PO(E)TÍTKO POČTVRTÉ - trochu jiná reportáž

PO(E)TÍTKO POČTVRTÉ – trochu jiná reportáž

 

 

Kdo by to řekl, jak ten čas rychle letí. Ještě se nám z hlavy pořádně nevykouřily krásné zážitky z podzimního třetího Po(e)títka v Ta kavárně v Jedli a už máme za sebou dokonce čtvrté, tentokrát díky laskavosti a vstřícnosti pana Karla Srpa opět v Jazzové sekci na Malé Straně, kde už se cítíme jako doma. Namířil jsem si to tam v úterý 20. června už kolem půl čtvrté, aby Pamína nebyla na přípravu na místě úplně sama, ale zastihl jsem ji tam dokonce už i se Zdenkou. Nanosili jsme ze zázemí židle do výstavní galerie, kde byla právě nově instalovaná výstava LinkaRinka, která je mimochodem otevřená až do 29.6. a vstup je na ni zdarma. Při toulkách historickým centrem Prahy se tam třeba můžete zastavit i vy a udělat si představu, kde se uskutečnila už tři naše Po(e)títka. A není to místo ledajaké – nese v sobě otisky přítomnosti spousty zajímavých osobností, namátkou třeba Alana Ginsberga, prince Charlese nebo Bohumila Hrabala a mnoha mnoha dalších. Ovšem pozor - vydechl tu třeba naposled i Lomikar, jak mu to předpověděl Kozina svou slavnou výzvou „Do roka a do dne!“. Tohle zákoutí na adrese Valdštejnská 14 je tak trošku nenápadné a zastrčené, ovšem o to v turisty jinak přeplněné Praze kouzelnější, příjemnou středomořskou atmosféru mu dodávají v těchto dnech i krásné vzrostlé katalpy.

 

S Pamínou jsme si ještě upřesnili scénář podvečera a vyhlíželi autory a hosty, aby se mohlo začít přesně v 17:00. Všichni byli vzorní a na místo se dostavili včas, nejpočetnější byla skupina z Jedle, kterou vedl Akrij8 a měli jsme tak velkou radost, že jsme se opět potkali s mnohými našimi „starými dobrými“ kamarády i některými novými. Až z Moravy dorazily Dreamy a Malá mořská víla, z Mladé Boleslavi Zdenka a z Českých Budějovic Honza B., z původně na programu ohlášených se omluvily z naléhavých důvodů jen Adéla, Jitoush a Nikita44.  Před pátou už jsem v parčíku zahlédl i Frr, jak kouří na lavičce svou obligátní cigaretu, tak jsem byl spokojený, že můžeme začít opravdu včas, protože program byl nabitý a chtěli jsme, aby hned po něm nemusely Dreamy a Malá mořská víla utíkat na vlak, který jim jel chvíli po 20. hodině. Měli jsme totiž připravenu i spoustu vína a dobrot, které s sebou přinesli zúčastnění autoři a někteří hosté, a letní večer pod katalpami tak sliboval být opravdu víc než přívětivý. S Pamínou jsme se dohodli, že veškeré občerstvení dáme na stolečky k dispozici rovnou, aby ani ti, kteří museli po skončení pospíchat domů, o nic dobrého nepřišli. Například Dreamy přivezla s sebou dokonce tři krabice fantastických věnečků, které sama připravila a po nichž se pak všichni jen oblizovali. Jenže když jsem chtěl v plánovaných 17:00 začít, jediný Jiří (Frr) stále ještě nebyl na místě. Proto jsem ho vyběhl popohnat, ale zahájit čtení jsem se rozhodl i tak rovnou.

 

Pořadí jednotlivých autorů jsme tentokrát neurčovali předem, ale zvolili jsme metodu losování. Do dvou obálek jsem nastříhal na lístečcích jména osmi přítomných autorů, Dreamy měla slíbeno čtení až ve druhé půli, aby ze sebe mezitím mohla setřást trému ze svého prvního veřejného vystoupení, a také Zdeněk (Pear) měl být jako obvykle zlatým hřebem večera se svou improvizací na osm náhodně vybraných slov. A aby se Dreamy měla možnost víc uvolnit, podal jsem jí první obálku, aby z ní jednotlivé autory postupně losovala. Ujala se toho ochotně a jako první vytáhla lísteček se jménem Honza B., pod nímž se ukrývá GiovaniDaVinci  a z větší části i gemini . Sotva se však překvapený Honza chystal postavit před posluchače, objevil se v sále Frr a zvolal, že si potřebuje ještě něco v zákulisí rychle zařídit, ale že by rád Honzu slyšel, ať zatím vystoupí někdo jiný. Poprosil jsem tedy Dreamy o další jméno a los padl na mne. Tak jsem holt musel zahajovat, ale ještě dřív, než jsem začal mluvit, položila mi Pamína otázku, zda si pamatuju některou ze svých mnoha básní nazpaměť, protože samozřejmě dobře věděla, že tuhle schopnost nemám a že nepoznám své verše ani tehdy, když mi je jen tak zkusmo zarecituje třeba ona sama. Poctivě jsem se k tomu tedy přede všemi přiznal, načež jsem přednesl dvě své básně, které byly vstřícně přítomnými přijaty a já měl radost, že to mám v první části už za sebou.

 

Následoval tedy Honza B., na kterého jsem si připravil otázku, protože vím, že je technický typ, zda se podle něj někdy roboti naučí psát kvalitní plnohodnotné básně. Na pokládání otázek autorům jsme se totiž s Pamínou shodli také jako na jakési inovaci, protože už se stejně skoro všichni mezi sebou známe, tak abychom se nemuseli pořád dokola představovat.  A myslím, že se to osvědčilo, protože každý tak na sebe prozradil aspoň něco nového a často i velmi zajímavého a pozoruhodného.  Honza z mé otázky vybruslil zdatně, zato své verše neměl vytištěné a četl je z mobilu. Nevím proč, ale je to zkrátka takový trochu svéhlavý „uličník“, který si musí vždycky všechno udělat po svém. Proto si asi tak rozumí s Frr  - kdybych měl tyhle dva třeba jako učitel ve školní třídě, to by měli ode mě poznámek v žákajdě, jéje! Ale Po(e)títko zkrátka není školní třída, tak to musím brát s humorem a rozčilovat se jen tak naoko, aby se mi disciplína jako moderátorovi večera úplně nerozpadla.  Honzovy verše byly hodně zajímavé, jakási zvláštní souslednost jednotlivých slov, která ale byla samozřejmě patřičně vypointovaná, působilo to velmi moderně a současně. Škoda, že už na Liter nezavěšuje, abyste to mohli sami posoudit. I když zrovna před chvílí mi slíbil, že své portfolio jako GiovaniDaVinci doplní, tak snad to někdy opravdu i udělá.

 

Poté padl los na Akrije8  a když na mou otázku, komu napsal svou první zamilovanou básničku, odpověděl bez jakéhokoliv rozmýšlení, že babičce, a pěkně to i zdůvodnil, zůstal jsem stát s pusou otevřenou. Skoro to vypadalo, že tu otázku znal předem, ale věřte mi, že ne. Ostatně nebyl zdaleka posledním autorem, který osvědčil v odpovědích na otázky neuvěřitelnou pohotovost. Poté přečetl své procítěné verše a byl za ně odměněn velkým potleskem.

 

Další vylosovanou byla Pamína, jíž jsem se zeptal, jak její pouť kdysi do Compostely ovlivnila její pohled na svět, na lidi i na sebe samu. Podivila se, že dostala zrovna tuto otázku, když právě její  připravená báseň má s tím také leccos společného. Inu, v poetickém souznění duší se někdy dějí věci! Však to všichni známe dobře i z Literu. Podělila se tedy s námi o zkušenost, jak výrazně to její vnímání lidí i sebe sama ovlivnilo, a vlastně to i dokumentovala onou básní, která hloubku jejího procítění  ohromně zachytila a ta se přenesla svým pohnutím i na nás. Nic jiného než ohromný potlesk samozřejmě nemohlo následovat.

 

Poté předstoupila před ztišené auditorium Zdenka, které jsem se zeptal, zda podle ní existují i lidé, kterým by se nemělo pomáhat. Bylo mi sice předem jasné, že odpoví záporně, ale podstatnější bylo, jak niterně zdůvodnila potřebu pomáhat druhým. Ostatně i její básně jsou nesmírně chápavým postojem k lidem a jejich slabostem doslova prodchnuty. Což dokázala i svými skutečně niternými verši, které jsem ji tak trochu „donutil“ přečíst na mikrofon, aby je opravdu všichni dobře slyšeli.  Přijaty byly opět všemi jak jinak, než báječně a velmi vstřícně.

 

Pamína pak přečetla vybraný text Jorta, který se sice osobně Po(e)títek neúčastní, ale svou skvělou tvorbou je na nich díky Pamíně a samozřejmě se svým souhlasem vždy přítomen. Je to taková sázka na jistotu, protože jeho díla plná laskavé ironie a humorného sarkasmu jsou přijímána pokaždé s nadšením, neb jsou skutečným zrcadlem našeho života, v němž se všichni dobře poznáváme. Nejinak tomu bylo i tentokrát a bouřlivý potlesk to jen potvrdil.

 

Dále Dreamy vylosovala Malou mořskou vílu, která se s otázkou, zda podle ní existuje něco, co voda spláchnout nemůže, vyrovnala naprosto bravurně a ve své odpovědi zároveň vzdala vodě velký hold. Poté přečetla několik svých básní a bylo vidět, že si dramaturgicky jejich sled velmi pečlivě a promyšleně připravila. Však také za ně byla zaslouženě odměněna velkým potleskem a vstřícnými úsměvy posluchačů.

 

Dalším vystupujícím byl Frr, který se s otázkou, kolik žen by si vzal s sebou na jinak opuštěný rajský ostrov, přičemž na výběr měl jednu až tři, bez váhání odpověděl, že tři. Ovšem zdůvodnil to tak krásně filosoficky a složil přitom ženám tak úžasný a  hluboký hold, že jsem jen litoval, že to nebylo zaznamenáno jako velmi působivá esej, která by určitě i na Literu sklidila velký úspěch. Poté Jiří přečetl malý výběr ze svých básní a také si jimi získal všechny přítomné, kteří ho za to odměnili aplausem. Ještě ale setrval na místě, protože měl v plánu přečíst i verše Nikity44, která se bohužel musela z tohoto Po(e)títka na poslední chvíli omluvit. Díky Jiřímu jsme ale o její krásnou tvorbu nepřišli a Frr si tak mohl vychutnat velký aplaus publika ještě jednou, tentokrát tedy v Nikitině zastoupení.

 

První část večera uzavíral Kaprikorn s jednou ze svých humorných povídek, která často vyvolávala ze sálu bouřlivý smích. Je to druh opravdu inteligentního humoru, který i přes svou zdánlivou absurditu je dobře odpozorován ze života, jen patřičně vyšperkován. Ještě předtím ale všechny na Akrijovu otázku ubezpečil o tom, že jeho život není zdaleka tak humorný, jako jeho texty, a že jde skutečně o tvorbu, nikoliv deníkové záznamy.  Jeho vystoupení bylo skvělým vyvrcholením první části poetického maratonu a také bylo patřičně odměněno potleskem.

 

Bylo už ale 18:10, tak jsem všechny poprosil  jen o desetiminutovou přestávku na kouření a občerstvení a sám jsem pak byl překvapen, že všichni  byli skutečně v 18:20 už zase zpátky na svých místech, včetně Jiřího (Frr).  Tak za to by dostal ode mě do žákajdy  razítko s nějakým pěkným zvířátkem, aby měl radost, že mi udělal radost.

 

Ještě během přestávky mě požádal Pavel (Húrin), zda by mohl také vystoupit, že těsně před  Po(e)títkem složil báseň, o kterou by se chtěl s ostatními také podělit. Proto jsem ho pozval, aby jako první zahájil druhé kolečko čtení. Četl podobně jako Honza B. z mobilu a jeho verše byly opravdu povedené a hezky zapadly do programu, což mu všichni přítomní dali najevo také velmi vstřícným potleskem.

 

Potom opět vystoupil Frr a hned po něm jsem požádal Dreamy, aby už dále neprodlužovala své napětí z prvního veřejného vystoupení a předstoupila před ostatní se svou tvorbou. Na ni jsem si připravil otázku, proč ženy neopěvují ve svých verších muže tak často, jako muži ženy. To jsem ale trošku narazil, protože se hned s úsměvem ohradila, že její verše dokládají opak. No, i moderátor se může někdy seknout, ne? A svým procítěným přednesem dokázala, že tomu tak opravdu je a sklidila za své verše i oprávněně velký aplaus. Sám jsem měl velkou radost, že se jí premiéra tak povedla a že na ní nebyla znát vůbec žádná nervozita. Takže svět získal další básnířku, která se už napříště nebude obávat přečíst svou tvorbu veřejně ostatním.

 

Nebudu jmenovat znovu všechny ty, kteří své verše četli ještě jednou i ve druhém kole, jen Pamína tentokrát předstoupila s tvorbou Jitoush, která se bohužel nemohla  dostavit osobně. Ovšem Pamína je recitátorka par excellence, takže Jitčiny verše krásně obohatily celé to pestrobarevné spektrum večera o další pěkný zážitek, který byl přijat stejně vstřícně a vřele, jako i všechny ostatní.

 

Trochu jsem ale musel jednotlivé autory nabádat, aby svá vystoupení pokud možno zredukovali, abychom si stačili ještě užít i společné doznívání večera u vínečka venku pod katalpami, což všichni bez odmlouvání udělali, Kaprikorn dokonce svou druhou povídku o Ježíškovi ani nedočetl celou. I tak jsme si ale stačili znovu pořádně polechtat své bránice. A pak už nastal zlatý hřeb večera, kdy Zdeněk Hruška (Pear) předvedl opět jako vždy parádní improvizaci na zadaná slova a bylo vidět, že ji i sám vnitřně hodně prožívá. Což samozřejmě všechny silně oslovilo a bylo to tak výmluvnou tečkou za celkovým veršováním čtvrtého Po(e)títka. Potlesk byl samozřejmě veliký a vstřícný.

 

Jelikož se ve dveřích objevil i pan Karel Srp, požádal jsem ho, aby přišel také před auditorium a s Pamínou jsme mu za všechny poděkovali a sklidil také ode všech velký zasloužený potlesk, že nám tyto krásné večery v tak nádherném a přívětivém prostředí umožňuje. Bylo na něm vidět, že má sám z vydařeného večera opravdovou radost a zeptal se, zda může podarovat všem přítomným reprint Hrabalova Jak jsem obsluhoval anglického krále, jehož v strojopisném samizdatu vydala Jazzová sekce v roce 1982. Tak to bylo skutečně nečekané a následně každý, kdo byl na čtvrtém Po(e)títku přítomen, ať už jako autor či jako posluchač, byl touto knihou podarován. Poté se ještě nikomu nechtělo samozřejmě domů, i Dreamy a Malá mořská víla s námi setrvaly až do poslední možné chvíle, než musely běžet na vlak, a celý večer v nás tak v družných vzájemných diskuzích pěkně dozníval. Zdeněk se mi pak ještě svěřil, že byl ve své improvizaci  možná až moc depresivní, protože mu Anička jako jedno ze slov „přihrála“ věnec, a že sám nečekal, že se to nakonec stočí až k náhrobnímu kameni. Ubezpečil jsem ho ale, že jsem jeho verše nevnímal přímo jako depresivní, ale že na mě zapůsobily silně a hluboce, a že i právě proto je všichni na závěr přijali s tak ohromnou empatií.  Zkrátka všichni jsme si ten večer ještě potřebovali v sobě pořádně vstřebat a nechat doznít a v některých z nás možná doznívá ještě i teď. Už se ale zároveň všichni těšíme na páté Po(e)títko na podzim, pro změnu zase u našich přátel v Jedli!

 

P.S. Potěšilo mě následně, když jedna mně do té doby neznámá mladá dívka, která se na našem čtení objevila s nohou v sádře a posadila se přímo na zem mezi obrazy u první řady, posléze sdílela na svém facebooku naši pozvánku s tímto textem: „Včera ... jsem byla mezi velkými poety. Velké díky hlavní pořadatelce, jejím přátelům, svěřencům a Jazzové sekci...( velkou pusu paní Cukrářce, lepší věnečky jsem v životě nejedla )“.

 

Tož tak :-)

 

 

Praha, 25.6.2017