Petrohrad - Pátá kapitola

Nasedl na bělouše a jeho společníci kráčeli každý z jedné strany po jeho bocích. Pjotr vypadal ve své impozantnosti tak okázale majestátní, až se tajil dech. I ženami musel být považován za pohledného muže a zdálo se, že to o sobě moc dobře ví. Věděl o sobě i mnoho jiných věcí, které už tak okázale neukazoval. Bylo mu dvaatřicet let, ale za svůj dosavadní život toho zkusil mnoho. Poslední čtyři roky byla přeci jen jeho nejhorší noční můrou proti Rusku titěrná zemička na severu v čele se svým králem Karlem, toho jména na švédském trůně dvanáctým. Pousmál se při pomyšlení, že by tuze rád viděl výraz v jeho tváři – území, na němž si stavěl nové sídelní město, totiž ještě stále náleželo právě Karlovi. Představoval si, jak stojí na břehu své země a nevěřícně civí přes Severní moře, jako by mohl dohlédnout až sem. Aspoň ve svých představách se snažil Švédy na hlavu porazit a ukázat jim jejich meze. Přesto ho v noci občas provázely noční můry plné modrých uniforem.

Koutkem oka pohlédl na své společníky. Ten d’Agoulle se mu ze srdce líbil, ovšem do tábora ho pozval i pod jinou záminkou, než aby ho lépe poznal. Potřeboval spojence. A věřil, že se mu snadno podaří omotat si tohoto zahraničního plukovníka kolem prstu tak dokonale, že mu sám ochotně nabídne pomoc. To byl jeho skutečný záměr. Že se dozví něco o něm a jeho zvláštní zemi, byl pro cara jen bonus, i když musel uznat, že velice příjemný.

„Jsme na místě,“ ukázal ve chvíli na palisádu. Záhy vjeli do tábora. Pjotr Alexejevič seskočil z koně a usmál se, okamžitě se k němu přitočila černovláska v otrhaných, ale honosných šatech šlechtičny.

„Vítejte, Vaše Blahorodí,“ zavrněla. Hezky se k němu měla a on ji neodehnal, jen se smál.

„Vedu společnost, dneska chci sedět s nimi, nerušen, pokud možno!“

„Ráda vaše přání splním, můj pane,“ přikývla žena. Hovořila rusky s úsečným německým přízvukem. U nedalekého ohně sedělo několik mužů, tři hráli na loutny a zpívali německy francouzskou píseň, jejíž název si přeložili na Meine Liebste Jolie. Znělo to zajímavě, zamilovaná slova lásky v tom tvrdém germánském jazyce. Plukovník si tiše prozpěvoval s nimi. Německy uměl něco víc než základ, byl na tom s němčinou hůře než s francouzštinou, ovšem zase podstatně lépe nežli se švédštinou, o které mohl prohlásit, že umí možná tři věty, a kdyby si měl ve Švédsku prosit o jídlo, asi by umřel hlady.

„Dneska máš šťastný den, milá Henrietto,“ pousmál se car na černovlásku. „Sám car má chuť si s tebou zatančit.“

„Car tanec ovládá výborně, bude mi ctí být pro dnešní noc jeho tanečnicí,“ uklonila se žena. Věděla, jak má odpovídat, a také se nedokázala ubránit krátké pauze před slovem „tanečnicí.“ Pjotr I. se rozesmál. Pak představil ženu svým společníkům jako kněžnu von Berlin. Plukovník jí políbil ruku a představil se jí sám, neopomněl vyslovit i jméno vojáka, který ho doprovázel. Černovlasou Prusku však mnohem více než Jacques zajímal sám plukovník.

„Dones mi vodku, Henrietto,“ požádal muž. „I mým společníkům. Já už jsem po jídle, ovšem pokud budou oni chtít, dones jim i něco k snědku. A ukaž, kam se mají tři muži posadit, aby nebyli rušeni.“

Pruska ukázala na stůl blízko ohně a prohlásila, že za chvíli pití donese, a jestli snad má donést také něco méně silného, kdyby vojákům zdejší pití nezachutnalo. Car přikývl a odvedl své hosty ke stolu.

Povídali si dlouho, až se setmělo. Plukovník vyprávěl caru skutečně o své zemi, ale prozradil jen tolik, co považoval do začátku za vhodné. O čem by si pak povídali jindy, kdyby všechno řekl teď. Protože však chtěl uvést vše na pravou míru, svěřil se Pjotru I., že také on jednou bude vladařem. Nijak se před ním netajil ani tím, že by si svůj úděl klidně vyměnil s nějakým obyčejným plukovníkem. Třeba s velitelem svého regimentu.

Jacques mlčel, rusky neuměl, popíjel víno a dokonce odmítl byť jen ochutnat vodku.

Plukovník zato pil víceméně bez zábran, ale než mu na čele vyrazily první krůpěje potu, stihli si už s Pjotrem porovnat, kde všude v Evropě který z nich byl, záviděli si místa, kam ten druhý nezavítal.

Aby ani voják nepřišel při rozhovoru zkrátka, rozhodl se plukovník překládat Jacquesovi ruštinu do francouzštiny. Té se voják nebránil. Car seděl a poslouchal, ale mnoho se nedozvěděl. Voják k němu nepojal přílišnou důvěru a nutno poznamenat, že ani obráceně vztah nebyl zcela báječný.

„Švédi mi dělají čím dál větší starosti,“ přiznal car, když se řeč stočila na téma vojákům bližší, válčení. „Přiznávám to nerad, ale mám strach, milý Pierre. Bojím se, co Karel udělá, tohle území je jeho. Nelituji, že tu Petrohrad stavím, jen už je to rok a Švédi obávám se brzy zareagují. A reakce bude mít vojenskou podobu, o tom vůbec nepochybuji.“

„Asi začínám chápat, na co narážíte,“ přikývl Pierre, „a rád bych vám řekl, že vás podpoříme, kdyby to záleželo na mně. Mohu vám sám za sebe slíbit jen to, že to s králem projednám. Možná bych vám mohl dát k dispozici vlastní regiment, jsou to jen tři tisíce vojáků, ale jsou schopní. Nejprv ovšem musí bránit vlastní zemi, nemohu poslat pluk na druhý konec Severního moře, když doma hrozí nebezpečí…“

„Ani kvůli mně?“

Plukovník se kousl do rtu a nechal otázku bez odpovědi, ostatně stejně pochyboval, že na ni car vůbec nějakou odpověď čekal.

Ke stolu přiskočila Henrietta von Berlin. „Řekněte, Vaše Blahorodí, plní car své slovo?“

„Samozřejmě.“

„Vaše Blahorodí mi slíbilo tanec, vzpomínáte?“ dotírala. „Co by si lidé pomysleli, kdyby to neuskutečnilo! A vy beztoho máte tanec rád…“

„O některých věcech by měl muž před ženou smlčet!“ zasmál se pobaveně Pjotr I. „Jsi miláčkem Štěstěny, drahá Henrietto, že je ruský car nakloněn cizincům, a tedy i tobě. Jinak bych tě za takové chování ztrestal.“

„Jenže vám se líbí, že se k vám takhle chovám, jen málokdo jiný si na to troufá, ostatně proto mají panovníci své šašky.“

„Správně, Prusko, jsi můj šašek!“ ušklíbl se on. Pak ho cosi napadlo a otočil se na plukovníka. „Jestlipak také umíš hrát na nějaký nástroj?“

„Na loutnu…“ pokrčil d’Agoulle rameny.

„Přineste mu balalajku!“ přikázal muž a za chvíli už měl plukovník na klíně cosi podobného loutně, co mělo trojúhelníkový korpus a tři struny.

„Tak hraj,“ vybídl ho s úsměvem car. „Chci slyšet nějaké z vašich písní!“

„Na tohle hrát neumím!“ zaprotestoval mladý Pierre. „Co to sakra vůbec je?!“

Jenomže muži to bylo jedno, že plukovník nástroj vidí poprvé v životě, prohlásil, že to má z půlky tolik strun co loutna, tudíž by se na to mělo dát hrát jedna radost.

Sáhl tedy d’Agoulle do strun a pokusil se zahrát. Připadalo mu, že skladba zní úplně jinak, než by znít měla, ale caru, který ji slyšel prvně, to bylo jedno, tančil s půvabnou Pruskou a náramně si liboval. Miloval tyhle tábory.

A tak se stalo, že ve společnosti vznešeného muže pozapomněli oba společníci na loď a na regiment a v táboře se opravdu bavili. Plukovník nezahrál jen písně ze své země, nýbrž i francouzskou lidovou a nakonec přidal ještě něco švédsky, aby se procvičil. Toho se chopili muži v táboře, semkli se ve dvě řady proti sobě a počali předvádět všemožné bitvy Severní války, v nichž podle nich car slavně zvítězí. Různě přitom zesměšňovali Švédy, až se všichni bavili.

„Kéž Bůh dá, ať se tak stane i ve skutečnosti,“ pronesl car s povzdechem.

„A na to si připijeme,“ na to plukovník, „a na Petrohrad, ať je postaven podle plánu!“

A dál si povídali, to už vyšly hvězdy na indigovém nebi. Řeč se stočila na válčení, poté na samotné vojáky, na tresty neuposlechnutí rozkazu. Tu car ukázal svou skutečnou stránku, stránku krutou a nelítostnou, a milého plukovníka to znechutilo natolik, že se ještě v táboře s Pjotrem I. ostře pohádal, načež se Pierre d’Agoulle prudce zvedl od stolu a vratkým krokem spěšně tábor opustil.

Car tázavě pohlédl na vojáka, který zůstal sedět a svého pána nenásledoval.

„On se vrátí,“ prohlásil přesvědčeně Jacques.

Plukovník d’Agoulle byl té noci notně rozezlen. Svižným krokem si to namířil od tábora připomínajícího až bolestně vojenské ležení a po cestě kopal do všeho, co mu přišlo do cesty, ať už to byl kamínek nebo větší kámen či cokoliv jiného. Snad by nakopnul i psa, kdyby se tu nějaký objevil. Byl v ráži a měl vztek nejen na svého mocného hostitele, nýbrž i na sebe sama. Už v sedmnácti letech se chvástal, že může vypít vína, kolik chce, a nic mu to neudělá. Do dnešní noci to platilo. Dnes ochutnal vskutku prapodivný nápoj. Vypadal a chutnal jako voda, dokonce měl i podobný název, jen si tak vzpomenout, jak to ten jeho společník říkal…

Kráčel podél řeky, ale neprohlížel si ji. Díval se do země a přemýšlel, jak by se mu podařilo urazit cara, aniž by to pro něj mělo nějaké nepříjemné důsledky. I na něj měl vtek. Mohl ho varovat, ale on v klidu popíjel a bavil se, když nic netušící plukovník polykal proň nový nápoj a před jeho očima se opíjel. Alkohol si z něj začal vybírat krutou daň. Bolela ho hlava a milý plukovník byl by si nejraději strčil prst do krku, aby ten jed dostal ze sebe ven. Vskutku mu nebylo dobře. Uvažoval, jak to carovi oplatit, jenže on byl tak mocný a plukovník už se s ním jednou dostal do křížku. Nechtěl být s carem na kordy, vůbec ne, byl mu relativně sympatický a věděl, že nějakou podobnou náklonnost jistě cítí i car k němu, jenže člověk nikdy neví.

Došel k místu, kde se u rozestaveného domu prve s carem setkal, a zarazil se. U břehu byly přivázány dvě loďky. Nejprve si pomyslel, že snad to ten nápoj způsobil, že vidí dvojitě, neboť často slýchal, jak na člověka působí. I protřel si oči, ale ta druhá loďka tam byla pořád. Kde se tam vzala? On sem přijel jedním člunem, a přeci si byly oba podobné jako vejce vejci.

Přešel k mostku přes řeku, aby se dostal na druhý břeh a lépe si prohlédl druhou stranu, ale sotva udělal krok na kámen, zpoza jednoho z domů se vyřítil tucet maskovaných postav. Zbledl a tasil kord, třebaže to jistá smrt proň byla, sám proti dvanácti. Vyskočil na sám okraj mostku, takže zezadu naň nebylo možno útočit, a bil se. Rapíry o sebe s nezaměnitelným zvoněním se třely, až od nich jiskřičky odskakovaly, čepele se v svitu luny leskly.

Tu jeden z nepřátel k němu vyskočil a milý plukovník musil se jemu věnovat. Ostatní ho chytli za nohu a strhli ho dolů. Muž těžce dopadl na kámen a udeřil se o něj do hlavy. Pak ucítil pálivou bolest v boku, když mu do těla vnikl nepřátelský rapír. Vzkřikl.

„Seberte mu věci, ať ho nepoznají,“ sykl jeden z útočníků. Sebrali mu klobouk, brašnu i kord a hodili je do křoví u mostku. „Hoďte ho do řeky,“ rozkázal znovu muž. Plukovníka vzali a přehodili ho přes okraj mostu. Něva ho pozřela a hladina se nad ním rychle uklidnila. „Ten už nevyplave,“ zkonstatoval útočník. „Mizíme!“

 

„Ach, jak jen miluji oheň…“ zamumlal si pro sebe vysoký tmavovlasý muž, přičemž mu od úst prchala v obláčcích vodní pára. Stál v táboře u ohně a v chladném ruském listopadu ruce si nad plameny hřál.

„Vaše nejvznešenější Blahorodí,“ přitočila se k němu sličná černovláska s cizím přízvukem a učinila před ním to nejhlubší pukrle, jaké byste považovali za možné, „běžte za ním a přimějte ho, aby se vrátil, snažně vás prosím. Vždyť i vám bylo příjemněji, když tu s vámi seděl u ohně. A jak krásně on hrál na balalajku,“ dodala a zarděla se.

„Proč bych za ním asi tak chodil?!“ utrhl se na ni on. „Beztoho zvrací někde do řeky, není zvyklý pít vodku.“

„Nu,“ pousmála se žena. „V takové chvíli asi by ho neměla vidět žena, pravda? Ale když vy za ním jít nechcete, udělám to sama…“

„Henrietto!“ obrátil se k ní. „Je jen málo věcí, jež miluji více nežli oheň, jeho barvu a teplo, zvuk praskání dřeva... A jednou z takových věcí je i tanec. Když za ním půjdu, ty, moje krásná Henrietto, budeš muset se mnou tancovat!“

Odpověděla, že souhlasí. Ostatně jejího společníka tanec nejenže bavil, nýbrž v něm zcela vynikal. A kdo by odmítl tančit s ruským carem. Muž tedy sebral kabátec, který tu jeho společník zapomněl, a vydal se k řece.

„Pierre? Pierre, kde jsi? Zapomněl sis tu kabátec, cožpak jej nechceš? V Rusku bývají kruté zimy…“ volal. Odpovídalo mu ticho přerušené čas od času táhlým a teskným zavytím vlka.

Pomalu došel až k řece a zastavil se na břehu. Něva klidnou hladinou zrcadlila bílou lunu ozařující mdlým bledým světlem okolí. Těkal očima sem a tam a uvažoval, kde by mohl jeho společník být. Že mu neodpovídal, vyvolalo v mocném vládci obavy.

Tu pojednou se mu zazdálo, že na břehu vidí cosi ležet. I přišel blíže k tomu a zhrozil se, když po hruď ve vodě zde ležet uzřel svého společníka.

„Plukovníku!“ zvolal, vytáhl ho z vody a přetočil na záda. „Plukovníku!!“