Roajalista - O plánování povstalců a Frederikově mistrovském hereckém výkonu

S vévodou a vévodkyněmi de Ïille se rozloučili následující den ráno, poděkovali za svezení a popřáli, ať šťastně dojedou a ať se všechna přání urozených dam Hermiony, Olívie a těch dalších dvou, jejichž jména nezachytili, splní. Vévoda zase odpověděl, ať i oni mají štěstí na svých cestách, kamkoli jen povedou, a Alexandrovi daroval vlastní rapír, aby je chránil.

„Tu máš,“ prohlásil on, sotvaže vévodův kočár zmizel za rohem ulice, a zbraň mu podal. D’Agoulle sevřel kord za čepel v kožené pochvě a blaženě vzdychl.

Majitelce krčmy, Laře, se poté Alexandr svěřil se svým plánem, a tehdy jej také plukovník konečně poznal. Uchýlí se do samého ústředí revoluce, kde vyslyší plány povstalců a vyzradí je králi, aby byl informován. Lara bude perfektní spojka, neboť může informace do Ykkhó podávat přes svého manžela, Alberta de Montefailles.

Po obědě – neboť jim vysvětlování plánu zabralo více času, než si mysleli – se rozloučili a plukovník s Alexandrem si to namířili na zámek Joiarre.

Byl to nevelký renesanční zámek o jediné budově uprostřed města. Měl jen malou zahradu menší než palác a nádvoříčko asi tak tři krát čtyři metry.

Vůdce povstání si říkal Philipp a byl to muž vysoké postavy se světlými vlasy a šedýma očima. Nové členy revolucionářů přijal srdečně, a když si ověřil jejich dokumenty, vzal je s sebou do veliké síně, kde právě bylo zasedání.

„Na revoluci, pánové, a na krále, ať zmizí co nejdříve z trůnu!“ připili si. Alexandr prozradil svému příteli, že jich tu u stolu sedí bezmála patnáct.

„Co pijete?“ otázal se revolucionář.

„Bílé víno,“ odvětil s norským přízvukem plukovník. „A můj přítel si dá medovinu.“

Za chvíli jim přinesli pití. D’Agoulle se optal šeptem Alexandra, jestli je ve sklenici opravdu bílé víno, a on přikývl, ale vzápětí si uvědomil svoji chybu a odpověděl, že je. Plukovník si dal záležet, aby víno nejprve pečlivě očichal, než se napije, a když už vpustil doušek do úst, dlouho, velmi dlouho jej povaloval po jazyku. Ale jed ve víně zřejmě nebyl. Teprve nyní polkl a upil znovu. Bylo vynikající. Tak dobré víno neměl už dlouho.

„Co s králevicem?“ začal někdo u stolu. „Teď na něj zaútočit nemůžeme, král ho dal hlídat víc než všechny své zámky dohromady, v životě se k němu nedostaneme. Prý má gardisty i na terase, aby se k němu někdo nedostal zvenku.“

„On rozhodně ne,“ utrousil jiný. „Ty nevíš, co se povídá? Gardisty tam má leda prázdný pokoj, Pierre d’Agoulle prý uprchl. Sám nám vběhne do náruče.“

„Napadají mne dvě místa, kam by mohl jít,“ poznamenal Philipp. „Buď je na svém panství, nebo v krčmě U Zpěněné vlny. A jestli tam není teď, časem se tam objeví. Bude potřebovat někoho kontaktovat.“

Ozval se smích a zvuk otevíraných dveří. Do síně vstoupil ještě jeden muž a usadil se na poslední volné místo.

„Čemu se směješ, Juillese, a kde ses zdržel?“

„Koupil jsem si noviny, pánové,“ odpověděl se smíchem muž, „měli byste si je přečíst, aspoň titulní stranu!“

„Dvě lodě mířící do Ruska se zbraněmi a vojáky se potopili v bouři, jediný, kdo přežil, byl kormidelník,“ přečetl revolucionář. „A co má být?“

„To byl Gerard!“ zalykal se smíchy Juilles.

„Byli jsme to my? No hurá!“ zaradovalo se několik hlasů. „Nevěděl jsem, že působíme potíže i na moři. Až se to dozví král, trefí ho šlak!“

„To nejspíš bohužel ne,“ pronesl jiný muž, „ale je hezké, že Rusko přišlo o pár našich vojáků. Byli to aspoň roajalisté?“

„Všichni do jednoho,“ přisvědčil Philipp. „Jen kormidelník byl od nás – proto se taky zachránil…“

„Pánové, připíjím na náš úspěch, ať se nám stejně daří i nadále!“ prohlásil Juilles. „A teď se vraťme k plukovníkovi d’Agoulle. Dáme střežit hostinec i jeho panství, máme ostatně své lidi i v ozbrojené družině na Hulé…“

Plukovník si umínil, že – jestli se odsud dostane živý – až se vrátí na panství, vyslechne přísně všechny své vojáky. A ty, které identifikuje jako revolucionáře, pošle králi, aby je dal bez milosti popravit. Takovou zradu jim nedaruje.

„Dobře, a co když se neobjeví?“

„Přestaneme. Budeme si hrát na mrtvé, jako by revoluce skončila.“

„To moc dlouho nevydržím…“ odtušil Juilles.

„Jen do té doby, samozřejmě, než se d’Agoulle vrátí. Pak začneme znova, musí zemřít. Jak, to je mi jedno. Pro mě za mě ať dostane třeba neštovice, ale my musíme oslabit krále, a nejlepší cesta k němu vede přes jeho syna.“

„A co králevicova sestra?“ optal se kdosi.

„Té se taky zbavíme, možná ještě před d’Agoullem, to zase oslabí jeho. Elainu ovšem nikdo nehlídá. Možná bychom měli zakročit ihned, dokud je tady, co nevidět se svým snoubencem odpluje do Británie, a tam na ni nebudeme moci.“

„Vážení,“ nevydržel to už d’Agoulle. „Já mám nápad. Sami říkáte, že cesta k plukovníkovi vede přes jeho blízké. Co my ale víme, jestli je mu Elaine opravdu tak drahá? Pokud vím, raději než na zámku tráví čas tady v krčmě, ten nechce vládnout. Je tu také možnost počkat, Richard VI. nebude vládnout věčně, jednou zemře a na trůn nastoupí d’Agoulle. Nevydrží tam ani týden.“

„To možná ne, ale kolik je našemu králi? Okolo padesáti, je zdravý jako rybička. Ten než zemře, budu v rakvi já,“ namítl kdosi. „Vy si opravdu myslíte, že na Elaině tak nelpí?“

„Myslím,“ přikývl plukovník. „Jak už jsem říkal, trůn je to poslední, po čem touží. Byl by stokrát radši, kdyby byla princezna princ, ke všemu starší než on, aby se ujala vlády. Nabízím ještě druhou možnost, znova opakuji, sami jste už správně podotkli, že cesta k princi vede přes jeho blízké. Když mu zabijete manželku, příliš pro ni asi truchlit nebude, naopak byste mu tím možná udělali radost. Víte vůbec někdo, na kom princi opravdu záleží?“

„Na všech lidech,“ řekl kdosi. „Je to idiot a samaritán, královskou pokladnici vyprazdňuje ve prospěch cizího cara!“

„Jistě, ale atentát na Pjotra Alexejeviče asi nebude tak snadný, že?“ ušklíbl se plukovník. „Především proto, že byste se museli do Ruska nějak dostat. Pjotr zná své vyslance a poznal by, že to nejsou ti, které sem poslal, ke všemu už se mu určitě doneslo, co se stalo na zásnubách. Takže nevíme, kdo je plukovníkovi nejbližší?“

„Ne,“ přiznali neochotně. „Vy to víte?“

„Ne!“ zasmál se d’Agoulle. „A proto navrhuji vyčkat a sledovat posádku zámku a zjistit, kdo se teď po něm nejvíce pídí. Vezměte si ho jako rukojmí, zabte ho, dělejte, co chcete, ale jakmile se d’Agoulle dozví, že ho máte, udělá všechno, aby ho osvobodil.“

„No jo,“ pousmál se Philipp, „ale jak víme, že i když tomu člověku záleží na plukovníkovi, tak taky plukovníkovi záleží na něm?“

„Já bych ještě vrátil s Pjotru Alexejevičovi,“ dodal Juilles. „Ať se nazývá car, král, sultán, jakkoli, je to monarcha. Ti si neprohlížejí tváře svých sluhů, jsou pro ně jen dones mi víno, zapal mi oheň, ustel mi postel.“

„Počkej, takhle ne, to musíš v plurálu!“ zasmál se kdosi.

„Do Ruska se nepojede! O Pjotra Alexejeviče se postará buď švédský Karel, nebo nějaká choroba, jak z doslechu znám cara!“ utnul téma ruského vládce Philipp. „A teď mi, pane Halissøne, odpovězte na mou otázku.“

„Opět jste si na ni odpověděli už předtím sami,“ řekl on. „Plukovníkovi záleží na všech lidech. Šel by zachránit i katova pacholka, kterého v životě neviděl ani o něm neslyšel, takže…“

„Tedy dobrá, dáme střežit i zámek,“ rozhodl Philipp. „Připíjím na váš důvtip, můj norský příteli, snad nám bude k užitku. A teď se rozejděme, už se připozdívá.“

„Cos to tam prosím tě plácal za nesmysly!“ utrhl se Alexandr na plukovníka. „Nějak moc ses do své role vžil!“

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou on. „To se moc mýlíš, mon ami. Já se naopak postaral, aby mi nehrozilo takové nebezpečí. Ani mé sestře. Když půjdou po někom jiném, časem zapomenou, po kom šli původně.“

„Jo, ale já tady chtěl být nejvýš týden, ne tři roky!“ vzkřikl Alexandr. „Tohle je vážnější, než jsme si mysleli, Pierre, ty lodě a tvé panství… Musíme informovat krále! Tomuhle se říká občanská válka!“

„Která vždycky doprovází revoluci! Revoluce je to, o co bychom se měli především zajímat, pokud nezastavíme povstalce, napochodují opravdu do zámku s vidlemi a pochodněmi. A co hůř, i s meči, protože to nejsou jen vesničané, jak se bláhově domnívá můj vznešený otec, ke vzpouře se připojili i šlechtici a dokonce i někteří vojáci! I garda krále zradila, a on se na ni tolik spoléhá!“

„Pierre, a co chceš dělat? Když se odsud teď vypaříme, okamžitě nás budou sledovat a zabijí nás dřív, než se dostaneme k tvému panství,“ bránil se Alex.

„A to mám jen tak čekat, až podříznou Axelovi hrdlo? Nebo některému z mých synů?“ vybuchl plukovník. „Kolik nevinných bylo na té lodi? Tohle se nesmí opakovat.“

„Ty jsi teda kontrarevolucionář se vším všudy,“ usmál se Alexandr. „A oni měli pravdu, jsi hrozný samaritán. Ty životy už nezachráníš, naopak zbytečně zmaříš ten svůj.“

„Radši ať zemře jeden člověk než stovky jiných!“

„I když to budeš ty?“ povytáhl obočí on. „A co máš sakra v plánu? Vkráčíš tam do síně, strhneš pásku a vzdáš se jim? Půjdeš tam s olivovou ratolestí a uděláte si dýchánek?“

„Já nevím, ale nechci, aby kvůli mně umírali lidé,“ prohlásil.

„Copak nechápeš, že umírají, protože tě chrání? Protože tě mají rádi? Nejsi rád, že jsi oblíbený?“

„Alexi, kdyby padli v boji u zámku, kde bych byl, tak beru, že umírají za mne, ale když se potopí loď s vojáky, tak ti asi zrovna nemysleli v poslední chvíli na nějakého králevice. A jestli ano, tak leda ve zlém, protože do Ruska jeli kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem já podepsal s Pjotrem dohodu o spojenectví v pitomé Severní válce.“

„Ale tohle se ve válkách děje, Pierre, umírají lidé! Ty bys to měl vědět nejlépe, po posledních měsících.“

„Narážíš na ležení? Kdyby tam aspoň vojáci umírali v bitvách, Alexi! Jenže jsou věci, které se nedostanou ven, které si vojáci nechají pro sebe, protože nechtějí zničit čest svých druhů. Ale já ti něco povím, v bitvě o Ösmu zahynula ani ne pětina celkového počtu mrtvých. Zbytek má na svědomí hlad, mráz nebo jejich děsivá kombinace. I tak by bylo lépe, kdyby žádné bitvy nebyly, ani žádné války. Pitomí Švédi, pitomé Rusko. A pitomý já, protože to já jsem nás do Severní války zavlekl. Pjotr mi učaroval, já se kvůli němu postavím králi a zavedu nás do tohohle, a řekni, co kdy udělal car pro mne?“

„Zachránil ti přece život, zapomněl jsi?“

„No jo,“ povzdechl si on. „Kdyby mi jej zachránil, protože mě má rád, jenomže nepochybuji, že i tehdy, Alexi, i tehdy neměl na mysli nic jiného než sebe. A Rusko, to je na něm asi jediné dobré, že jej pozvedl. Mluvil jsem s Pjotrem Alexejevičem a něco ti povím, to není dobrý člověk. Jenomže mi to došlo až teď, pozdě, nyní nemohu couvnout, roztrhal by mne. Vlastně je to jen jednostranně výhodné, jenom my posíláme Pjotrovi vojáky. A tu svou kurtizánu Henriettu mi snad poslal schválně!“

Uvědomil si, že na ni nepřestal myslet a že mu vlastně chybí, a co hůř, nechybí mu jen její přítomnost, ale rád by si zopakoval i rozkoš, kterou s ní prožil. Otřásl se, aby se vrátil do reality, i když bolestné, a to nejen kvůli revoluci, ale také kvůli tomu, že navzdory jeho pocitům Pruska nebude chtít milování opakovat. Aspoň o tom hluboce pochyboval. Zastyděl se, car ji znal jistě déle než on a nezdálo se mu, že by se s ní Pjotr miloval, a on jí podlehne skoro okamžitě. No, okamžitě, po čtyřech letech, ale i tak byl slabší než ruský car, a to se mu nelíbilo.

Pjotr I. byl parazit. Ačkoliv pomoc Rusku přislíbila také Británie, jediní vojáci, zbraně a peníze, které ze západu do rozlehlé země proudily, byly gonské, a přesto se Pjotr I. neobtěžoval reagovat. Laskavě přijímal pomoc, s d’Agoullem si vyměňovali dopisy, ale tím to haslo. V dopise se nikdy nezeptal, jak se plukovník má, nikdy neprojevil zájem o jeho problémy. Psal jen o vlastních potížích se Švédy a připomínal, že mu plukovník slíbil pomoc.

Tohle se honilo plukovníkovi hlavou pře usnutím a proměnilo se v praošklivé sny, v nichž za ním ruský car přijel, aby ho zavraždil. Zdálo se mu, že poslal po Henriettě nádherný šat, a když si jej muž oděl, vyrazily z vnitřku kabátu jehlice, které ho proklály skrz naskrz.

Říká se, že ráno je moudřejší večera. Jenomže u milého d’Agoullea to zřejmě neplatilo. Když se probudil, nedal totiž už opět na svého ruského spojence pranic dopustit a Alexandrovi po připomenutí včerejšího rozhovoru tvrdil, že mu Pjotr pomáhá, jen to není zatím poznat, protože než se dozvěděl o tom, co se stalo, než sebral vojáky a než se vojáci přepravili přes Severní moře, tak to přeci muselo zabrat nějakou dobu. Na Alexandrovu poznámku, že se mu to vůbec nezdá, zareagoval tvrzením, které podotýkalo, že ruští vojáci jistě každým dnem dorazí a pak Alexandra přejde smích. Urazil se a tím jejich rozhovor ukončil. Na další pokusy svého přítele se usmířit jen zaútočil jízlivým upozorněním, v němž Alexandra parodoval, protože přeci nikdy nevíte, kdo vás zrovna odposlouchává, tak aby už sakra mlčel a hergot do háje ho začal konečně oslovovat zase Frederiku, a to honem rychle, nebo je díky němu odhalí.