Michael Mackenzie: BARONKY – trochu jiná recenze

 

Režie: Šimon Caban

Překlad: Jiří Ornest

Kostýmy: Simona Rybáková

Výtvarník světel: Pavel Dautovský

 

Baronka: Eva Holubová

Služka: Zuzana Bydžovská

 

Divadlo Kalich, Praha, 5.2.2018 v 19:00

 

 

Baronky byly již čtvrtým, a tedy posledním představením, které jsem dostal od Ježíška do Divadla Kalich. Lezla už na mě sice chřipka, ale musel jsem se překonat, aby to přítele nemrzelo, kdybych zůstal doma. Nadopoval jsem se tedy zázvorovým čajem s citronem, Preventanem i Acylpyrinem a vzhledem k tomu, že představení trvá jen 70 minut bez přestávky, byl jsem odhodlán ho zdárně přečkat. Hlavně jsem si ovšem přál, abych své zdraví neriskoval kvůli podobnému propadáku, jakým pro mě bylo představení ZAČÍNÁME KONČIT , a aby skóre naší spokojenosti s Ježíškovými vstupenkami dosáhlo konečného skóre 3:1 a ne 2:2. Podle toho, co jsem si na webu divadla přečetl ještě před představením, jsem se navnadil předem spíš pozitivně, i když samozřejmě každá liška chválí svůj ohon, takže jistá obezřetnost byla i tak na místě.

 

Divadlo bylo opět vyprodané, i když tu a tam jsem občas nějaké volné místo i zahlédl, ale to jsem přičítal právě propuklé chřipkové epidemii, ostatně ani já jsem si do poslední chvíle nebyl jistý, jestli nakonec nezůstanu raději doma v posteli. Scéna byla poměrně jednoduchá, ale vkusná, Šimon Caban je v tomto směru zkrátka záruka kvality, nesnížil by se asi k natahání všelijaké staré veteše z nábytkového bazaru na jeviště, jako se to často v komerčních divadlech vidí a už jen podle toho se dá zpravidla předem vytušit, jak to nakonec nejspíš dopadne i s kvalitou celého kusu jako takového.

 

Děj představení se odehrával v přijímacím salonu šlechtického sídla a byl založený na tom, že baronka (Eva Holubová), se pod dojmem četby díla J.J. Rousseaua Emil rozhodne, že si najme jako služebnou silně zanedbanou nevzdělanou venkovskou dívku a naučí ji vytříbenému chování při vykonávání jejích služebních povinností, jako je například příprava stolování či uvádění hostů do salonu. Zatímco tedy Eva Holubová hraje poněkud povýšenou baronku, Zuzana Bydžovská se stylizuje do role silně retardované a po všech stránkách absolutně zanedbané venkovské husičky, která zpočátku ani trochu nechápe, co se po ní vlastně chce. Neumí ani souvisle mluvit a vydává málem až neartikulované zvuky, vzpírá se přitom jakýmkoliv snahám o svou kultivaci. Na časem až nesnesitelně hloupě působící snaze o konverzaci baronky se služkou a všemožných absurdních situacích, které vznikají při sveřepém barončině úsilí udělat aspoň drobounké pokroky v povznesení nebohého děvčete na alespoň minimální společensky přijatelnou úroveň (což se ovšem až do konce nepodaří) je založená celá hra a vystačí si s tím od začátku až do konce.

 

Přiznám se, že jsem přeci jen čekal něco víc, tak jsem se dlouho odmítal přidat k bujarému veselí zbytku divadla, které se smálo snad každé druhé nechápavé replice Zuzany Bydžovské nebo ironické poznámce Evy Holubové. Možná mě brzdil i obyčejný lidský stud nad tím, že se lidé vysmívají duševně zaostalé zanedbané osobě, nemám totiž rád ani v běžném životě, když se podobným chudákům lidé škodolibě vysmívají, a nevidím tudíž ani důvod, proč bych měl nad tím hýkat štěstím zrovna na divadle.  Kromě mě to snad ale nikdo jiný už tak necítil a diváci se opravdu s chutí řehtali stále témuž. Překvapilo mě, že se poměrně dobře bavil i můj přítel, ale tak proč ne. Asi jsem opravdu nějaký divný spíš já.

 

Každopádně musím minimálně uznat to, že hrát 70 minut přihlouplou retardovanou nevzhlednou dívku a nevydat za celé představení ze sebe pomalu jednu normální větu, byl od Zuzany Bydžovské opravdu heroický výkon. Eva Holubová to měla přeci jen mnohem snazší, protože v roli poněkud cynické a občas i jízlivě ironické baronky mohla uplatnit svůj obvyklý herecký rejstřík a nepochybně se s touto rolí také skvěle popasovala. Protože mám tuto sarkastickou polohu Evy Holubové docela rád, nakonec jsem se některým jejím replikám smál taky.

 

Nemůžu tedy říct, že bych z tohoto typu představení byl vyloženě odvázaný, na druhou stranu jsem se ale snažil nebýt ani vysloveně zklamaný, protože obě herečky opravdu dělaly, co mohly, drtivou většinu diváků to i hodně bavilo a já si v tom tedy hledal aspoň občasné jízlivé poznámky Evy Holubové nebo jsem alespoň sledoval, jak si obě herečky umí vzájemně nahrávat. Na nějakou hlubší myšlenku jsem postupně rezignoval a smířil jsem se s tím, že se jí už zkrátka nedočkám, že tohle představení žádné myšlenkové ambice ani nemá. Na webu divadla je hra charakterizována jako „příběh plný lidského porozumění“ – tak tedy toho jsem za celý večer neobjevil v představení byť jen stopu, to by mělo zajímalo, kdo si podobné slogany v tomto divadle vymýšlí a zda tu hru vůbec někdy viděl.

 

Co si ale ode mě zaslouží naopak absolutorium, to byla vynikající videoprojekce a doprovodné zvukové efekty, které oddělovaly mezi sebou jednotlivé herecké výstupy, které bych nazval jakýmisi „kapitolami“ hry.  Tyto předěly jsem si vychutnával z celého představení nejvíc a byly pro mě mnohem zajímavější než to, o čem se hrálo. Takováto práce s videem, světlem, scénou a zvukem působila opravdu nesmírně moderně a slušela by jakémukoliv i mnohem závažnějšímu představení.

 

Z divadla jsme si tak tentokrát neodnášeli s přítelem úplně stejné dojmy, jemu se představení líbilo se vším všudy a byl z obou hereček opravdu nadšený. Já jsem až takovým nadšením sice nezářil, nicméně jsem ho ubezpečil, že ani zklamaný z návštěvy nejsem a že jsem toto představení docela rád viděl. Oba jsme se shodli ale v tom, že mnohem větší herecký koncert předvedla kdysi Eva Holubová v představení Studia DVA HVĚZDA . Tahle hra jí k tomu podle mě zdaleka takovou příležitost prostě ani nenabídla.

 

 

 

Praha, 13.2.2018

 

http://www.divadlokalich.cz/repertoar/2-baronky/