Jiří Hubač: GENERÁLKA – trochu jiná recenze

 

 

 

Režie: Radek Balaš

Scéna: Martin Černý

Kostýmy: Šárka Hejnová

Hudba: Jan Kučera

 

Josefina: Jiřina Bohdalová

Napoleon: Radek Holub

a dále: Petr Vacek, Zdeněk Hruška, Martin Sitta, Zdeněk Maryška

 

Divadlo Na Jezerce, Praha, 20.1.2019 v 19:00

 

Příteli se po Vánocích zachtělo ještě jednou vidět Jiřinu Bohdalovou v Divadle Na Jezerce, poté co si z nějakého důvodu vzpomněl na její excelentní výkon ve hře  Paní plukovníková  před více než třemi lety tamtéž. Ten nápad se mi nezdál špatný, a ještě lepší bylo, že na nejbližší představení Generálky se dala dokonce dvě místa sehnat, i když jedno v první řadě a druhé v deváté. Shodli jsme se však, že během představení bychom si stejně asi nepovídali a své prvotní dojmy si můžeme vyměnit klidně až o přestávce. Když jsme tedy do divadla dorazili s téměř dvacetiminutovým předstihem, nebyli jsme tam zdaleka první a foyer už bylo i docela zaplněné. Tedy „foyer“ se té úzké chodbě mezi sálem, barem a šatnou dá říkat jen s velkou nadsázkou – jakmile se jen trošku zaplní, dá se v něm pohybovat z jedné strany na druhou asi jako v moskevském metru ve špičce, tedy skoro vůbec (Jan Hrušínský musel mít kdysi při kolaudaci asi hodně velké oko u hasičů). A k šatně a zpět se alespoň v zimě zkrátka procházet musí. Jelikož mačkání v přeplněném prostoru nepatří mezi mé oblíbené aktivity, rozešli jsme se tedy na svá místa v sále raději už asi 10 minut před začátkem.  Hlediště je naopak velice příjemné s velkou elevací, takže jsem měl i z deváté řady ničím nerušený výhled na celé jeviště a k tomu ještě i z pořád docela komfortní vzdálenosti. Většina příchozích na tom byla se sklonem k otírání se o druhé nejspíš stejně jako já, protože místa už byla obsazená z více než poloviny a zbytek se také rychle zaplňoval. Obecenstvo tvořily doslova všechny věkové kategorie, snad jen s výjimkou malých dětí.

 

Na představení jsem byl docela natěšený, protože jsem předpokládal, že od Jiřího Hubače to stěží může být nějaká bezduchá a povrchní rádobyvtipná konverzačka, jakými se to v současné době v soukromých pražských divadlech bohužel jen hemží. Scéna byla pojatá klasicky a znázorňovala jakýsi zanedbaný venkovský příbytek coby domácí vězení internovaného Napoleona na ostrově Svatá Helena. Sesazeného císaře, který byl již všemi dávno opuštěn a zbylo mu jen pár vysloužilých pobočníků, kteří se mu snaží vytvářet jakýs taký pocit zašlé slávy a nakašírované dekórum mezi krysami pobíhajícími po podlaze (několik dálkově řízených obrovitých krysích plyšáků na kolečkách), ztvárnil Radek Holub a zhostil se této role víc než dobře. Hlavní hvězdou večera byla samozřejmě Jiřina Bohdalová, ale Radek Holub jí byl zdatným a vyrovnaným sparingpartnerem – myslím si, že jeho obsazení byl opravdu šťastný režijní tah.  Konečně jsem si tak mohl i já spravit chuť na jeho herectví po trapné frašce v Divadle Kalich ,  kterou jsme viděli před rokem. Právě na Jiřinu Bohdalovou jsem byl ale zvědavý obzvlášť – nejen proto, že je to nepochybně dlouhodobě jedna z našich nejlepších hereček, ale i proto, že jí táhne už na 88 let a patřit i v tomto věku stále ještě k aktivní herecké špičce, to je už doslova přírodní úkaz. A musím hned říct, že je opravdu stále v neuvěřitelné formě a že ze sebe dokáže na jevišti pořád ještě vydat obdivuhodnou energii, přičemž její herecké mistrovství nijak neztrácí na své přesvědčivosti. Jen se mi trochu zdálo, že už přeci jen nemá tak znělý a energický hlas, jako ještě před již zmíněnými třemi lety, ale celé hlediště pořád bez problému „utáhne“.

 

První polovina hry rozhodně nebyla špatná, přeci jen mi ale připadala spíš jako taková příjemně plynoucí nepříliš myšlenkově náročná zábava, zkrátka kus, který sice bůhvíjak nenadchne, ale ani nijak neurazí. Jiřina Bohdalová se v této části snaží vymámit z Napoleona odškodné za životy svých dvou synů, kteří zahynuli v jeho dobyvačných válkách, zároveň se s ním ale postupně lidsky sbližuje a aby ji Angličané z ostrova nedeportovali, povýší ji Napoleon dokonce do generálské hodnosti. V této části hry jsem si užíval spíš samotného herectví obou hlavních představitelů, jak se postupně vyvíjel a proměňoval jejich vzájemný vztah. Jediné, co mě poněkud zarazilo, byla reakce kousek ode mě sedící mladé dívky, která se hlasitě pobaveně smála, když Josefína líčila Napoleonovi, jak její padlé syny zaorali někde na cizím poli, takže ani nemají vlastní hrob. Poněkud mrazivě mi přitom došlo, jak moc už současná popkultura zasáhla vědomí (zejména asi mladých) lidí a jak smrt a cizí neštěstí už spousta z nich vnímá jen jako pouhou zábavu, bez jakékoliv hlubší případné empatie k obětem válek a násilí. Vlastně je ani nenapadne, že kdyby se to týkalo jich samotných, žádný důvod k smíchu by rozhodně neměli. Něco je v naší civilizaci možná nastaveno špatně a ten nedostatek empatie i k jiným kulturním okruhům mi začíná připadat čím dál zlověstnější. Ale to jsem už hodně odběhl jinam, takže zase zpátky k nedělnímu večeru.

 

Přítel seděl v první řadě hned na kraji, takže než jsem se dostal o přestávce do „foyer“, už na mě čekal u stolečku se dvěma skleničkami kvalitního bílého a pobaveně se ptal, kde jsem tak dlouho. Mně to ale nijak nevadilo, naopak jsem byl rád, že mě tím pádem pozval za své, a tu drobnou převahu jsem mu s úsměvem přál. Vyměnili jsme si své příznivé dojmy z inscenace, v nichž jsme se víceméně shodli, jen mi oponoval, pokud jde o sílu hlasu Jiřiny Bohdalové, která se mu zdála stejně velká, jako před oněmi třemi lety. Ať tak či tak, shodli jsme se, že je to opravdu stále ta obdivuhodná „paní Herečka“.  A jelikož má přítel i neuvěřitelný smysl pro detail a pozorovací talent, popsal mi krátce i některé kosmetické zásahy plastického chirurga, kterých si na hereččině tváři z té poměrně blízké vzdálenosti mohl všimnout. Samozřejmě jen pro zajímavost a jako něco v tomto případě i zcela pochopitelného a samozřejmého. 

 

Druhá část hry mi pak připadala hlubší a zajímavější než ta předchozí, a měla myslím i větší švih a spád, byla takříkajíc „akčnější“. Během ní Josefína postupně a nenápadně dokázala snést Jeho Veličenstvo na zem z jeho směšně sebestředných výšin řadou vtipných situací a průpovídek, které nepostrádaly obyčejnou, ale o to uvěřitelnější lidovou moudrost. Z císaře se tak postupně stával stále „normálnější“ a nakonec i docela sympatický člověk, který se naučil dělat si srandu i sám ze sebe (když se na sebe s Josefinou třeba i k velké radosti obecenstva „ksichtili“), občas si spolu i s chutí zazpívali a zatančili. Vyznění hry tak bylo nakonec nepatetickou a nenápadnou oslavou obyčejného lidského života, umění hledat a nacházet radost a štěstí především ve zdánlivých všednodenních maličkostech. A to není určitě málo.

 

Ale ještě se vrátím k Jiřině Bohdalové – když v jednom okamžiku v závěru hry scházela po schůdcích z jeviště na pravý okraj hlediště, bylo vidět, že je při tom hodně opatrná, stejně jako její herecký kolega, který ji jistil.  Ovšem na pódiu křepčila zcela bez zábran a nijak se při tom nešetřila. Po skončení představení následoval bouřlivý aplaus diváků a časté výkřiky „bravo!“ především na její adresu. Neobešlo se to ani bez dlouhých ovací publika ve stoje. V jedné chvíli je gestem ruky herečka přerušila a do nastalého ticha pravila (parafrázuji): „Já vám teď prozradím jedno tajemství. Už jsem opravdu hóóódně stará. Ale tu energii, tu mi dáváte vy!“ Načež propukl opět frenetický potlesk, který si ještě hodnou chvíli nejen Jiřina Bohdalová, ale všichni účinkující zaslouženě užívali. 

 

Cestou domů jsme si pak s přítelem pochvalovali, že jsme měli možnost opět bezprostředně zažít na divadelních prknech tuto českou hereckou legendu, navíc v dalším povedeném divadelním představení, na které bude radost vzpomínat. Tento nedělní večer jsme si zkrátka báječně užili!

 

 

 

 

 

 

Praha, 22.1.2019

 

http://www.divadlonajezerce.cz/divadelni-hra-43-generalka-jiri-hubac