Vodňanský, Skoumal, Borna: S ÚSMĚVY IDIOTŮ - trochu jiná recenze

 

Scénář: Miroslav Hanuš

Režie: Jan Borna, Miroslav Hanuš

Hudba: Petr Skoumal

Texty písní: Jan Vodňanský

Scéna, kresby a ilustrace: Jaroslav Milfajt

 

Účinkují: Michaela Doležalová, Filip Cíl, Miroslav Hanuš, Čeněk Koliáš, Veronika Lazorčáková, Jan Meduna, Milan Potoček, Pavel Tesař, Tomáš Turek, Lenka Veliká, Martin Veliký, Pavel Lipták, Tomáš Makovský

 

Divadlo v Dlouhé, Praha, 27.12. v 19:00

 

Po vážně laděných Laskavých bohyních v Divadle pod Palmovkou pokračoval náš divadelní maraton s přítelem ve svátečním období lehčím literárním kabaretem pod názvem S úsměvy idiotů v Divadle v Dlouhé. Trochu jsem byl v napětí, jak to přítel přijme - klasický kabaret by se mu jistě líbil, ale tenhle měl být založený na poezii, což není zrovna jeho šálek čaje, nezajímá se dokonce ani o tu mou.  Dobře to ilustruje třeba jeho reakce na mou milostnou báseň CÍTÍM, kterou jsem mu mezi jinými dárky zabalil pod stromeček, protože je mu věnovaná.  Při jejím rozbalení a hlasitém čtení se pak mohl uřehtat, a to tak, že jsem z toho dostával záchvaty smíchu i já. Aspoň jsme ale měli Vánoce opravdu veselé.  Jeho naprostá netečnost vůči poezii má pro mne ovšem i výhody, neboť můžu třeba touhle historkou okořenit i svou „recenzi“,  protože by ho ani ve snu nenapadlo navštívit někdy můj profil na Literu. Všechno má zkrátka obvykle  svá pro a proti. Moje v tomto směru naprostá tvůrčí svoboda, která z toho plyne, je něco, co se jen tak něčím vyvážit nedá, takže si fakt nestěžuju. No ale to už jsem hodně odběhl od tématu.

 

Ani já jsem si však nebyl sám sebou před představením docela jist, protože kromě poezie měly být další stěžejní složkou kabaretu písničky Vodňanského a Skoumala, které když se hodně dávno ještě tu a tam objevovaly v televizi, nepatřily  úplně k tomu, co bych vysloveně vyhledával. Víc mě v té době zajímal třeba bigbít nebo z podobného žánru spíš písničky Suchého a Šlitra. Nicméně možná bylo i dobře, že jsem neměl nějaká přehnaná očekávání, protože jsem tak aspoň mohl být příjemně překvapený, což se také skutečně stalo.

 

Na úvod se na pódiu rozsadila spousta účinkujících jako jakási kapela a ještě než začali hrát, ujal se slova Miroslav Hanuš, coby průvodce pořadem, aby důrazně varoval publikum, ať si nedělá žádné falešné naděje, že by ho snad mohla čekat dobrá zábava. A na důkaz toho, že to myslí vážně, dal všem ještě poslední šanci se zvednout a odejít s tím, že každý, kdo tak ještě v tomto okamžiku učiní, dostane v pokladně zpět své vstupné, později už to ale možné nebude. Na tuto výzvu však pochopitelně nikdo nereagoval, až na jednoho pána, který cosi směrem k jevišti zakřičel, nepostřehl jsem ale co. A pak už spustila herecká kapela a zahrála a zazpívala první písničku od Vodňanského a Skoumala, a musím říct, že mě až překvapilo, jak pěkně svižnou a vtipnou, což navodilo hned zpočátku příjemně uvolněnou atmosféru.

 

Miroslav Hanuš nás pak seznámil s tím, že tyto hudební vstupy se budou střídat s básničkami Jana Borny, které budou postupně recitovat přítomní herci Divadla v Dlouhé. Za účinkujícími pak bylo na scéně ještě i velké plátno, na které se promítaly jednoduché ilustrativní  kresby Jaroslava Milfajta, které často znázorňovaly obrysy lidské hlavy či postavy a do nich vkomponované obrysy kočky. Jan Borna, divadelní režisér a básník, působil až do své smrti v lednu letošního roku v Divadle v Dlouhé a zasloužil se významně o jeho současný profil. Divadlo jistě i díky němu patří podle mne v současnosti mezi nejprogresivnější a zároveň nejkvalitnější pražské scény a na rozdíl od mnohých jiných zavedených divadel se v něm nehraje laciný, ale komerčně úspěšný, škvár, jemuž se zhusta propůjčují i herci známí z televizní obrazovky.  V tom je mi právě Divadlo v Dlouhé sympatické a moc mu držím palce, aby se i s náročnějším repertoárem uživilo a přispělo tak alespoň ke zmírnění současného tempa postupného úpadku diváckého vkusu a všeobecného hloupnutí.

 

Ale zpět k básničkám Jana Borny, které vtipně a neotřele zachycují nejrůznější autorovy postřehy z každodenního života a odráží se v nich i nemalá míra hořké ironie a jemného inteligentního sarkasmu. Jsou tak poměrně stravitelné i pro širší publikum, které třeba jinak poezii ani nečte, o čemž svědčily časté výbuchy smíchu v hledišti. Bylo docela fajn sledovat, že i „normální lidé“ jsou ještě dnes schopni poslouchat poezii (nebo alespoň tento její typ) a živě na ni reagovat. Zřejmě totiž také odpovídá mentalitě dnešního člověka - žádný patos, trocha nezbytného cynismu a k tomu vtipné humorné pointy. Samozřejmě ne všemu se všichni smáli stejně, některé pointy nebyly zase až tak zřejmé nebo směšné, a svou roli sehrál i způsob přednesu jednotlivými účinkujícími. Pokud herečka či herec svým přednesem správně vyakcentovali  nebo dokonce ještě vygradovali pointu, byl zásah do publika silnější. Občas jsem ale i postřehl, že recitující položili důraz na něco jiného, co pointu spíš upozadilo, a tím se oslabila i reakce publika. Ale to byly jen skutečné výjimky. Tato krátká veršovaná pásma se ve správně odměřených dávkách střídala s písničkami, které mě udivovaly krásně zpěvnými melodiemi i vtipnými texty, z nichž občas ale i mrazilo, jako například u písničky o pokusném králíkovi. To vše bylo navíc pospojováno různými hereckými výstupy, které ovšem nebyly zpravidla pojaté jako pouhá estrádní čísla, ale spíše představovaly jakousi  vtipnou komunikaci mezi „moderátorem“ a jednotlivými účinkujícími i mezi nimi navzájem. Vše probíhalo ve svižném tempu a s patřičnou nevtíravou lehkostí, takže se diváci opravdu dobře bavili.

 

Jediné, co mi trochu kazilo divadelní zážitek, byl mladík vedle mě, který ve svém sedadle zaujal jakousi „vzpěračskou“ pozici s  široce rozloženýma rukama a za ryze svou zónu považoval nejen opěradlo mezi námi, ale i kus mého vzdušného prostoru, do nějž zasahoval obloukem své levé ruky. Nebyl přitom až tak atraktivní, aby mi dělalo případně dobře, že se tu a  tam tře o mou pravou paži, na druhou stranu patří k mým povahovým rysům, že nerad vyklízím své svrchované území před agresorem, takže jsem mu občas svou existenci připomenul tím, že jsem se před  ním neodkláněl přehnaně submisivně na opačnou stranu. To mu ovšem nijak nevadilo, zřejmě měl nižší práh citlivosti než já. Přitom z pravé strany měl svou vlastní partnerku - blonďatou dívku, zdálo se ale, že pokud se k ní někdy tulívá, pak rozhodně ne v divadle.

 

O přestávce jsme si tentokrát vínečko nedali, protože nás doma čekal ještě trochu opožděný Ježíšek a já bych si pak na něj už nemohl při rozbalování dárků připít, protože mám svůj nepřekročitelný denní limit jednu dvojku vína a dost! Ve druhé půli pak vše pokračovalo obdobným stylem a tempem, jen v jedné části se krátce v celém divadle úplně zhaslo, aby nebylo vidět, jak se při přednesu některých pasáží účinkující i diváci červenají studem. K básničkám Jana Borny totiž přibylo čtení nápisů sesbíraných ze stěn veřejných záchodků i jiných veřejných zdí. Ani ty nejsprostší ale nebyly nakonec zase tak strašné, aby se něco obdobného nedalo někdy číst i tady na Literu. Ovšem mnohé hlášky byly opravdu až nečekaně vtipné, i lidová tvořivost má někdy obdivuhodné literární kvality. Jiné pasáže (nejen ty opsané ze zdí) bych zase ovšem ze scénáře klidně vyškrtl a nijak by to podle mne kabaretu neublížilo, možná spíš dokonce naopak. Zkrátka úroveň této druhé části mi přišla již poněkud kolísavá, ovšem stále to byla celkově dobrá a převážně inteligentní zábava. Scénu také v jedné chvíli oživila obrovská nadživotní loutka starce v teplákách, s níž všichni účinkující sehráli doslova klip na písničku „Dědeček se holí“.

 

Do představení se částečně zapojilo i pár lidí z publika, a sice v momentech, kdy jedna z hereček nebyla schopna vyslovit jadrný rým „prdel“ a upadala neustále do nekontrolovaných záchvatů smíchu. Když už se zdálo, že by to přeci jen mohla zvládnout, rozesmála se hystericky jedna divačka, a to herečku opět rozhodilo natolik, že se toho za ni musel ujmout „moderátor“.  V tu chvíli však dostal hlasitý záchvat smíchu zase jiný divák, což na chvíli odrovnalo i „moderátora“ Miroslava Hanuše. Na další pokus už se mu to ale podařilo a „odřená prdel“ tak přiměla k úlevnému smíchu už i celé hlediště. Čímž jen chci ilustrovat, že mezi účinkujícími a diváky to po celou dobu kabaretu opravdu jiskřilo, což je vždy přesně to, co z každého představení udělá opravdový divácký zážitek.

 

Troufnu si říct, že jsme všichni po opakovaném a vřelém aplausu, který si výborní účinkující jistě zasloužili, odcházeli z divadla více než spokojeni a v dobré náladě. Navíc se nám podařilo doběhnout i právě přijíždějící patnáctku, takže jsme se domů dostali v rekordně rychlém čase a mohli tak završit bezvadný večer otevřením sektu a rozbalováním dárků. Co to všechno bylo, si nechám už pro sebe, ale jeden přeci jen prozradím - dostal jsem od Ježíška vstupenky na čtyři divadelní představení během ledna a února. A protože na pár jiných už dokonce doma lístky máme, od psaní svých „recenzí“ si ještě dost dlouho jen tak neodpočinu. Kde ale na to mám pořád brát čas, to už mi Ježíšek neprozradil a jen se na mě dost potutelně a možná i trošku škodolibě usmíval.

 

 

Praha, 29.12.2017

 

https://www.divadlovdlouhe.cz/repertoar/s-usmevy-idiotu/