Za Axela Fössra / Třicátá pátá kapitola - Damon

Zhruba v době, kdy byl plukovník d’Agoulle a Světlana na cestě z královského zámku zpátky domů, objevil se na zámku Damona Hulaimé Axel Fössr s Hugem d’Elzzbierppe. Příslušník rodu červeného šípu nemohl chodit a Axel ho v podstatě vlekl.

Damon okamžitě ukázal na volnou komnatu, a než Axel Huga uložil na lůžko, zavolal svého lékaře a sám stanul ve dveřích. Lékaři poručil, ať jim dá zprávu, a odvedl Axela do salonku. Ze sekretáře vybral červené víno, zlomil pečeť a nalil do dvou sklenic. Připili si na Huga d’Elzzbierppe a teprve pak se Damon zajímal, co se stalo.

„Před pár dny se konečně uskutečnila bitva,“ mrzutě hlásil Axel Fössr. „Musím říkat, jak dopadla?“ Mávl rukou směrem ke dveřím.

„Asi ne moc slavně, když jsem viděl jeho nohu,“ utrousil Damon.

Axel přikývl. „Opravdu ne. I když tentokrát velí de Taale, znovu nás Švédi porazili. Hugo byl zraněný a… jen taktak se nám podařilo se zachránit. Jenomže cestou mu ta noha postupně takhle otekla…“ Odmlčel se. „Kde je madame Katariina?“ zeptal se po chvíli.

„Je tady, jen už leží. Bývá často unavená.“

Ospět se rozhostilo napjaté ticho.

Konečně se objevil lékař.

„Jak je na tom?“ zajímal se pánovitě Damon Hulaimé.

Lékař se hluboce uklonil. „Ne moc dobře, pánové.“

„Zachráníte tu nohu?“ zeptal se sevřeně Axel. Damon si vůbec nedovedl představit, co by bylo, kdyby odpověď na tuto otázku měla být záporná.

Lékař se odpovědi diplomaticky vyhnul. „Možná…“ protáhl. „Nejsem si jist. Budu ho pár dní pozorovat, samozřejmě přitom budu dělat, co bude v mých silách, ale… nemohu amputaci zcela vyloučit.“

Damon chápavě přikývl. „Snad se jí půjde vyhnout,“ utrousil.

„Jsem víceméně optimistický,“ přikývl lékař. „Prosím, omluvte mě, půjdu svařit bylinky, abych mohl ránu vypláchnout.“

Následující dny se chodil Damon na Huga pravidelně dívat. Jeho stav se trochu zlepšil, horečka brzy polevila, ale teplotu stále neměl normální a noha vypadala pořád stejně. Kromě lékaře navštěvovala Huga d’Elzzbierppe i Katariinina komorná Faidra. Lékař ho ošetřoval a ona ho krmila a měnila mu povlečení.

Pár dní před koncem března začala Hugova noha konečně vypadat trochu lépe. Přestože však jeho stav působil lepším dojmem, lékař se nadšeně netvářil.

„Ale ano,“ bručel nesoustředěně, když se ho na to Axel vyptával. „Je na tom líp. Nad očekávání líp. Jen jsem na něj spotřeboval skoro všechny bylinky. Musím zajet do města a dokoupit.“

U večeře se o tom Axel letmo zmínil Damonovi, ten se ale zarazil. „To je divné,“ zabručel. „Už by měl být zpátky, ale já ho ještě neviděl.“

Oba muži si vyměnili pohled. Axel běžel za Hugem a Damon do lékařova pokoje. Ten zel prázdnotou. Prohledali celý zámek, ale po lékaři jako by se slehla zem. Nakonec dal Damon utvořit skupinku vojáků, které poslal, aby se po něm poohlédli. Našli ho až za dva dny. Poznali ho podle oblečení, které měl na sobě, i když bylo na řadě míst potrhané. Podle tváře by ho však nepoznal nikdo. Většinu kůže na těle měl sedřenou a několik kostí zlomených, mezi nimi i páteř.

Hugo d’Elzzbierppe se již o sebe zvládl postarat sám, i když na to, aby na nohu došlápl, ještě nemohlo být ani pomyšlení. Pohyboval se s pomocí berlí a noha ho stále očividně bolela. Protože však zámecký lékař zemřel, byl to nakonec Hugo d’Elzzbierppe, kdo Katariině Bour-Hulaimé pomáhal na začátku dubna při porodu. Jemu asistovala Faidra, protože Hugo musel jen sedět na stoličce.

Přestože se Damon zařekl (a připadalo mu, že to ani jinak nejde), že neusne, opak se stal pravdou. Usnul až nad ránem a dopoledne ještě dřímal ve sladké nevědomosti. Probudilo ho to, že mu někdo třásl ramenem. Otevřel oči. Mžoural na Huga, který stál nad ním a opíral se o berli.

„Už…?“ zeptal se a posadil se. Protřel si oči. Byl tak rozespalý, že si nevšímal tónu Hugoval hlasu.

„Ano. Máte dceru.“

„Dceru…“ opakoval Damon mechanicky. „Jsou obě s Katariinou v pořádku?“

Dlouho nepřicházela odpověď. „Ano…“ ozvalo se pak. A o chvíli později i zlověstné: „Ale…“

Damon zvedl hlavu. Teprve teď si uvědomil, jak ponuře Hugo mluví. „Co se stalo?!“ vykřikl vyděšeně.

„Porod byl obtížný, monsieur. Podařilo se mi obě zachránit, ale… za jistou cenu.“

„Jakou?“ ledově se zeptal Damon.

„Je mi to opravdu líto, monsieur. Vaše žena potřebuje klid na zotavení a nějakou dobu… s ní nebudete moci plnit manželské povinnosti. I potom vám ale s největší pravděpodobností nikdy nedá další dítě.“

Damon vyskočil, Huga odstrčil a běžel ke komnatě své ženy. Vrazil dovnitř a Katariinu sedící na lůžku pevně objal. Zabořil rty do jejích špinavě blonďatých vlasů. Přitiskla se k němu a tiše se rozplakala.

„Bude to v pořádku,“ hlesl. „Hlavně, že jste obě přežily.“

Katariina se na něj podívala vlhkýma očima.

Usmál se na ni. „Nepřestanu vás proto milovat. Naopak, má drahá,“ řekl něžně. „Dala jste mi nádhernou dcerku. Miluji vás snad ještě víc než dřív. Jak ji pojmenujeme?“