Osvětim a Birkenau

Ještě není ani půl šesté ráno,je tma a nic nenaznačuje tomu,že zanedlouho začne svítat.Na cestě k zájezdovému autobusu potkávám několik svých spolužáků i známých z ostatních devítek.Napůl ve snách se v autobuse cestovky Kufr usadím vedle Petra.V autobuse panuje skvělá,leč trochu ospalá nálada,nic nenasvědčuje,že se za pár minut autobus rozjede směrem k Polským hranicím a dopraví naši rozdováděnou bandu k jednomu z míst s nejsmutnější a nejtragičtější historií.
Atmosféra během cesty je více než pohodová,ale čím více se ke koncentračnímu táboru blížíme,tím víc ovzduší ve vozidle houstne.Až teď začínáme tak nějak vnímat "kecy" pana průvodce.Řeči,které nás ze začátku unavovaly a obtěžovaly,teď dostávají hlubší smysl.
A už jsme na místě.Na obloze mezi hustými šedými mraky se marně snaží vykouknout slunce,ale počasí má ten den zůstat zamračené,ponuré.Abychom si lépe mohli představit hrůzy,napáchané v minulém století na tomto místě.Osvětim.Cihlové domky teď ve dne na první pohled ani nepřipomínají hrůzostrašné domy smrti.Celá expedice se zastaví před branou ARBEIT MACHT FREI.V nápise je písmeno "B" obrácené.Údajně z recese.Zoufalý pokus o sabotáž.Procházíme bránou a ocitáme se na cestičce,která se prý vysypána popelem z mrtvých,tady uhynulých.Nikomu není zrovna lehko.Chabé osvětlení kolem domů a ranní úsvit vrhá na budovy strašidelné stíny.Opadaná omítka,pokud tam tedy nějaká vůbec byla - spíš ne,odhaluje číslo bloku 12.Vcházíme do budovy.Ve vitrínách jsou vlasy,spousty vlasů.S děsem v očích nasloucháme průvodci,jak se s lidmi nakládalo,vypráví i o doktoru Mengelovi a o jeho pokusech,ukazuje nám fotografie.Když se dostaneme k tématu strava,každý pociťuje hlad,ale z úcty k obětem si nikdo z nás nelajzne tady vybalit svačinu.Dokonce ani pak v autobuse,který nás odváží na "pobočku" - Březinky.Pokud se Osvětim na první pohled zdál nevinný,Březinky už z dálky bily do očí svým typicky "koncentráčským" vzhledem.Domky už nejsou cihlové,ale dřevěné,menší a chatrnější.Prostředkem tábora vede kolej,po které denně přijížděl vlak s novými oběťmi ... Strážní věž poskytuje děsivý pohled na celý tábor.Pak se pomalu přesouváme k jednomu z domků.Kráčíme po cestičce a kromě skřípění písku a drobného kamení je hrobové ticho.Dnes tady roste tráva,ale kdysi prý byl každý trs trávy vytržen a sněden,panoval hlad a vězni jedli i tu trávu.V domku není střecha ani pořádně spojena se zdmi,mezi střechou a vachrlatými stěnami zeje asi dvaceticentimetrová díra,stejně tak dole u země.Teplota uvnitř se téměř nelišila od teploty venkovní.Lidé spali na roštech postelí po třech a každá postel měla tři patra.Ti,co spali dole,byli vystaveni hladovým krysám,které jim okusovaly tělo a shora na ně padaly výkaly spoluvězňů.V druhém domku vede prostředkem dřevěné budovy kamenná roura se spoustou otvorů.Záchod.Vězni chodili vykonávat potřebu hromadně.Toto místo bylo jediné kam nechodili dozorci,a tak si tady vězňové vyměňovali dopisy,nebo plánovali povstání apod..Více domků už nestíháme projít,po tomto náročném zážitku nás čeká odreagování v podobě solných dolů,kde se možná uvolníme ale na hrůzy,které jsme spatřili nezapomeneme ještě hodně dlouho ...
V Osvětimi jsme byli 12.4.2007 a přestože už to bylo relativně dávno,dodnes mívám noční můry ...