Sonny - kapitola 13

Právě ve chvíli, kdy detektiv prohlížel Clarkovu e-mailovou korespondenci, Luigi hlasivkami vymodeloval krásný falzet, kterým ukončil poslední žalm dnešního rána.

            „Výborně,“ pochválil ho farář a krátce zatleskal. „Všichni jste dnes byli obzvlášť soustředění a dobří. Bůh to viděl a odmění vás,“ dodal a ukázal prstem k nebi.

S těmito slovy je propustil.

Luigi sestoupil z improvizovaného jevišťátka a zahleděl se k bráně kostela. Tam uviděl siluetu postavy s jakousi rudou svatozáří. Na okamžik propadl dojmu, že je snad svědkem zjevení některého tamního svatého, ale pak se postava ležérně opřela o veřeje a odplivla si pod nohy.

Chlapec si mrzutě uvědomil, že to není žádný světec s gloriolou, ale jen rýpal a potížista Peter Rhys, opírající se o rám dveří. Ta rudá aura nebyla nic jiného než kštice jeho zrzavých vlasů. Luigi se otráveně otočil k oltáři.

Laura zaznamenala kamarádovo zklamání v obličeji. Uchopila jej jemně za rukáv roucha a řekla:

            „Poď nahoru, uložíme si tam věci.“

Ochotně ji následoval, poněvadž se nechtěl dostat do křížku se starostovým synem.

            „Ty nápisy na Clarkově skříňce jsou fakt hnusné,“ řekl.

Laura přikývla.

            „Kdo je tam napsal?“

Dívka rychle sklopila pohled do země a rychle zavrtěla hlavou.

            „Nevím.“

            „Opravdu nevíš? Zdá se mi, že o tom máš spoustu informací.“

Kroutila hlavou stále zběsileji.

            „Nevím, rozumíš?! Nevím!“

            „Jo, dobře, klid,“ houkl otráveně. „Nemusíš se hned rozčilovat.“

Laura chvíli mlčela a prohlížela si Luigiho profil. Byl fakt moc hezký. Pěkně vykrojené rty, olivová pleť, tmavé oči. Nesmírně se podobal svému otci. Měla štěstí, že se s ní kamarádil takový krasavec. Najednou se rozesmála.

            „Chtěl bys vidět něco krásnýho?“

Chlapec se zatvářil pochybovačně.

            „Záleží na tom, co by to bylo,“ řekl opatrně.

Neotálela, popadla ho za ruku a rozběhla se.

            „Poď. Ukážu ti svoje tajný místo.“

Luigi si nebyl jistý, co tím tajným místem myslí a měl pocit, že ho možná ani vidět nechce. Nedokázal však vzdorovat. Dívka ho táhla za sebou po schodech do nejvrchnějšího patra. Tam ale nic není, napadlo ho bojácně.

Doběhli do nejvyššího podlaží věže, kde byla malinká místnůstka. Sotva by se tam vešli čtyři lidi. Podlahu pokrýval nános prachu. Chlapce do očí udeřil jas naprosto bělostných stěn. Chvíli slepě mžoural do světla.

            „Koukni, ten nádhernej výhled!“ výskla radostně a přiběhla k oknu.

Luigi ji nerozhodně následoval. Netoužil dívat se z okna, neviděl na tom nic úžasného. Když ale vyhlédl ven, musel uznat, že má Laura pravdu. Bylo to vážně něco neskutečného. Pod nimi se rozprostírala celá vesnice Bibury se svými úchvatnými medovými baráčky. Chlapec viděl jejich domek, parcelu Harveyho Joshta, kde se konalo klání o nejlepší dort, školu a dokonce zahlédl a cíp hřiště, kde našel nebohého Clarka Shannona. Nebylo odsud daleko, dalo se k němu bez problémů dostat úzkou uličkou mezi domy.

Všichni účastníci soutěže dávno odjeli, takže cvrkot ustal. Vesnička tonula v příjemném tichu – malebný kout světa. Luigimu se rozbušilo srdce. Tady bych chtěl zůstat, pomyslel si.

            „Tak co říkáš?“ ozvala se dívka nadšeně.

            „Krása,“ přitakal.

Laura se zničehonic naklonila a vlepila mu pusu na tvář. Radostně se rozchechtala a zvolala:

            „Jsi prima kluk!“

Luigi chvíli nebyl schopen slova, ale když viděl, jak jí v očích hoří přívětivé ohníčky, usmál se.

Vtom do místnosti vdusal Peter Rhys.

            „Tady ste!“ zahromoval vztekle. V prstech svíral všudypřítomnou cigaretu a tvářil se pomstychtivě. V závěsu za ním nakukovali jeho dva kumpáni, Leroy a Zurt. Zůstali stát u schodů, protože se do malého podkroví jednoduše nevešli.

Laura poděšeně vypískla a schovala se Luigimu za záda. Chlapec chvíli koketoval s myšlenkou uprchnout, ale pak se v něm probudila odhodlanost mužských příslušníků rodu de Rossi. Vzpomněl si na otce a v duchu se přesvědčoval: Táta by před hrozbou nikdy neutekl jako podělaný králík! On by se jí postavil čelem! Místo zbabělého úprku tedy lehce rozkročil nohy a čekal na Peterovu reakci.

Zrzoun odcvrnkl špačka do rohu místnosti a přidusal k Luigimu. Ten přivřel oči v očekávání rány. Ta ale nepřišla. Ryšavec místo toho hrábl za něj a vytáhl zpoza jeho zad protestující dívku.

            „PUSŤ MĚ!“ vřeštěla a snažila se vytrhnout z jeho hrubého sevření. „NECH MĚ BEJT!!“

            „COS NAVYKLÁDALA TOMU POLDOVI, KRÁVO?!“ zaječel Rhys zblízka do jejího obličeje. Popadl ji za klopy kostkované košile a zběsile s ní lomcoval. „TEN DEBILNÍ POLICAJT VOKOLO MĚ FURT ČMUCHÁ A NENECHÁ MĚ BEJT! COS MU NAPRÁSKALA?!“

Na Lauru byla tato situace, včetně událostí posledních týdnů, už k neunesení. Naplno se rozplakala a kňouravě prosila:

            „Nic sem mu neřekla! Vůbec nic!“

            „ALE POMOHLAS MU DO BUZÍKOVY SKŘÍŇKY! ŘIKAL TO JIMMY! JE TO TAK?!!“

            „JO!“ zavřeštěla fistulí. „PROTOŽE TOHO MÁM UŽ PLNÝ ZUBY! NEBUDU TĚ DÁL KREJT! ŘEKNU TO LUIGIHO TÁTOVI!“

            „TO SE VOPOVAŽ!“ zaječel na ni.

Luigi chvíli šokovaně zíral na tu scénku. Nikdy nebyl svědkem takové demonstrace agresivity, což ho na okamžik zmrazilo na místě. Brzy se ale vzpamatoval. Vzpomněl si na všechny blbé šikanátory jménem Danny a na další podělané ryšavce Petery Rhyse, co ztrpčují ostatním život.

Pohnul se ze svého místa a začal Lauru tahat z tyranových rukou. Obtočil ji ruku kolem pasu a pokoušel se ji vytrhnout z jeho železného sevření.

            „PUSŤ JI, HERGOT!“ křikl na o hlavu vyššího zrzka. Netušil, kde se v něm vzalo tolik odvahy, ale byl za ni vděčný. V hloubi duše byl podělaný strachy, ale nepřipouštěl si to.

Oba kluci měli sílu. Rhys držel nebohé děvče za klopy košile a tahal ji k sobě, zatímco Luigi zahákl obě paže za její pas a rval ji od násilníka. Sám se divil tomu, kde se v něm vzalo tolik síly.

            „PUSŤ JI!“ křičel.

Ale to Peter v žádném případě neměl v úmyslu. Vláčel ji tak silně, až látka košile povolila a z oděvu brzy zůstaly jen nevzhledné cáry. Laura ječela jako smyslů zbavená.

            „NECH MĚ BEJT!“ Odtlačovala od sebe Rhysovy ruce a zkoušela se co nejvíc nalepit zády k Luigimu, který sice supěl námahou, ale vítězil.

            „SVINĚ JEDNA BLBÁ!“ řval zrzoun a trhal košili na cucky. Teprve po chvíli si uvědomil přítomnost mladého de Rossi. Znenadání obrátil pozornost na něj. Pustil Lauru. Ta dopadla na nohy a zakymácela se. Luigi málem ztratil rovnováhu, protože dívku pořád tahal z ryšavcova dosahu. Kde, sakra, vězí farář, napadlo ho mimoděk.

Peter Rhys se vztyčil a nevybíravě do děvčete strčil. To ještě nestačilo nabýt rovnováhu a přeletělo celou místnost jako hadrový panák.

            „Hlídejte ji!“ poručil svým kumpánům.

Dopadla obličejem na bělostnou stěnu podkroví. Ucítila palčivou bolest, která explodovala uvnitř její hlavy. Omráčeně se sesunula k zemi, odkud ji vzápětí vyzdvihl pár cizích rukou. Ani se nenadála a ocitla se mezi Leroyem a Zurtem, kteří ji drželi za paže. Snažila se zamžourat dolů na svou bradu a byla úspěšná. Všimla si, že jí z nosu teče krev.

Peter Rhys zmerčil o hlavu menšího Luigiho. Ten vmáčkl do pohledu veškerou možnou odvahu, ale bylo mu jasné, že proti těm třem nemá šanci. Navíc zrzoun vypadal jako smyslů zbavený. Šíleně mu svítily oči, když zčistajasna proti němu vystartoval a pokropil ho sprškou facek.

            „CO SI TO DOVOLUJEŠ, ZMETKU!“ ječel a mlátil Luigiho všude, kam dosáhl. „CHCEŠ, ABYCH TI UDĚLAL TO SAMÝ, CO SEM UDĚLAL TOMU ZASRANÝMU BUZÍKOVI?!“

Malého de Rossi napadlo, že mluví o Clarkovi. Nemohl však svou úvahu dovést do konce, protože se pokoušel uhýbat před jeho údery. Ach, tati, pomoc!

Ani si neuvědomoval, že před vyčouhlým násilníkem couvá.

Kdo si to uvědomil, byla uplakaná a zakrvácená Laura Travalianová. Snažila se na Petera křičet:

            „NECH HO! ON ZA NIC NEMŮŽE! DEJ MU POKOJ!“

Rhys ji ale neslyšel. Proč zrovna dneska musel táta odjet do Gloucestershire, prolétlo ji hlavou zoufale. V ten moment jí srdce vynechalo dva údery. PANEBOŽE, OKNO! JE OTEVŘENÝ! JEŽIŠ MARJÁ, DYŤ TOMU KLUKOVI SE MŮŽE PŘIHODIT TO SAMÝ, CO CLARKOVI.

Náhle do ní vjela nová vlna energie. Pokusila se vyprostit ze sevření Peterových kumpánů, ale drželi ji pevně.

            „KURVA!“ zanadávala, vystřelila nohu a kolenem udeřila do Zurtova rozkroku. Zaječel a povolil stisk. Zaradovala se a to samé rychle provedla i Leroyovi. Když byla volná, zaječela:

            „VYDRŽ, LUIGI, DOBĚHNU PRO POMOC!“

Chlapec už byl několik centimetrů od okna, kam se uchýlil ve snaze vyhnout se Peterovým úderům.

Laura seběhla schody po třech a vřítila se do hlavní lodě kostela. Ignorovala pohoršená spílání modlících se stařen, které podle jejího názoru „musí bejt hluchý jako poleno, když neslyší ten řev ze shora, do prdele!“ Proběhla mezi lavicemi a jako gepard uháněla k domku detektiva de Rossi. Modlila se, aby byl doma.

Přiřítila se ke dveřím a zběsile na ně zabouchala.

            „PANE DETEKTIVE!“ hulákala do ochraptění.

Uvnitř domu všichni na okamžik ztuhli hrůzou. Jako první se vzpamatoval Sonny, který, se zlou předtuchou, pelášil otevřít dveře. Na schodech si všiml vyděšené Yukiko, kterou nelidský výkřik také zburcoval. Konstábl letěl v závěsu za ním.

Sonny rozrazil dveře a oněměl hrůzou. Zíral na malou Lauru Travalianovou, která měla krví zamazaný obličej, pláčem oteklé oči a košili rozervanou na cucky.

            „Co se ti …?!“ začal, ale nedokončil.

            „PANE, PANE, NA TO NENÍ ČAS!“ mumlala jako kolovrátek. „KOUKNĚTE! TÁMHLE! ON HO VYHODÍ Z OKNA!“

Ukazovala kamsi před sebe a vzhůru. Detektiv vyšel na verandičku a zaostřil zrak na věž kostela. Moc toho v okně neviděl, jen nějaké hemžení.

            „Co se tam děje?!“

            „JE TAM LUIGI. S PETEREM RHYSEM. PANE,“ propukla v nářek, „ON HO CHCE SHODIT Z OKNA!“

Pro Sonnyho se přestal otáčet svět. Jeho chlapec! Jeho krásný a milovaný chlapeček! Yukiko hrozně zaječela a chytila se za srdce. Ne, teď ne, naříkal Sonny. Nevěděl, co si počít. Pak se rozhodl.

Rozběhl se směrem ke kostelu.

Konstábl ho následoval.

Laura chtěla běžet za nimi, ale zastavil ji jediným výkřikem:

            „NE, TY TU ZŮSTAŇ S YUKIKO! POMOZ JI DO POSTELE A DEJ JI NITROGLYCERIN!“

Víc říct nestihl, protože potřeboval běžet co nejrychleji. V duchu si opakoval stále dokola: Peter Rhys! Peter Rhys! Zabiju ho! Namouduši ho zabiju … a vykuchám … a vyříznu mu jazyk!

            „Jste tu, Doherty?“ zvolal v běhu.

            „SEM HNEDKA ZA VÁMA, ŠÉFE!“ ujistil ho konstábl udýchaně.

Vřítili se do kostela a opět zakusili podrážděné syčení hluchých babizen. Vůbec si jich nevšímali. Je zajímal řev ozývající se shora. Sonny mohutnými skoky doputoval ke schodišti. Schody bral po třech. Modlil se, ať není pozdě.

Když vyběhl vzhůru, jako prvního spatřil Jimmyho Zurta a Konrada Leroye. Oba se uvolněně opírali o rám dveří a chechtali se. Vztekle skočil mezi ně a rozrazil je jako dvě kuželky. Vpadl do místnosti a zaplavily ho naráz dva pocity. Ohromná úleva, protože jeho syn sice seděl na parapetu okna a stačilo málo (jedno postrčení), a sletěl by dolů, ale zatím se tak nestalo. Jeho milovaný chlapeček byl naživu! Druhým pocitem byl spalující vztek. Setinu vteřiny hleděl na zrzavou kštici Petera Rhyse a byl přesvědčen, že ho zabije.

            „RHYSI!“ vřískl hlasem ostrým jako bič. Nečekal na klukovu reakci, popadl ho zezadu za vlasy a vší silou jím mrštil proti stěně. Bylo mu jedno, co se mu stane. Dokonce si přál, aby mu tím nárazem upadla hlava.

Zrzoun se zapotácel a tupě narazil do zdi obličejem napřed. Sonnyho úder byl tak silný, že ryšavec ztratil vědomí a sesunul se jako pytel písku podél stěny na zem.

Konstábl Doherty právě fackoval dva zbývající aktéry.

            „HAJZLOVÉ! JAK SI TO JAKO PŘEDSTAVUJETE! ZASRANÝ PARCHANTI!“ ječel na ně.

Sonny přispěchal k oknu, padl na kolena a popadl do náruče svého syna. Ten neplakal, jen vytřeštěně zíral před sebe. Měl rozcuchané vlasy a zrudlé mapy na obličeji po opakovaném bití, ale jinak byl v pořádku. Sonny ho prudce objal a snažil se nebrečet.

            „Ach bože! Není ti nic? Jsi v pohodě?“ pípal roztřeseně a v duchu se podivoval nad tónem svého hlasu. Měl bych být oporou, ne roztřesenou máničkou, řekl si pro sebe.

Luigi ještě chvíli otálel, ale pak otci zběsile vpadl do náruče. Chtěl se v jeho objetí celý rozplynout. Hrozně se mu ulevilo, že se táta objevil. Pomalu už se bál o svůj život.

            „Tati,“ vzlykal a tlačil obličej do ohbí otcova krku. Rukama ho držel kolem ramen a nechtěl ho pustit. Obávaný detektiv klečel na zemi a houpal svého syna v náručí.

            „To nic,“ konejšil ho otřeseně. „Už je to dobré.“

Ale nic nebylo dobré. Zbývalo uzavřít tenhle odporný případ. A zatočit s tím pytlem zbytečností, co se válí v bezvědomí u zdi.

Když se Luigi uklidnil, Sonny vstal a chytil ho za ruku. Naprosto nedbal, že má chlapec už skoro čtrnáct. Pro něj byl stále tím pětiletým špuntem.

Konstábl Doherty pořád mlaskavými údery poučoval ony dva výtečníky.

            „To stačí,“ houkl Sonny.

Policista ještě chvíli rozdával facky, pak přestal. Rhysovi kumpáni se drželi za hlavu a kvílivě prosili, ať je už dál nebije.

            „Máte želízka?“ zeptal se detektiv dutým hlasem.

            „Jo, v autě,“ sípal konstábl udýchaně.

            „Tak pro ně dojděte. Vezměte je všechny hromadně do vazby. Já odvedu Luigiho domů a zkontroluju manželku. Za dvě hodiny přijedu do města a začneme s výslechy.“

            „Rozkaz, šéfe.“

....................................................................................................................

Když dorazil domů, znervóznilo ho hrobové ticho. Nikde se nic neozývalo a on nabyl dojmu, že se muselo přihodit něco strašného. Shlédl dolů na Luigiho, který se ho křečovitě držel za ruku. Pokusil se odmyslet si fakt, že ten ryšavý zmetek mu před malou chvílí vyhodil syna z okna kostelní věže, a soustředěně se na něj zahleděl. Měl sice ještě trochu vytřeštěné oči a rychlejší dech, ale když by se to vzalo kolem a kolem, vypadal poměrně dobře. Můj statečný hoch, napadlo ho pyšně. Ustál to. Má solidní základy.

Shýbnul se do podřepu, aby mu mohl hledět zpříma do očí.

            „Dnes jsi byl moc odvážný, šampione.“

Luigi se k jeho překvapení samou radostí zajíkl. Oči mu zahořely nadějí.

            „Myslíš? Snažil jsem se k oknu sunout co nejpomaleji, ale pod tou sprškou ran to nebylo snadné!“ halekal dychtivě, jako kdyby mluvil o něčem naprosto banálním.

Sonny stáhl obočí nevolí. Slovní spojení „sprška ran“ mu vařilo krev v žilách. Znovu byl jen krůček k tomu toho rezavého parchanta zaškrtit holýma rukama. Ten ještě pozná, co umím, prskl v duchu vztekle.

            „Ano, velice odvážný a statečný jsi byl,“ zopakoval a zvážněl. „Ale chci po tobě jednu věc. Mamince nic říkat nebudeme, jo?“

Chlapec váhal jen okamžik. Pak horlivě přikývl. Sám nebyl nadšen představou, že by mámě vyprávěl o tom incidentu. Je tak slabá, napadlo ho. Mohlo by se jí přitížit.

            „Bude to naše tajemství,“ slíbil.

Museli prošmejdit celý dům, než Yukiko našli. Nakonec strčili hlavu do ložnice v patře, a tam narazili nejen na ni, ale i na Lauru Travalianovou. Holčička seděla shrbená na kraji postele a pofňukávala. Jednu polovinu obličeje, tu, kterou narazila do zdi, měla namodralou a oteklou. Naštěstí si už setřela z úst a brady krev, takže nevypadala jako Drákulova dcera. Roztrhanou košili si sundala a hodila do koše na papír. Seděla s rukama v klíně, ale jen do té chvíle, než zahlédla Luigiho.

Vyjekla a vletěla mu do náruče.

            „JEŽIŠI KRISTE! NIC TI NENÍ? JÁ SE TAK HROZNĚ BÁLA!“

Hoch ji konejšivě plácal po zádech.

            „Jsem ok. Táta mě zachránil.“

Podíval se na otce. Ten lehce pokrčil rameny. Toliko k našemu tajemství, říkal jeho pohled.

            „Jak ti je, lásko?“ zeptal se manželky, když pustila Luigiho z objetí.

            „Líp,“ řekla a pousmála se. „Laura mě dovedla do postele a dala mi prášek. Taky mi všechno řekla,“ dodala trpce a mrkla na holčičku.

            „Ano?“

            „Jo. Přesvědčila jsem ji, ať ti to zopakuje,“ věnovala mu intenzivní pohled.

Přikývl.

            „Myslím, že půjdeme do kuchyně, co ty na to?“

            „Ano, pane,“ hlesla a poslušně detektiva následovala. Hoch šel za nimi.

            „Zlato, je vhodné, aby u toho Luigi byl?“ křikla ještě Yukiko.

            „Dnes si toho zažil tolik, že si to zaslouží.“

Trojice dorazila do přízemí a zaplula do kuchyně. Sonny nabídl Lauře židli. Sám se posadil naproti. Luigi usedl vedle dívky.

            „Tak spusť, děvče,“ vyzval ji inspektor. Vytáhl notýsek a tužku.

Laura zírala na desku stolu a vrhala na policistu provinilé pohledy.

            „Ale s čím mám začít?“

            „Třeba s tvým opravdovým vztahem s Clarkem Shannonem.“

Mlčela.

            „To, cos nám předtím tvrdila, žes mu nepomáhala, byla lež, že?“

Zničeně přikývla.

            „Přiznal mi to před třema rokama. Že se cejtí jako holka a neví, co s tim má dělat. Doma furt čučel do nějakejch lékařských časopisů, a když ne do nich, tak mě nutil, ať mu z domova nosim máminy dámský magazíny.“

Takže nešlo o to, že by mu v životě chyběl ženský element, jemu se prostě líbily šaty, pomyslel si Sonny.

            „Bez ustání vejral do výloh na sukně, modrý a červený, ty byly jeho oblíbený. Nadšeně mi popisoval, kde je jakej střih, a že až vyroste a bude z něj Alice, stane se švadlenou.“

Posměšně si odfrkla.

            „Kdy jsi poprvé šlohla šaty z butiku Mildred Joshtové?“ zeptal se znenadání.

Laura vytřeštila oči. Chvíli bezhlesně otevírala a zavírala ústa. I Luigi byl šokovaný.

            „Jak – jak to víte?“

            „Chceš povědět pravdu? Vlastně to vím úplnou náhodou. To když jsi tak zručně odemkla Clarkovu skříňku tím paklíčem, napadlo mě, že ses takhle snadno mohla dostat i do dveří butiku. Mildred tam má dost chatrný zámek. Jen tak pro zajímavost, jak dlouho ti trvalo ho otevřít?“

Dívka pátrala v detektivově tváři. Nevypadal naštvaný, pouze zvědavý.

            „Deset sekund,“ hlesla poraženecky.

            „Myslel jsem si to.“ Naklonil se k ní blíž. „Jak to bylo?“

Zavřela oči a pustila přes okraj víček dvě osamocené slzy.

            „Furt do mě hučel! Byl jak zaseklej gramofon! Neustále ‚Miláčku Lauro, přines mi ty nááádherný šatičky z Mildredina obchůdku! Jsou tááák krásňoučký a já bych si je chtěla zkusit!‘ Myslela sem, že ho snad zabiju sama! Nechtěla sem pro ně jít, ale von by mi snad fakt vymluvil díru do hlavy! Tak sem se jednu noc sebrala, votevřela si dveře a čmajlza ty kytkovaný šaty z ramínka. Na věšáku jich byla asi stovka, netušila sem, že si toho Joshtová všimne!“

            „Tehdy si toho nevšimla,“ řekl. „To až když jsi je vracela.“

Laura zrudla studem. Sklopila pohled.

            „Jo. To sem nějak nedomyslela. Ale když ho pak našli mrtvýho, nechtěla sem, aby vás cokoli dovedlo ke mně. Nezbejvalo mi než popadnout šaty, vlámat se tam znova a vrátit je. Co mě prozradilo?“ ptala se rozhořčeně.

            „Mildred si na ramínka položila černou čtvrtku. Když jsi tam to oblečení vracela, spadla na zem.“

Dívka nevěřícně vyjekla.

            „Toho sis nevšimla, viď?“

            „Ne, byla tma a já hleděla bejt co nejdřív venku!“

            „Dobrá,“ hlesl Sonny úředně. „Jak to bylo dál? Pověz mi něco o té rtěnce, co měl na rtu. To neměl z líbání, že ne?“

Posměšné odfrknutí.

            „Pch, ne! Šla sem tehdy nahoru do patra, u nás v kostele, víte? Uložit roucho a tak. A tam sem ho viděla! Fuj, bylo mi z toho na blití! Měl na sobě ty šaty, který mu vůbec neseděly. K tomu hnusnou tiáru z bižuterie, kterou vzal bůhví kde a …,“ vytřeštila oči a významně na policistu mrkla, „a rudou rtěnku mý matky!“

Sonny překvapeně zvedl hlavu, kterou doteď skláněl nad notesem.

            „Kde k ní přišel?“

            „Votočil ji prej, když byl u nás na návštěvě. Matka si toho nevšimla, protože ona má doma asi tunu líčidel, ale stejně. Chápete to?! Normálně ukrad rudej Rimmel mý mámě a namaloval si s nim hubu!“

Detektiv chápavě přikyvoval. Ano, kousky dílků začínají náramně zapadat.

            „A dál?“

            „Vypadal jako hnusná, zmalovaná transka!“ prskala rozhořčeně. „Nenechal si vymluvit, ať to sundá, že je na svatý půdě. Bylo mu to fuk!“

            „Chápu. Co bylo potom?“

            „Ječela sem na něj, ať to sleče aspoň v kostele! Že kurva někde najdu nějakou vysloužilou tovární budovu, a tam si tu svou převlíkanou může dělat do aleluja!“

Její řeč nabírala na intenzitě a rychlosti. Chtěla to ze sebe všechno rychle vyhrknout, protože ji to tížilo už hezkých pár měsíců.

            „Nakonec mě poslech,“ pokračovala. „Ale byl uraženej. Stěžoval si, že mu nikdo nerozumí, že sou všichni proti němu a on je přece nemocnej! Jedinej, kdo ho prej chápe, je jeho otčím. Sundal si šaty a způsobně mi je předal. ‚Co já s tim?‘ hlesla sem. A on: ‚Ukliď je u sebe doma. K nám je vzít nemůžu.‘“

            „Vzala jsi je od něj?“

            „Jo. Rychle sem je zamotala a nacpala do bundy. Pak si začal demonstrativně vomejvat obličej vlhčenym ubrouskem. Vod těch líčidel, víte? Ale nepodařilo se mu to úplně, protože na mě celou tu dobu řval, že sem hnusná mrcha, co mu nechce pomoct. Choval se jako nasranej teplouš,“ hlesla zamyšleně. Pak si připlácla dlaň na ústa a vykulila oči.

            „Jěžiš, pardon!“

Sonny zavrtěl hlavou.

            „To nic. Co bylo dál?“

            „Řek, že si chce nechat aspoň tu rtěnku. Měl ještě máznuto na hubě a prosil mě, ať mu ji nechám, že si pak zaleze doma pod postel a nalíčí se s ní. Popad mě tenkrát hroznej vztek. Vyrvala sem mu tu pojebanou rtěnku z ruky a utekla pryč, abych se na něj nemusela dívat.“

            „Kde je teď?“

            „Ta rtěnka? V mý skříňce v kostele. Nevěděla sem, kam ji strčit a domů sem ji přinést nemohla. Toho už by si máma všimla, protože si mezitím koupila jinou. Kdyby tam stály dvě, dovtípí se.“

Detektiv přikývl.

            „Dobrá. Ale proč ho Peter Rhys shodil z toho okna? Měli spolu nějaké problémy?“

            „Rhys má problémy s každym,“ odtušila přezíravě. „Je to blbej frajer a myslí si vo sobě, že velí celý vesnici.“

            „O čem jste tehdy mluvili, cos měla tajit?“

Laura chvíli provinile těkala pohledem z jednoho rohu kuchyně do druhého.

            „Viděla sem to,“ špitla nakonec.

            „Co?“

            „Viděla sem, jak ho vyhodil z toho vokna. U Clarka stačilo, aby se na zrzouna jen blbě podíval a ten hned propad bezbřehýmu vzteku. Však ste to viděl sám.“

Sonny vědoucně přikývl.

            „No a jak ho asi viděl s tiárou na hlavě a s hubou zamazanou vod rtěnky, začal se mu posmívat. A to Clark nesnášel. Když se mu někdo smál, začal tomu dotyčnýmu nadávat. Asi zřejmě Peterovi řek, že je debil, a tím to měl spočítaný.“

            „A tys viděla, jak ho strčil?

            „Jo.“

            „Dosvědčíš to?“

            „Si pište!“

            „Proč jsi hned nevolala policii?“

            „Chtěla sem, ale ryšavec mě dostih. Řek mi, že von na oplátku viděl mě, jak štípu šaty z toho butiku. Takže ať radši držim hubu nebo mě napráská. On je starostův syn, víte? Ani bych nemrkla a vyrazili by mě ze školy i ze sboru. A to sem nechtěla.“

V očích jí stály slzy. Luigi jí konejšivě položil dlaň na ruku.

            „Vodlouhlasila sem to. A pak utekla. Vod tý doby sama sebe přesvědčuju, že sem neudělala nic špatnýho, že se vlastně nic nestalo. Ale stejně v noci nemůžu zamhouřit voko.“

Vzlykla a utřela si nos do rukávu. Sonny sáhl do kapsy a vytáhl kapesník.

            „Tumáš,“ podal jí ho. Vděčně ho přijala a hlučně zatroubila.

            „Fajn. Ještě pár otázek. Co s tím má společného rtěnka Nyx v záhonu Robin Shannonové a tvůj otisk na ní?“

Trpce se usmála.

            „K tomu mě taky donutil Rhys. Neřekla sem mu totiž, kterou značku měl Clark na rtu a on se to kupodivu odnikud nedozvěděl. Co ale zaslech, bylo, že nějaký rtěnky by měly bejt v popelnici Lemercierový, tak mě tam vyslal. Našla sem je, jednu vzala a odhodila doktorce do keře. Mělo to bejt vodítko k ní, protože svýho syna tak moc nenáviděla. No,“ podotkla s mírným úsměvem, „hádám, že sme to voba moc nedomysleli – von přišel s tímhle blbym nápadem a já udělala otisk na tý rtěnce. Prostě debilní skrz naskrz.“

Sonny se potichu zachechtal.

            „Jo, bylo to ohromně hloupý. Natolik, že nás to zpomalilo v pátrání.“

Zasmála se.

            „Máš ten Rimmel pořád v kostele?“

            „Jo. Proč?“

            „Hned mi ho dones. Ještě mě čeká jeden výslech.“

Poslušně vstala.

            „Ano, pane.“

Náhle znejistěla.

            „Půjdu do vězení?“ pípla nešťastně.

            „Cože? Ne. Jsi nezletilá. Za utajování důkazů a manipulaci s nimi asi dostaneš napomenutí, ale do polepšovny by ses dostala teprve v patnácti. To ale neznamená, že nebudeš mít soudem nařízené návštěvy u psychologa.“

Vyděšeně si ho přeměřila.

            „Neboj se. Budu se snažit tě z toho vysekat, jak to jen půjde. Řeknu, žes byla pod psychickým nátlakem a oni budou shovívaví. Ale cvokař tě nemine.“

Smutně přikývla a odešla do kostela pro rtěnku. Byla rozhodnutá být teď policii ve všem nápomocná, aby si u nich alespoň udělala oko.

...................................................................................................................

Detektiv Santiago de Rossi zaklepal na dveře Robin Shannonové a Klause Habarta.

Otevřít přišel primář.

            „Á, inspektore. To je milá návštěva,“ zvolal a ustoupil, aby Sonny mohl projít.

            „Dobrý den, doktore. Někde jste byli?“ Ukázal na skoro vybalený příruční kufr.

            „Ano. V neděli jezdí takřka celá vesnice na gloucestershirské trhy, víte? Vypadá to tu jako po náletu kobylek. Vylidněno!“ zahlaholil bodře a přistoupil ke kuchyňské lince.

            „Koupil jsem si tabák do dýmky, nechcete trochu?“

            „Ne, děkuji. Já kouřím cigarety, ale stejně chci přestat. Bolí mě z nich hlava.“

            „Vaše žena mi vyprávěla o migrénách. Napíšu vám doporučení na gloucestershirské masáže, ano? Jsou perfektní.“

Na Habartovi bylo vidět, že se vyhýbá očnímu kontaktu. Neustále rázoval po kuchyni a nechtěl zastavit. Snaží se oddálit nevyhnutelné, napadlo policistu.

            „Je vaše žena doma?“

            „Cože?“ ozval se primář roztržitě. „Ano. Je nahoře.“

            „Tak ať sejde dolů, prosím.“

Klaus se zatvářil poplašeně.

            „Víte něco? Řekněte, že něco víte!“ vyhrkl naléhavě.

            „Ano, pane. Už vím, kdo vám zabil syna.“

Primář potichu zavyl. Třeštil na Sonnyho prosebný pohled. Roztřásly se mu ruce.

            „K-kdo? KDO?!“

            „Klid. Zavolejte doktorku, prosím.“

            „ROBIIIIN!“ zaječel z plných plic. Nepohnul se z místa.

Trvalo několik minut, než se načančaná primadona objevila na schodech.

            „Co je?!“ houkla nakvašeně. „Co tu řveš jak zjednanej?!“

            „Detektiv už přišel na to, kdo zabil Clarka!“ Mluvil s posvátnou úctou.

Zato Shannonová vypadala spíš znuděně.

            „Vážně? A kdo?“

            „Sedla byste si laskavě ke stolu? Rád bych vám něco ukázal.“

Oba lékaři přišli za ním do obýváku a rozesadili se na pohovce a v křeslech. Habart visel na Sonnym očima a napjatě čekal, až promluví. Zrzka uchopila do rukou magazín a začala číst.

            „Jsi bezcitná mrcha,“ odtušil primář a dál se jí nezabýval. Opět pohledem hypnotizoval detektiva.

Sonny pomalu, takřka přemýšlivě, vytáhl z kapsy plastový sáček s rtěnku Rimmel, kterou mu donesla otřesená Laura. Byla zádumčivá, ale ulevilo se jí. Konečně nemusela skrývat svoje tajemství.

Pytlík zvedl do vzduchu, aby oba lékaři viděli jeho obsah. Shannonová znejistěla a Habart zbledl.

            „Věřím, že oba víte, co to je. A taky vím, že ani jeden z vás neví, komu patří,“ začal.

            „Moje není,“ odsekla Robin a opět pohlédla do časopisu. Sonny si ale všiml, že vůbec nesleduje očima text. Tupě civěla do jednoho místa a vyčkávala.

            „Máte pravdu, není,“ řekl klidně. „Faktem ale zůstává, že ji měl váš syn na rtu, když jsem ho našel mrtvého.“

Podezřele rychle trhla rameny. Habart zatím mlčel.

            „Celou dobu jsem si myslel, že tam tu šmouhu měl od polibku,“ pokračoval nevzrušeně. „Laura Travalianová mě vyvedla z omylu.“

Doktorka se náhle vzepjala a vztekle mrštila časopisem do kouta.

            „Já věděla, že ta malá svině neudrží jazyk za zuby! Co ta se má do toho co montovat?!“

            „Zavři klapačku!“ obořil se na ni primář a propaloval ji nenávistným pohledem. Kdyby seděl dost blízko, nejspíš by jí i jednu vrazil. Otočil se na detektiva a rozpovídal se:

            „Věděl jsem o Clarkově podstatě problému, inspektore. Svěřil se mi s tím před dvěma roky. Trápilo ho to a nevěděl, co si se sebou počít. Poslal jsem ho tedy do Londýna k psychiatrovi. Docházel tam tajně. Kolega s ním chvíli mluvil a nebohý Clark si uvědomil, že je opravdu dívkou uvězněnou v chlapeckém těle. Prosil mě, abych mu pomohl. Tak jsem se domluvil s dalším kolegou, sexuologem, a ten souhlasil, že ho začne léčit, jakmile mu bude patnáct. Chtěl začít s hormonální terapií. Chudákovi zbývalo pár měsíců do patnáctých narozenin. Hrozně se na ně těšil,“ dodal a hlas se mu zlomil.

Sonny chápavě přikyvoval.

            „Rozumím vám, doktore. Muselo to být těžké.“

Robin Shannonová si posměšně odfrkla.

            „Máš s tím problém?!“ uhodil na ni Habart zlostně. „Co jsi to za matku?! Vždyť to bylo tvoje dítě!“

            „Ne! Nebylo! Od určitý doby ne!“ zaječela.

Sonny mlčky přihlížel ostré výměně názorů. Pak vytáhl ze saka Clarkův sešit biologie. Přemýšlivě nalistoval začerněnou stránku.

            „To jste udělala vy, nemám pravdu?“ otázal se klidně.

Oba lékaři zmlkli. Klaus nechápavě těkal z manželky na blok a zpátky. Kardioložka vstala z křesla, přešla k oknu a zapálila si.

            „Jo,“ hlesla.

            „Cože?! Ale proč?!“ vyjekl primář šokovaně.

Neodpovídala, tak se toho chopil Sonny.

            „Ptáte se, proč? Protože svého syna nesnášela. Tedy – nenáviděla to, co se z něj stalo, viďte?“ Otočil se na ni. „Proto jste hned po oznámení jeho smrti šla a zamkla se v jeho pokoji. Vy jste tam netruchlila, jak si tady doktor myslel. Vy jste se zbavovala všeho, co mělo něco společného s jeho ‚úchylnými choutkami‘, že? Neříkáte tomu tak?“

Shannonová stále mlčela. Zírala ven z okna a pokuřovala.

            „Projela jste mu sešity a v návalu vzteku začmrkala všechny obrázky ženské anatomie. Pokoušela jste se začmárat i malé postavičky holčiček v rozích listů, ale některé jste přehlédla.“

Habart se tvářil šokovaně.

            „Ale …proč, já tomu pořád nerozumím …,“ koktal nedůvtipně.

            „Taky jste mu stáhla povlečení z deky a polštáře,“ pokračoval Sonny. „Nejdřív jsem nevěděl proč, ale pomohla mi Mildred Joshtová, když jsem u ní kontroloval zámek na dveřích. Prý si u ní byl Clark kdysi koupit ložní prádlo s kytičkami a srdíčky. To jste nesnesla, tak muselo zmizet. Kam se podělo, doktorko? Spálila jste ho? To se asi nedozvím. Jisté ale je, že jste ho nahradila povlečením s obrázky fotbalových míčů. To je totiž chlapské, nemám pravdu?“ dodal s nádechem sarkasmu.

Zrzka si odfrkla a přešla ke komodě, na které ležel skleněný popelník. Odklepla do něj popel a vrátila se na svoji pozici k oknu.

            „Cos tím sledovala, proboha?!“ domáhal se Klaus horlivě.

            „Žádná odpověď?“ zahromoval detektiv. „Dobrá, budu pokračovat. Byla jste to vy, kdo manželovi vzal starý výtisk Playboye a narafičil ho chudáku Clarkovi na vrch papírů v zásuvce. Což bylo, mimochodem, velice průhledné. Asi jste to byla i vy, kdo se zoufale snažil kluka ohromit death metalovými kapelami, protože to je podle vašeho názoru hudba, kterou by měl správný čtrnáctiletý kluk poslouchat, že?“

            „To by bylo normální,“ hlesla dutě a vyfoukla kouř.

            „PANEBOŽE!“ zaúpěl Habart. „CO MÁŠ POŘÁD S TÍM SLOVEM NORMÁLNÍ? NEBYL TO ŽÁDNÝ POŠUK! BYL NEMOCNÝ A TRPĚL!“

Náhle se otočila od okna, odcvrnkla cigaretu na zem a přeměřila si manžela znechuceným pohledem.

            „STAL SE Z NĚJ ÚCHYL! Já jsem děti nikdy nechtěla. Pak přišel Theodor a přemluvil mě aspoň k jednomu. Celé těhotenství jsem se modlila, ať je to kluk. A splnilo se mi to. Porodila jsem zdravého a normálního syna, ne žádný hybrid, co se cítí ukřivděný a nepochopitelně lapený ve špatném těle!“ ječela na celý dům.

Sonny spokojeně kýval. Konečně kápla božskou. Pomalu ukládal důkazní materiál zpět do kapes.

            „Byl to můj syn,“ kvílela fistulí. „Měl se z něho jednou stát silný a nezávislý muž a ne ukňouraná a ubrečená ženská!“

Habart na ni civěl s otevřenou pusou. Nebyl schopen slova.

            „Říkala jsem si, že to prostě budu ignorovat. Ale on to musel rozhlásit po celý vesnici! Všem na potkání plkal o tom, jak chce být Alicí a že jednou bude krejčovou ve vlastním obchůdku! Sedmdesátiletý paní Marshový dokonce vyprávěl, jak se chirurgicky modeluje vagína!“ řvala z plných plic a z očí se jí řinuly slzy.

            „Byla jsem všem v okolí pro smích. Dokonce i mí pacienti se mi za zády pošklebovali! Nedokázala jsem to snést. Tak jsem mu aspoň ten zasranej pokoj naaranžovala tak, jak by měl správně vypadat u normálního kluka!“

Hodnou chvíli se v obývacím pokoji nic neozývalo.

Klaus Habart šokovaně pohlédl na Sonnyho.

            „No, rozumíte tomu?“

            „Možná kdybyste místo kritiky ukázala víc porozumění, nemusel by se se svými poznatky a obavami obracet na cizí obyvatele vesnice,“ podotkl detektiv káravě.

            „Pch! Vám se to kecá. Váš kluk je zdravej a normální!“

            „Odnauč se to slovo!“ křikl Habart zlostně.

            „Naser si! Každej hoch v okolí je nor…,“ zarazila se. „Psychicky v pořádku. Jen ten můj musel bejt šáhlej!“

            „Ano? Například tak psychicky v pořádku jako Peter Rhys?“ hlesl Sonny.

Klaus si posměšně odfrkl, zato doktorka hned ožila.

            „Ano, přesně. Třeba on.“

Detektiv s mocným povzdechem vstal z křesla a měl se k odchodu.

            „V tom případě vás musím informovat, že právě on Clarka zabil.“

Hrobové ticho v místnosti prořízly dva skřeky. Jeden patřil Habartovi a byl vyděšený, druhý Shannonové a byl nevěřícný.