Petrohrad - Čtvrtá kapitola

Ještě téhož dne odpoledne se znova nalodili a plukovník poslal dva vojáky s holubem nazpět na vlastní ostrov, aby dar předali králi a vzkázali, že cesta jde zatím bez obtíží.

Cesta šla bez obtíží následujících pět dní. Moře bylo klidné, vítr je sám hnal k norským břehům. Pak se nebe zatáhlo a Marie de la Château-Mourt se zamračil. Obával se bouře víc než čehokoli jiného, mohla by je totiž odchýlit od kurzu.

V noci začaly bušit do lodi první kapky deště. Ráno se nebe nerozjasnilo a déšť bičoval loď i moře, které se vlnilo kolem trojstěžníku. V dálce dokonce zaduněl hrom. Loď se divoce pohupovala a kolébala na mořských vlnách a vojáci jeden po druhém začali naříkat, byť většině doposud pranic nebylo. Mořská nemoc si vybírala daň na všech.

D’Agoulle, který byl právě za kormidelníkem nařídit mu, aby za každou cenu nevzdával snahu udržet původní kurz, se to dopoledne vrátil do kajuty a našel plukovníka sedět v síti s hlavou svěšenou nad vědrem.

„Už i vy?“ povytáhl překvapeně obočí.

„NE!“ Marie de la Château-Mourt statečně zvedl hlavu a odložil vědro. „Kdybyste mne hledal, jdu vystřídat toho nešťastníka ve strážním koši,“ oznámil, než vykráčel ven.

V té chvíli se ozval výkřik jednoho vojáka. Oba plukovníci se vyhrnuli ven z kajuty a spatřili, jak se proti lodi zvedá obrovská vlna. Marie de la Château-Mourt se pokřižoval a začal tiše odříkávat Otčenáš. Taky voják sevřel křížek na krku tak, až mu z dlaní vyrazily stružky krve. Vyřítili se k nim také bratři Jaufré a Pierre a mladý René.

„Mon Dieu,“ vydechl Pierre. „Panno Marie na nebesích, tohle jestli přežijeme…“

Plukovník d’Agoulle mlčky přikývl.

Vlna začala klesat na loď. Dopadla s ohlušujícím šplouchnutím těsně před příď, neboť rozbouřené moře trojstěžník zase o kus posunulo. Loď nadskočila a svezla se po vlně.

To však ještě neměl být konec. Proti první zvedla se vlna druhá a ta na loď narazila nečekaně zboku. Posádka vykřikla a loď se nebezpečně nahnula. Plukovník de la Château-Mourt zaklel.

Vtom zazněl docela jiný výkřik: „Muž přes palubu!!“

Byl to René. Už si kolem pasu ovázal pevné lano a byl připraven skočit do vody, ale plukovníci k němu naštěstí přiběhli včas, aby ho od toho odradili. „Zabiješ se! Už ho nemůžeš zachránit, nikam nejdeš, to je přímý rozkaz!“ křičel nepříčetně velitel a zacloumal jím. Pierre d’Agoulle se nahnul přes okraj, ale po nešťastníkovi už nebylo ani památky.

Nebo se to tak aspoň zdálo. Záhy se však vynořil, prskal vodu a snažil se zápasit s vlnami, které ho odháněly od lodi. Chtěl něco vykřiknout, ale nemohl. Mladý d’Agoulle nepotřeboval vidět víc, sebral z brašny bambitku, nabil ji a pečlivě zamířil. Ozval se výstřel, z pistole se vyvalil oblak dýmu střelného prachu, který zasvítil v mdlé záři luny, a voják už ani nevykřikl. Voda se zbarvila rudě.

„Proč jste to udělal?!“ zvolal René, ale on nehodlal nic vysvětlovat.

Tak je tedy bouře definitivně odehnala od Norska a poslala je na východ. To zjistili až ráno, ale nedalo se nic dělat, a tak jim nezbývalo nic jiného, než nechat se unášet rozbouřeným mořem neznámo kam, neboť ani kormidlovat či veslovat nemělo v takovém počasí smysl.

Plukovník de la Château-Mourt zuřil už od probuzení. „François byl nejlepší voják, jakého jsem měl,“ naříkal. „Kolik mužů ještě na téhle zpropadené plavbě zahyne?!“

D’Agoulleovi, ležícímu tou dobou posud v síti, i když pravda již hodnou chvíli nespal, trvalo několik minut, než si uvědomil, že to byl nepochybně právě François, koho v noci zastřelil. Povzdechl si. Ani on nebyl vůbec klidný, na moři byli již skoro dva týdny a za celou tu dobu nedokázal přestat myslet na svoji manželku, což se mu vpravdě často nestávalo.

Jedenáctého dne se bouře konečně uklidnila a mračna se rozestoupila, avšak s posledním záchvěvem své existence jim běsnění počasí urvalo jednu stěžeň. Mořská hladina zůstávala také rozdováděná a loď s posádkou pro ni byla dřevěnou hračkou. Byla jako malé nerozumné dítě a oba plukovníci se strachovali, kdy se jí podaří trojstěžník rozbít. Vítr jim vál od západu a posílal je jen rychleji přesně tam, kam potřebovali plout nejméně.

Když slunce vystoupalo po obloze tak, že pranic nevrhalo kolem sebe stín, rozhodl se d’Agoulle, že prozkoumá, kam až je to řádění počasí poslalo. Proti tomu se však rezolutně postavil plukovník de la Château-Mourt.

„To je vyloučeno,“ prohlásil okázale. Očividně se mu již udělalo líp. „Nemohu tě pustit samotného.“

„Nejsi má chůva!“ prskal mladý d’Agoulle.

„To ne,“ připustil on, „ovšem ručím za tebe svou hlavou. A já bych tuze nerad skončil pod gilotinou, když se utopíš, jistě chápeš.“

„Doufám, mon ami, že to není jediný důvod, proč se o můj život strachuješ, Delchate,“ ušklíbl se d’Agoulle pobaveně.

„Odkud to víš?“ podivil se nepřátelsky oslovený. „Já ti o své přezdívce neřekl!“

„Ty ne,“ souhlasil on, „ovšem již mnohokrát jsem slyšel, že tě tak oslovuje plukovník d’Ykkhó, když jste spolu v ležení. Ovšem už jsem se nedoslechl, jakpak jsi k ní přišel…“

„V Anglii,“ odsekl nakvašeně on. Nehodlal to více rozvádět. Proto rychle změnil téma: „Pošlu tedy s tebou alespoň dva vojáky…“

D’Agoulle vyvrátil oči v sloup.

„Jednoho,“ slevil plukovník a pak významně dodal, že níž už nepůjde.

„Kdo je tady králevic, ty, nebo já?“ utrhl se na něj Pierre d’Agoulle rozzlobeně. Vzápětí se však svému příteli pokorně omluvil a uznal, že je to pro jeho dobro.

„Jacquesu, půjdeš s d’Agoullem,“ nařídil de la Château-Mourt nejbližšímu vojákovi. Ten přikývl a postavil se vedle králevice.

Přichystali člun a spustili se doň. Delchat dal spustit kotvu a zahájit opravy. Současně se s d’Agoullem domluvili, že pakliže se nevrátí do týdne, mají poslat další průzkumníky, a jestliže nevrátí se nazpět také oni, ať ihned obrátí loď a zmizí.

Plukovník nechal vojáka veslovat, dal nabít dvě bambitky a obě je zastrčil do kapes vesty. Také Jacques si pro jistotu předem napěchoval karabinu střelným prachem, aby mohl rychleji reagovat.

Pluli dlouho, nejméně dvě hodiny, než narazili na ústí řeky. Jacques chtěl ihned přirazit ke břehu, ale plukovník ho zarazil. Podotkl, že země vypadá obydlená, a tak by bylo zajímavé se se zdejšími obyvateli setkat. Voják tedy musil veslovat dál proti proudu řeky. U řek se stavěla sídla, a tak bylo pravděpodobné, že dříve či později na nějaké narazí také oni. Nato si Pierre lehl do loďky, složil ruce na břicho a za chvíli ho člun ukolébal do dřímoty.

 

„Pane d’Agoulle, popatřte!“ Kdosi jím třásl. Otevřel oči – a zprudka se posadil a zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Málem požádal Jacquesa, aby ho štípnul. Na břehu rostlo město. Několik stovek ne-li tisíc dělníků zde pracovalo na mnoha domech. Nalevo od d’Agoullea stál muž, potěšeně se usmíval a rukou dával znamení dělníkům, kteří vzhůru tahali otesaný trám. Zjevně už byl dost vysoko.

Ten muž okamžitě upoutal d’Agoulleovu pozornost. Na sobě měl červený oděv a plášť lemovaný a podšitý kožešinou. Teprve při pohledu na něj si uvědomil, že on sám má husí kůži a je mu zima. Nařídil Jacquesovi, aby přirazil ke břehu k onomu muži a loďku pevně uvázal.

Vyskočil na pevnou zem, sklonil se a vroucně ji políbil. Bylo to nezvyklé, ale příjemné, stát zase tady po té dlouhé době na moři.

Muž v červeném oděvu se drnčivě rozesmál. Vítr mu hnal do úst konečky pečlivě zastřižených, ale delších tmavých kadeří, a on, aby se jich zbavil, pohazoval hlavou, což vypadalo také notně komicky. Přesto se plukovník nerozesmál. Vstal a mírně se uklonil. Neměl nejmenší tušení, kde je, a tak spustil nejprve rodnou řečí, a když muž nereagoval, také dalšími jazyky, které ovládal:

„Jsem plukovník d’Agoulle, odpusťte, zanesla nás sem bouře, kde to jsme?“

Jak byl zmatený, zopakoval větu nejprve v ruštině, již se sám učil tajně za zády svého otce, poté chtěl se vyslovit ještě v němčině, vzpomenuv si na francouzštinu, také v ní samozřejmě, a kdyby ani to nezabralo, měl v zásobě ještě pár slov švédsky. Jenže to mu muž nedovolil. Zareagoval okamžitě na ruštinu, přestal se smát, a kdyby nebyl tím, kdo se z něj později vyklubal, byl by se možná plukovníkovi i omluvil.

„Tak bouře?“ opáčil a napřáhl k plukovníkovi ruku, aby mu pomohl vstát. „Odkud pluješ? Asi z dálky, když jsi líbal mou zemi tak vroucně, aniž bys ji znal. Mne zjevně také neznáš, nebo jsi velmi troufalý, což sice obdivuji, ale měl bych tě za to ztrestat.“

„Vskutku vás neznám,“ souhlasil mladý plukovník, „a jste-li někdo významný, odpusťte prosím tuto mou chybu. Mluvíte rusky, což jsem se dostal až tak na východ?“

„Ovšemže!“ prohlásil pobaveně muž a koutky úst mu cukaly. „Tak ty mne neznáš? To bychom měli napravit.“

„Rozhodně,“ souhlasil trochu nervózně d’Agoulle, „ovšem nejprv bych rád, kdybyste mne, prosím, ve své laskavosti před vašeho vládce doprovodil, a tam jemu i vám vše vypovím.“

Muž se definitivně rozesmál. „Ach, zažil jsem leccos od těch, které jsem potkal a oni mne neznali, ale tys vskutku originální,“ pravil. Pak zvážněl, přešlápnul na místě a vypjal hruď. „Rád bych tě před cara předvedl, ale to nebude tak jednoduché…“

„A čím to?“ podivil se Pierre d’Agoulle.

„Stojí před tebou,“ odvětil muž a náhle byl zcela bez výrazu. Plukovník k němu zdvihl oči a změřil si ho pohledem, pak si jej prohlédl pozorněji od hlavy k patě i nazpět a nakonec shledal, že má co dělat, aby neomdlel.

Vždycky ho všude poznali díky jeho vysoké postavě, jen málokdo ho v zemi převyšoval. Ale tento muž byl ještě tak o půl hlavy vyšší nežli on. Měl pronikavé temné oči, ale nebylo v nich možno cokoli číst.

Nevěděl, jak zareagovat. Čekal všechno možné, ale než že se setká s carem Ruska, to by se byl spíše nadál útoku lidožravých domorodců.

Z rozpaků ho vysvobodil právě onen trám, který visel ve vzduchu. Dělníci jej špatně upevnili a lano držící jej ve vzduchu se uvolnilo.

„K zemi!!“ vzkřikl a zprudka vrazil do muže v červeném oděvu, povalil ho na zem a sám se vrhl za ním. Pjotr I. se na něj rozčileně utrhl, co si to dovoluje, ale v půli slova ho přerušil trám, který dopadl na místo, kde ještě před dvěma vteřinami car stál.

„Nemehla!“ zařval na dělníky. „Málem jste mě zabili! Abych vám zase o pár týdnů zkrátil termín, viďte!“

Vstal a pomohl vstát také plukovníkovi. „Zdá se, Francouzi, že ti vděčím za život,“ poznamenal.

„Už to tak bude,“ pokrčil rameny d’Agoulle. „A nejsem Francouz.“

„Jmenuješ se d’Agoulle a nejsi Francouz?“ povytáhl obočí car Pjotr. „Odkud jsi?“

„Z Gon.“

„Zdalipak víš, že u mě mají cizinci dveře otevřené,“ zajímal se mocnář a znova si odhrnul kadeře z tváře.

„Ne, ale znal bych řešení na váš problém,“ pousmál se plukovník.

„Jaký problém?“ divil se on.

„Ostříhejte se,“ div se nerozesmál d’Agoulle a postavil se za něj. „Anebo víte co, udělám to za vás!“

Pjotr Veliký vztáhl ruku, sevřel jeho zápěstí a div mu je nezlomil. „Dotkneš se mých vlasů a já se postarám, abys měl tvář hladkou jako nejjemnější hedvábí,“ zahrozil.

„Poslužte si,“ špitl mu do ucha plukovník, „a já se postarám, abyste vy měl stejně hladkou celou hlavu.“

Pustil ho. „Líbíš se mi,“ řekl bez obalu. „Rád bych svého zachránce poznal lépe, pokud svolíš. I jeho zemi. Budeš mi o ní vyprávět. A malá rada – přátelství cara se neodmítá.“

„To bych si nikdy nedovolil,“ zatvářil se plukovník, jak nejnevinněji dovedl. Oba se rozesmáli. „Pierre,“ řekl, dívaje se do jeho temných očí.

„Pjotr Alexejevič,“ odpověděl s lehkým úsměvem car. „A tohle,“ dodal a vyňal z kapes plukovníka obě pistole, „tohle se zabavuje. Mám nepříjemný pocit, že to v tvých rukách ohrožuje můj život.“

„Nevadí,“ pokrčil plukovník rameny, „mám stejně jen jednu ruku na dvě pistole.“

„Tyhle žerty ti pro jednou odpouštím, ale podruhé už je nevyslovuj, nemusel bych být v tak dobrém rozmaru,“ upozornil významně car. „Mám pro tebe návrh. Vezmu tě do tábora, bude se ti tam líbit, uvidíš. Jsou tam národy celé Evropy, najdeš si přátele. Na oplátku mi povíš vše o sobě a své záhadné zemi, přijímáš?“

„Sám jste mne varoval, že nabídka cara se neodmítá,“ usmál se plukovník.

A Pjotr I. mu úsměv nenuceně oplatil.