tentokrát nejezdili za námi, ale že naopak přijedeme my za nimi. Jirka se pohotově domluvil s provozovateli Ta kavárny , kteří mu vyšli ochotně vstříc a slíbili dokonce, že nám prostory v daný den nejen propůjčí ke čtení, ale ještě se tam s námi rádi zdrží až do 22:30, aby se pak mohlo po skončení i přátelsky posedět. Jirka navíc dojednal i možnost ubytování přímo v Jedli téměř za hubičku pro mimopražské autory, aby nebyli nuceni pospíchat na noční spoje domů. A to ještě není všechno – naši hostitelé zařídili i ozvučení, aby se mohlo číst pěkně na mikrofon, a dokonce natočení  celého večera na videozáznam. Tedy naprosto parádní podmínky, o jakých se nám předem ani nesnilo. Jirka s Danou se pak ujali organizačních příprav a na mě už tradičně připadlo moderování, o něž jsem se tentokrát trošku víc dělil z pochopitelných důvodů s Jirkou.

 

Do Ta kavárny chodí běžně i veřejnost, především maminky s malými dětmi, které tam mají k dispozici i různé hračky, a prostředí působí natolik neformálně, že se tam asi cítí skoro jako doma. Alespoň takový dojem na mě udělala už naše přípravná návštěva dva týdny před samotným čtením, kdy se kavárnou nesl hlahol, křik a mlácení dítek do klavíru, až jsme se skoro my tři neslyšeli. Byli jsme však ubezpečeni, že v den D bude prostor určen výhradně k našemu čtení.

 

A v úterý 22.11. jsme se konečně dočkali. Jedním z přihlášených přespolních účastníků byl Jan Nedonošený, který je na Literu registrován ne pod tímto pseudonymem, ale jako GiovaniDaVinci , a již delší dobu jsme spolu ve virtuálním kontaktu. Domluvili jsme se proto, že se v Ta kavárně sejdeme už někdy okolo třetí odpoledne, abychom se konečně poznali i osobně a trochu si ještě před vystoupením pokecali. Honza je ovšem odvážný kluk, tak se rozhodl přijet autem, načež mu v centru Prahy vypadla navigace, takže jsem ji musel nahradit já sledováním cesty podle mapy v počítači a naváděním pomocí telefonu, který si Honza pustil v autě na hlasito. Vůbec nechápu, jak jsme to nakonec mohli zvládnout, ne snad kvůli Honzovi, ale hlavně kvůli mně, protože mapy příliš číst neumím a orientační smysl mám opravdu prachbídný. Kupodivu ale člověk někdy dokáže překonat i své vlastní limity, o čemž svědčí to, že se Honza na určené místo poměrně rychle a zdárně skutečně dostal, zato já se tam pak dopravil až teprve někdy před půl pátou. Pamína s Jirkou už do té doby stačili přeskládat židle, pohovky a stoly tak, aby se dosáhlo jakéhosi divadelního uspořádání, a na předpolí se už také rozcvičovala kapela. Společně jsme si narychlo ještě upřesnili scénář a rozdělení rolí, a dokonce mi zbyla i chvilka na krátký pokec s Honzou. Oba jsme byli myslím rádi, že jsme si i ve skutečnosti sedli stejně jako ve virtuálním světě, alespoň já jsem měl okamžitě pocit, že ho znám už odjakživa.

 

Kolem páté byl prostor kavárny zcela zaplněn natěšenými posluchači i autory, odhadem se nás mohlo sejít dohromady až ke čtyřiceti, takže jsme si připadali skutečně jako na divadle. Atmosféra doslova vyzařovala přátelskost a otevřenost už od samého počátku a pozornost všech se chvíli po páté upřela na Jirku, který nás všechny přivítal a zároveň poděkoval těm, kteří nám toto setkání umožnili. A pak už mohl uvést kapelu svých přátel, která nás hned na úvod rozehřála svým nasazením i procítěným zpěvem zpěvačky. Poté jsem seznámil všechny přítomné s tím, jak asi bude vypadat večerní program, a jako takový předskokan jsem přečetl své Vesmíry .  Po mně se ujala slova Pamína a procítěně přečetla několik Jortových textů, když ho předtím krátce jako nepřítomného autora uvedla. Přestože Ta kavárna byla plná, posluchači byli naprosto úžasní, krásně ztišení a opravdu se se zájmem soustředili na přednes. Dokonce některé z maminek, které pravidelně o tomto čase kavárnu navštěvují, zřejmě bylo líto z tak slibně se vyvíjejícího večera odcházet, takže její nemluvně, které ještě k poezii nemůže mít zatím zcela vyhraněný vztah, odkudsi, kam jsem ale přímo neviděl, vytrvale svým vřískotem soupeřilo o pozornost sálu s těmi, co byli právě u mikrofonu. A je třeba říci, že hlas batolete ani bez reprodukční techniky nebyl v tomto klání žádným outsiderem, alespoň pokud jde o decibely. Při moderování jsem se proto pokusil o několik rádoby vtipů na toto téma v naději, že se tento možná budoucí básník alespoň trošku ztiší, ale na děti předškolního věku má suše podávaná ironie, byť i jemně podbarvená mírnou dávkou sarkasmu, evidentně vůbec nezabírá.  Když ale posléze začalo škvrně třískat do nějakých bubínků zrovna ve chvíli, kdy se v jedné básni hovořilo o bubnech, pochopil jsem, že se to dá uchopit i z té lepší stránky, a v duchu i nahlas jsem pochválil mně kdesi neviditelné hyperaktivní dítě za docela slušný smysl pro situační humor.

 

Posluchači ovšem byli skvělí a nadále svou pozornost dokázali soustředit výhradně na dění na pódiu. Trošku jsem znejistěl jen poté, kdy jsem uvedl Zdenu a zdůraznil, že její tvorba je stejně jako ona navenek tichá, až plachá, skoro nenápadná a soustředěná na podstatu bytí, kterou dokáže vystihnout několika úspornými slovy. Když jsem ale viděl, jak hned při Zdeniných úvodních slovech všichni ztišili svou soustředěnou pozornost tak, že by bylo slyšet i pád špendlíku na podlahu ve chvílích, kdy se dítě právě nadechovalo, rázem jsem se uklidnil. Publikum bylo zkrátka víc než báječné a vlastně bylo znát, že jsme spíš mezi kamarády než na „vystoupení“. Hned od počátku vlastně žádná bariéra mezi těmi, co recitovali, a těmi, co byli v sále, vůbec neexistovala. To se to pak opravdu krásně četlo a všichni autoři sklízeli srdečný potlesk, který za celý večer vůbec neslábl.

 

Po Zdeně jsem ohlásil Jana Nedonošeného a přítomným jsem se přiznal k tomu, že obdivuju jeho ryze současnou moderní poetiku a schopnost vysypat doslova z rukávu originální metafory, které však nepůsobí křečovitě a cítím z nich, že vycházejí ze života, i když je třeba neumím vždy racionálně rozklíčovat. O to ale v poezii ani nejde.  A těšil jsem se, jak to Honza stvrdí přednesem několika svých básní ze „sbírek“, jak jejich uceleným souborům nyní sám říká a poskytuje je zatím pouze několika svým přátelům, takže se nedají nikde ani dohledat. Jenže Honza si dělá v podstatě vždycky jen to, co chce, což asi k rozervaným básníkům patří, a nečetl nic. Tedy ne, že by nešel k mikrofonu, ale přednesl spatra něco, co bych asi nazval poezií v próze, i když to bylo zároveň zamyšlení o jeho vztahu k tomu, čemu se obvykle říká Bůh. Trošku mě to vylekalo a po očku jsem sledoval, jak to vezme publikum a někteří autoři, jejichž duchovní založení už poměrně dobře znám. Naštěstí ale to napětí ze mě čím dál víc padalo, když jsem viděl, jak Honza dokázal přítomné strhnout svým zaujetím a neotřelým přístupem k tématu a také potlesk měl víc než vstřícný. Možná nejen já jsem v tu chvíli vycítil, do jaké míry Honza odkryl až někam na dřeň svá vnitřní dilemata a nejen, že se o ně s námi podělil, ale hlavně přiměl každého posluchače k vlastnímu zamyšlení i o sobě.

 

Poté jsem už mohl představit Pamínu jako autorku, o niž mám i jako o člověka někde v podvědomí setrvalý strach pro její nesmírnou laskavost, hlubokou pokoru a potřebu pomáhat druhým za všech okolností, čímž je podle mne zároveň velmi zranitelná. Tohle vše se v její tvorbě prolíná s noblesou a velkorysým nadhledem, přičemž její verše zároveň dýchají jakýmsi všudypřítomným odkudsi z hlubin vyvěrajícím smutkem i smířením a jsou překryty neviditelným závojem nostalgie. Alespoň tak je vnímám já. Pamína si pak podmanila posluchače a sklidila za své verše srdečný potlesk.

 

Frr jsem poté představil jako autora, v němž vidím astrálně jakousi naprosto neopakovatelnou kombinaci dobrosrdečného fauna či satyra s někdy až sarkasticky glosujícím intelektuálem a zároveň i fanfarónským snílkem, který umí obdařit své verše fantaskními obrazy, jež ovšem zároveň odrážejí realitu, jen ze zcela nečekaných úhlů. Myslím, že návštěvníci si mohli o Jirkově tvorbě udělat sami dokonalý obrázek, a že byl opravdu působivý, o tom svědčilo i spontánní a vřelé přijetí publikem.

 

Na závěr první části jsem uvedl Akrije8 jako autora, z jehož veršů na mě probleskují láska, laskavost i naděje, ale zároveň z nich cítím i pokorné smíření s tím, že svět kolem nás je takový, jaký je, a je proto někdy nutné činit i taková rozhodnutí, která nejsou vůbec snadná a jimiž člověk musí občas obětovat i cosi ze sebe sama. Jirkovy verše pak s niternou naléhavostí uzavřely první blok vystoupení, přičemž návštěvníci je přijali s velkou pozorností a odměnili znělým a srdečným potleskem.

 

Před přestávkou byli všichni ještě upozorněni na to, že během ní mohou vhazovat lístečky se slovy do připravené plechovky, z níž si Zdeněk Hruška vylosuje 7 náhodných výrazů a na ně pak na konci celého čtení, stejně jako i na předchozích Po(e)títkách, přednese improvizované verše.

 

Druhou část večera uvedl Jirka (Akrij8) tím, že představil svého, a vlastně od minula už i našeho společného, kamaráda a velkého sympaťáka Jardu Kadaníka, který v úvodu svým zpěvem a hrou na kytaru patřičně všechny naladil a sklidil za to i velký potlesk. Je to skvělý písničkář.

 

Pak přišla řada na mně a abych zpestřil program opět něčím jiným, nečetl jsem tentokrát verše, ale svou úvahu, spíš tedy jakýsi volný sled myšlenek, nazvanou Umění – krása či dokonalost? Když se v jejím závěru ozvala z publika hlasitá spontánní replika „Na tom něco bude!“, byla to pro mě snad ještě větší odměna než potlesk. Netrvám totiž demagogicky na svých názorech, častěji jimi čtenáře nebo posluchače spíš provokuju, stejně jako v tomto případě, a mám radost, když se sami zamyslí, klidně i polemicky. Tahle zpětná vazba byla pro mě doslova pohlazením, že publikum pozorně vnímalo, co jsem mu sděloval. Nato se ozval ještě jeden všetečný posluchač, chvíli jsme spolu vedli polemiku, čehož jsem využil a pozval ho na pódium jako autora, který si na Literu říká  gemini . U mikrofonu se ale ocitli dva muži, přičemž ten starší byl ve věku dědečka toho mladšího. Vysvětlil, že gemini je sice skutečný autor, ale zároveň tak trochu fiktivní postava. Stvořili ho totiž oba pánové společnými silami a původně pod tímto nickem zavěšovali i společnou tvorbu, která prý vznikala tak, že ten mladší a zároveň línější i nadanější, nahodil tomu staršímu nějaké metafory, který je pak nějak obalil a dotvořil verši, načež je ten mladší zase úplně překopal a po vzájemném odsouhlasení zavěsil na Liter. Ten starší pak jednu z takto vzniklých básní i přednesl. Poté publiku sdělil, že ale od jisté doby se už na tvorbě gemini sám nepodílí, protože ten mladší už prý občas svou lenost dokáže překonat a od jisté doby proto zavěšuje na Liter pod tímto jménem jen svou vlastní tvorbu. Vyzval ho tedy, aby z ní něco přečetl, jenže mladík si prý nic nepřipravil, a tak spatra přednesl jakýsi svůj osobní manifest. Což sice publikum přijalo, ale neuniklo mi, že ten starší se pak na toho mladšího dost zaškaredil a dokonce mu i gestem nenápadně pohrozil.  

 

Poté uvedl Jirka (Akrij8) svého kamaráda Petra Koláře, jenž s velkým zaujetím přečetl verše dalšího svého nepřítomného kamaráda Milana Lukavce. Líbilo se mi, že nejen básně četl, ale také moc hezky přitom mluvil o jejich autorovi a o tom, co jej k napsání té které básně vedlo. Publikum samozřejmě přijalo i toto vystoupení víc než vstřícně a večer za plné pozornosti všech nerušeně pokračoval tím, že Pamína přednesla verše další nepřítomné autorky Helen Zaurak , které krásně zapadly do vnímavé atmosféry večera a také byly odměněny vřelým přijetím. Pěkně na ně pak navázala opět Zdenka svými niterně procítěnými verši a publikum jim opět ztišeně a zaujatě naslouchalo a rovněž tak i srdečně zatleskalo.

 

Bohužel se následně nemohla představit z důvodu nachlazení původně ohlášená Nikita44 , tak dostal mimořádně na svou prosbu ještě malinkatý prostor gemini, zřejmě jako možnost pokání, aby přečetl tři své krátké básně, takže posluchači nakonec přeci jen měli možnost na vlastní uši posoudit, co to tento dosud poněkud tajemný autor vlastně píše.  Škoda jen, že si svých veršů nepřipravil víc – mají opravdu cosi do sebe a krásně večerní nabídku obohatily svou nezaměnitelnou originalitou. Tak příště se už snad polepší úplně a připraví se trochu zodpovědněji. I tak ale přijetí zaplněného sálu bylo velmi vstřícné a po posledních verších se ozval i uznalý smích jako spontánní reakce na překvapivou pointu.

 

Následoval opět Petr Kolář, tentokrát už se svými vlastními básněmi, které si získaly opět velkou pozornost návštěvníků a uznalý potlesk. Jako předposlední v rámci celého programu pak vystoupil další Jirkův kamarád Aleš s aktuálně vybranou povídkou na rodinné ježíškovské téma. Předem nás všechny upozornil, že je trochu delší a když nás to prý přestane bavit, ať mu to dáme nějak najevo. Strašil tím ale úplně zbytečně, protože v povídce osvědčil tak skvělý smysl pro humor, že se návštěvníci řehtali doslova od začátku až do konce. Já jsem na této povídce ocenil nejvíc to, že to byl humor skutečně vtipný a inteligentní, přestože ani já jsem se neubránil hlasitému smíchu. Žádná novácká primitivně prvoplánová legrace, kterou už dnes přetékají i veřejnoprávní kanály a komerční divadelní scény. Tomu říkám humor! Celý sál se neskutečně bavil a nebylo divu, že Aleš sklidil i nejbouřlivější potlesk – skvěle polechtal bránice nás všech. A přitom bylo se i nad čím zamyslet – dnes docela vzácná kombinace.

 

Když pak Jirka ohlásil Zdeňka Hrušku s jeho improvizací na zadaná slova za zlatý hřeb večera, Zdeněk se ohradil, že zlatý hřeb už právě byl.  No, neměl to fakt lehké, jít do tak parádně uvolněné atmosféry. Ale Zdeněk to umí – po chvíli jeho improvizace, kdy mnohým skrytým narážkám evidentně ještě víc rozuměli mnozí jeho kamarádi než my ostatní, sál místy doslova řičel smíchy, ozýval se hlasitý potlesk během vystoupení i nadšené bouchání do stolu. Takže zlaté hřeby byly ten večer doslova a do písmene dva. Vlastně tři – následoval totiž ještě publikem vyžádaný hudební přídavek opět Jardy Kadaníka a jeho sličné kolegyně. Lepší závěr si snad ani nebylo možné představit.

 

A jelikož bylo teprve tři čtvrtě na osm a my měli prostory vyhrazené až do půl jedenácté, řada z nás setrvala v družné zábavě až do konce, pilo se skvělé Chardonnay, které bylo možné zakoupit u okénka s občerstvením, a povídalo se o všem možném. Utužovala se „stará“ přátelství a navazovala nová a bylo nám společně zkrátka moc fajn. Po třetím   Po(e)títku, které v tak báječné atmosféře vygradovalo v nezapomenutelně strávený večer i s následnou „afterparty“, se už dá, myslím, hovořit i o tradici a nebylo na místě snad nikoho, kdo by se netěšil na její další pokračování na jaře. A těším se i já. Moc!

 

P.S. Pro hodně zvědavé jsem před chvílí dostal souhlas k odtajnění, kdo z autorů se nyní skrývá pod nickem  gemini . Je to samozřejmě ten mladší z původní autorské dvojice. A toho staršího, který už má tuhle zajímavou a inspirativní etapu tvorby ve dvojici za sebou, si nejspíš domyslíte sami ;-)

 

 

 

 

Praha, 28.11.2016