Ladislav Fuks: SPALOVAČ MRTVOL – trochu jiná recenze

 

Dramatizace: Jan Mikulášek, Marta Ljubková

Režie: Jan Mikulášek

Výprava: Marek Cpin

 

Karel Kopfrkingl: Martin Pechlát

Lakmé, jeho žena (ad.): Pavla Beretová

Zina, jejich dcera (ad.): Lucie Polišenská

Milivoj, jejich syn (ad.): Radúz Mácha

Willi Reinke, přítel z války (ad.): Vladimír Javorský

Erna, jeho žena (ad.): Klára Sedláčková-Oltová j.h.

 

Národní divadlo ve Stavovském divadle, 29.12.2017 v 19:00

 

Další zastávkou našeho divadelního maratonu s přítelem ve svátečním období bylo Stavovské divadlo. Mám rád literární styl Ladislava Fukse, jeho díla se vyznačují tajemnou až mystickou, často i poněkud ponurou atmosférou, jeho rukopis je naprosto osobitý a nenapodobitelný, má v sobě přirozenou noblesu i vnitřní dráždivost. Nečetl jsem sice zrovna Spalovače mrtvol, ale film jsem viděl a myslím si, že Fuksova poetika se v něm neztratila. Na webu inscenace jsem se dočetl, že dramatizace této novely v Národním divadle sleduje i další linii, která není ve filmu zachycena, o to víc jsem se na představení těšil. A to se asi nemá. Ovšem nepředbíhejme.

 

Do divadla jsme přišli tak akorát, vstupenky jsme měli do lóže č. 4 na 1. balkóně, nemuseli jsme tím pádem do fronty u šatny, a navíc jsme měli poměrně hezký, i když trošku boční výhled na jeviště, takže jsme neviděli bez většího vyklánění pouze jeho levý okraj.  To ale vcelku nevadilo, postavy se většinou pohybovaly v našem pohodlném zorném úhlu. Úvod představení mi přišel docela nadějný – scéna sestávala ze tří na sobě nezávislých prosklených prostor, v nichž se mohl odehrávat buď přímo děj nebo jakési ilustrativní choreografie „Panoptika“ doplňkových postav, což byla poměrně početná skupina mladých mužů a žen sice civilně oblečených, ale s maskami ve tvaru strnulých lidských hlav bez nějakého výrazu. Původně jsem je dokonce považoval jen za figuríny, ale když se začaly pohybovat, vypadalo to hodně zajímavě. To jsem ovšem ještě netušil, že tím se taky v podstatě vyčerpalo téměř vše, co zajímavě působivého lze v tomto představení vidět, a co nějakým způsobem mělo v sobě zárodečný potenciál převést Fuksův styl na divadelní prkna.

 

Děj, který se dál odehrával, byl však už jen směsicí extrémního hereckého přehrávání všech protagonistů na jevišti, kteří neustále cosi hystericky vykřikovali, nesmyslně se všemožně svíjeli v jakýchsi nepochopitelných křečích, váleli se po zemi, pobíhali neuroticky po scéně, házeli po sobě nějakými křupkami či popcornem a ve vzduchu je přitom lapali a polykali, což bylo do jisté míry občas až na hranici artistických dovedností. Na cirkus to bylo ovšem málo a na divadlo zase až moc, po určité době už se na to zkrátka nedalo skoro dívat. O nějaké poetice (až na choreografii onoho „Panoptika“ v maskách) se v tomto představení nedá vůbec mluvit, můj přítel ho po odchodu z divadla nazval dokonce slátaninou a já s ním musel chtě nechtě souhlasit.

 

Autoři inscenace si nevystačili s dobovými reáliemi nacistické okupace, ale v domnění, že dílo aktualizují, pracovali s různými mnohem pozdějšími atributy, jako všelijakými populárními melodiemi a zdaleka nejen to. Dospívající syn pana Kopfrkingela se po scéně pohyboval v trikotu Supermana, rodinka tahala obrovské současné nákupní tašky jako z hypermarketu, tancovala se třeba i macarena atd., a tím vším mišmašem od minulosti až po současnost se mělo zřejmě dosáhnout kýženého efektu aktuálního vyznění díla. Bohužel naprosto marně. Místy dokonce někteří jedinci v hledišti dostávali záchvaty smíchu nejspíš v domnění, že se dívají na ztřeštěnou komedii. Mrazení ze zrůdnosti fašistické indoktrinace, nenápadného a o to zrůdnějšího rozkladu osobnosti pana Kopfrkingla a dokonce ani z postupného vyvraždění jeho vlastní rodiny se nedostavilo ani v nejmenším. Dokonce ani morbidní prostředí krematoria nebylo na scéně nijak naznačeno, jako by nebylo ani důležité, i když se o něm neustále mluvilo. Snad ho měla nahradit umývárna se dvěma umyvadly v jedné z prosklených kójí, na jejíž přední stěnu se štětcem natíraly krvavé šmouhy. Pro hororové vyznění, o jakém se píše na webu inscenace, to bylo ovšem zoufale málo. Vše zůstalo v rovině jakéhosi režijního a inscenačního pokusu, který se ovšem nepodařilo nikam zdárně dotáhnout, vyzněl tak do jakéhosi rozpačitého ztracena. Herců mi bylo vysloveně líto, protože byli zbaveni možnosti vykreslit nějakou aspoň trošku uvěřitelnou psychologii svých postav – pouhým hysterickým řvaním, extrémním pitvořením a všelijakými nesmyslnými pohyby se toho podle mne dosáhnout ani nedá. Horor by to byl snad jen pro Ladislava Fukse, pokud by se této inscenace dožil, což se mu naštěstí nestalo. Možná i proto se hraje skoro dvě hodiny bez přestávky, aby nebylo tak snadné z divadla odejít už během představení.

 

Poněkud smutný divadelní zážitek nám přitom podobně nepříjemně zpestřili ještě dva mladíci ve vedlejší lóži, kteří z ní každou chvíli vybíhali, bouchali dveřmi a dupali po chodbě, což ale mohlo být klidně dalším režisérovým záměrem, protože to do neurovnaného pocitu z celé hry jinak dost dobře zapadalo. Dosud jsem se odmítavým názorům různých kamarádů a známých na současnou úroveň činohry ND snažil občas oponovat, po tomto zážitku už na to ale asi nebudu mít znovu sílu. Přítel, který mě na představení pozval, cestou domů prohlásil, že teď už si hodně dlouho od činoher v ND bude muset odpočinout, než aspoň trochu zapomene, co by ho mohlo zase případně potkat. Aby mu to ale nebylo líto, stejně jsem mu za pozvání poděkoval s tím, že je dobré vidět i divadelní omyly, abychom si o to víc vážili každého opravdu kvalitního představení.

 

 

Praha, 1.1.2018

 

http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/10765?s=308