Za Axela Fössra / Padesátá druhá kapitola - Světlana

Když uviděla projíždět branou nyní už kapitána Fössra, rozbušilo se jí srdce. Rozbušilo se hrůzou, která se blížila s každým důstojníkovým krokem, neústupně, nekompromisně, nemilosrdně. Jaké by to jen bylo milosrdenství? Vzdychla. Opatrně, aby ho neprobudila, vzala Axela z kolébky a sešla dolů a na nádvoří. Švéd právě odváděl Agrippinu do maštale.

„Dejte otěže svému synovci, ať to udělá on,“ řekla mu.

„Starala se o mě celou cestu, teď se postarám já o ni,“ zabručel Axel Fössr. „Dám jí zasloužené jídlo, otřu ji a vyhřebelcuji. Musím se jí podívat na nohu, zdá se mi, že už nějakou chvíli kulhá.“

„To vše může udělat některý z Vincentů. Vás je potřeba jinde. Je tu někdo jiný, o koho se musíte postarat.“

Způsob, jakým to vyslovila, zjevně něčím na Švéda zapůsobil. Pomalu se otočil a jeho světlé obočí vylétlo vzhůru.

Světlana Nikitovna se usmála. „Tohle?“ ptala se na jeho údiv a pohledem sklouzla k děťátku ve svém náručí. „To je Axel Fössr.“

„Cože?“ nechápal Švéd. „Já jsem Axel Fössr.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Světlana Nikitovna. „Vy jste Axel Am Fössr. Tohle je Axel Fössr.“

Po rtech mu přelétl úšklebek. „To už je nějak moc Fössrů.“

„Pojďme si to dovnitř vysvětlit,“ navrhla. „Třeba ke svařenému vínu. Letos zbyla po babím létu veta.“

Přikývl. V salonu se uvelebil v křesle u krbu a mohutně upil horkého nápoje. „Nuže vysvětlujte,“ vyzval Světlanu Nikitovnu.

Světlana otevřela ústa, aby odpověděla, ale v téže chvíli ústa otevřel i malý Axel a začal hlasitě křičet. Světlana vstala a odnesla ho kojné. Sotva se vrátila, vrazil do salonku Mikuláš Arianovič.

„Maminko, maminko!“ křičel pořád dokola, usmíval se od ucha k uchu a pohyboval se zvláštní směsí běhu a poskakování. „Maminko, ve stáji jsem viděl bílého koně! Bílého!“

Světlana se musela usmát. „Miluje koně,“ vysvětlila kapitánu Fössrovi. „Nejraději by trávil v sedle dvacet čtyři hodin denně.“

„A bílí jsou ze všech nejhezčí!“ usmál se Mikuláš arianovič ještě víc.

„A kolik jste jich už viděl?“ podivil se upřímně kapitán Fössr a posadil si chlapce na klín.

Princ se hluboce zamyslel.

„A víte, proč je ten kůň bílý?“ vyptával se dál laskavě kapitán Fössr a nabídl Mikulášovi hlt svého vína.

Mikuláš Arianovič Hulaimé dlouho víno povaloval v ústech, pak konečně polkl a pomalu a pyšně odpověděl: „Protože patří nějakému gardistovi.“

„Správně,“ pochválil ho kapitán. „A víte také, jakou mají gardisté uniformu?“

Princ se opět dlouze zamyslel. Pak upřel na kapitána své velké oči a s dětskou nevinností se naprosto vážným tónem otázal: „Jste vy vůbec opravdu od gardy, když se na to musíte ptát?“

Axel Fössr se zasmál. „A kolik má garda členů?“

Mikuláš zvedl ruku a začal na prstech vypočítávat: „Jeden, dva, tři, čtyři…“

Axel Fössr, který se zrovna napil vína, vyprskl smíchy, až mu zaskočilo a začal se dusit. „Tak víte co?“ zachroptěl, když se trochu uklidnil, a jemně vystrnadil následníka trůnu ze svého klína. „Běžte dk sobě a dejte vědět, až se dopočítáte.“

Světlana se něžně usmívala za svým synem, tím posledním, co jí zůstalo po jejím zesnulém manželovi. „Miluje gardu,“ broukla zasněně. „Díky ní se naučil počítat.“

„Ale on nikdy neosedlá bílý hřbet,“ upozornil Axel Fössr. „On bude sedět na trůnu. A jestli přeci na nějakém koni, pak určitě ne na bělouši.“

„Já vím,“ přikývla princezna. Zvážněla. „Co vaše zranění?“

„už je to dobré… Štěstí při mně stálo. Ale byl jsem na tom bídně. Málem jsem o ruku přišel. I když kulku vyňali rychle, zanítilo se to. Ležel jsem řadu týdnů.“

„Ale už snad nemusíte být v poli,“ namítla Světlana. „Je mír. Válka skončila.“

„Možná ta se Švédy. Ale červený šíp je tu pořád,“ připoměl.

„I ten dá jistě pokoj,“ vyhrkla.

„Až naprší a uschne,“ ušklíbl se on. „Až nějakou příčinou dojde k rozluce mého manželství s Ilsou d’Elzzbierppe od lože i od stolu. Až manželství zanikne smrtí jednoho z nás. Potom teprve dá červený šíp pokoj.“

Světlana se kousla do rtu.

Kapitán vstal. „Půjdu se přivítat s Ilsou a dětmi.“ Napřáhl k ní paže. „Dejte mi Axela, ať si ho také pochovám. Odnesu ho nahoru.“

„Má ho kojná,“ připomněla princezna věcně, pohroužená do jiných myšlenek. Náhle sebou trhla, otevřela ústa, aby na něj zavolala, aby ho zadržela. Ale už bylo pozdě, už za ním zapadly dveře. S úzkostí tedy čekala. Dveře se rozlétly záhy.

„Kde je Ilsa?“ zeptal se hlasitě a zmateně kapitán.

Světlana polkla. „Je mi to líto, kapitáne. Minuli jste se. Včera nastoupila k převozníku Cháronovi. Zemřela na porodním loži.“

„Co…“ napůl hlesl, napůl zasténal. Sesunul se do křesla. Dlouho mlčel. „Tak proto jste říkala, že červený šíp dá pokoj…“

„Mrzí mě to,“ hlesla princezna. „Miloval jste ji, muselo vás to hodně zasáhnout.“

„Miloval… zasáhnout…“ opakoval. „Ne… jsem unavený. Cestou… a životem, Světlano Nikitovno. Vlastně životy. Pobyt v ležení a… a pak… návrat sem, do skvostného zámku… co jiného to je, jestli ne dvojí život? Dvě různé reality… dva odlišné světy… To mě vyčerpává.“

„Dva odlišné světy, a přeci je mezi nimi… propojení,“ mínila Světlana Nikitovna a upíjela víno. „Právě ta garda, která tolik fascinuje mého Mikuláše. Gardisté jsou jacísi… dvorští vojáci. Vojáci, a přeci žijí a zvládají žít na zámku.“

„Oni vědí málo o ležení, o skutečném ležení,“ namítl kapitán Fössr. „Zaveďte je do vojenského tábora… a jak budou překvapení tím, co uvidí. Kasárna se od tábora liší.“

Ten den se spolu Světlana Nikitovna a kapitán Fössr opili tak, že ona usnula ještě v salonku, takže ji Axel uložil na lenošku před krbem a přikryl zeleno-černým kabátcem své uniformy, načež se sám na nejistých nohou odebral do patra budovy. Šel se ještě podívat na malého Axela a náhle shledal, že už není s to ani dojít do vlastní komnaty. Usnul tedy na podlaze u kolébky.