Za Axela Fössra / Padesátá třetí kapitola - Hugo

Hugo d’Elzzbierppe se lehkým cvalem ubíral k zámku. Z ležení se vracel jako jeden z posledních až na konci září, protože byl raněn a mnoho týdnů nemohl opustit lůžko. Ještě teď, když už se vnější zranění zahojilo, ho břicho často pobolívalo, obzvláště při prudčích pohybech, což svědčilo o tom, že vnitřní tkáně zjevně ještě docela v pořádku nejsou.

Po dlouhé době byl v civilu. S patřičnou radostí odhodil černo-zelenou uniformu a místo ní oděl svůj milovaný fialový kabátec a béžové rukavice a plášť. I hlavu mu pokrývala jeho oblíbená paruka, která jako by se samým rozmarem nemohla rozhodnout, zda bude bílá, nebo šedá, pročež zůstávala jako by uvízlá někde na pomezí těchto dvou barev. Ani za pasem už neměl těžkou šavli, nýbrž šlechtický rapír.

Ze stezičky rozbahněné nedávným přívalem dešťů se dostal na pevnější půdu. Mohl by jet rychleji, ale… ani se mu nechtělo. Samozřejmě se domů těšil, těšil se na Faidru, kterou řadu měsíců neviděl… Cítil však i hořkost. Bylo mu už třiatřicet let a ke svému zklamání ještě neměl jediné dítě. Přitom vždy chtěl velkou rodinu… spoustu sourozenců… vlastních dětí… Namísto toho přišel i o otce. Octavianus d’Elzzbierppe sice stále žil, ovšem jeho nejstarší syn se nedávno dozvěděl, že byl vyškrtnut z otcova testamentu. Mysl mu naplnila žlučovitá hořkost. Už neuvidí své rodné sídlo, už nenavštíví rodný ostrov, už nikdy nevstoupí do své komnaty a nepohladí dlaní vyřezávaný nábytek, zdobený výjevy z milované Illiady… Povzdechl si. Přišel o tohle všechno, o rodinu… Neměl nic. Neměl vlastní domov, bydlel na zámku zesnulého korunního prince, terý nyní spravovala princezna Saforovová. Neměl ani rodinu. Měl jen Faidru. Faidru, která po nešťastném porodu před téměř pěti lety už nikdy neobtěžkala. Hugo mohutně zívl. I jeho koník se už sotva vlekl. Proč by za Faidrou spěchal? Jaký měl důvod? Co tam na něj čeká? Vřelá náruč, to ano… a možnost vstoupit do klína, který mu nedokázal dát potomka. Ušklíbl se. Ne, nemá za čím pospíchat.

Odbočil a zkratkou dojel k hostinci. Už skoro zavíral. Hugo přijel na poslední chvíli. Vstoupil dovnitř a unaveně dosedl na tvrdou lavici nejblíž u dveří.

Obsloužit ho přišla mladá dívenka příjemné tváře a kypré postavy. Měla nádhernou záplavu kudrnatých zrzavých vlasů. Röm… zaúpěl v duchu Hugo. Ty se mu líbily nejvíce. Mimoděk si vzpomněl na Marii Denielsovou… málem si ji vzal. Málem spojil svou dlaň s dlaní vražedkyně… tehdy by nevěřil, že to dnes prohlásí, ale přesto… ještě že ho odmítla.

„Co si bude pán přát?“ zeptala se dívka.

Hugo zamrkal. Stáhl si z ruky zlatý prsten s erbem svého rodu a položil ho na stůl. „Platím všem dva džbánky,“ prohlásil mocně. „A mně dones, co mi ten prsten zaplatí. Taky něco k jídlu.“

Záhy před ním stál talíř horkého voňavého masa, z něhož byly cítit bylinky, vedle miska brambor pečených v popelu a pár krajíčků černého chleba. V další misce ležela malá hrudka sýra a velké zelené jablko. K tomu dostal Hugo džbán bílého vína.

„To je naše nejlepší,“ špitla mu do ucha dívka. „Ve sklepě máte ještě dva džbánky.“

„Aspoň s jedním z nich mi ale pomůžeš,“ oplatil jí šepot on. Rychle ochutnal jídlo a pak dodal: „Vyřiď svému otci, že má opravdu výtečný podnik.“

„Otci?“ nakrčila zmateně obočí.

„Nejsi šenkýřova dcera?“ podivil se upřímně.

Dívka propukla v smích. „Kdeže! Jsem jeho vnučka.“

Lékař hladově spořádal, co měl před sebou, samotného ho překvapilo, že to dokázal. Chvíli poslouchal hosty a pozoroval šenkýřovu vnučku, pak se zvedl a odešel do jizby. Sotva se odstrojil, dveře tiše vrzly a dovnitř vklouzla Röm. Na rtech se jí chvěl úsměv a oči svítily zvědavostí. „Ještě jsem šlechtice neměla,“ svěřovala se, když rozlévala víno do dvou pohárů.

„Vidíš,“ utrousil Hugo suše, „a teď budeš mít rovnou šlechtice z rodu šípu.“ Napil se vína. Pil už třetí džbánek a pořád mu chutnalo stejně báječně. Protože byl unavený a navíc zraněný, lehl si na lůžko a nechal Alexandru – jak se šenkýřova vnučka jmenovala – aby se na něj posadila. Milovali se pomalu a dlouho a Hugo si nebyl jistý, kam až je lze slyšet. Alexandřin odchod si pamatoval jen matně a hned pak usnul. Zdálo se mu, že v příštích letech často odjíždí do bojů a zase se z nich vrací a vždy se cestou zastaví tady v tom hostinci, aby pozdravil Alexandru a… a svou dceru Alexandru, kterou mu šenkýřova vnučka porodila a které říkali zkráceně jen Dra.

Když se ráno probudil, byl ulepený potem… a svým semenem. Rychle vstal a šel se umýt. Potom hostinec co nejrychleji opustil.

K večeru dorazil na zámek. Když pozdravil svou paní a kapitána Fössra, který zpět na královský zámek očividně nespěchal, šel za svou ženou. Otevřel dveře, a jak Faidru zahlédl, běžel k ní, ničeho jiného si nevšímal. Seděla na lůžku a česala si vlasy. Objal ji, něžně ji k sobě přivinul a políbil.

„Kde jste byl? Tolik jsem se bála, když jste se nevracel,“ vyhrkla a opřela hlavu o jeho rameno.

„Byl jsem zraněný, trvalo to, než se to zahojilo. Teď už jsem ale v pořádku,“ vykládal téměř pravdivě.

Faidra zdvihla hlavu z jeho ramene a zadívala se někam za něj. „Tiše,“ poprosila slabým hlasem.

„Proč?“ podivil se. „Jsme tu přece sami!“

„Je tu Louise,“ upozornila.

Odtáhl se od ní a zadíval se na ni s povytaženým obočím. „Faidro… kdo je Louise?“

Dlaní si zakryla ústa, aby ztlumila výbuch smíchu. Pak ho objala. Do ucha mu dojatě hlesla: „Přeci vaše dcera, můj pane.“

Nevěřícně na ni zíral. „Dce… Dcera?!“ zvolal nadšeně a prudce ji objal. „Faidro!“

Smála se. „To je překvapení, viďte? Pro mne bylo také…“

Hugo ji téměř neslyšel. Těšil se jen z její blízkosti, již tak dlouho postrádal, z doteku jejího těla na svém… a z té noviny. Mírně ho mrzelo, že to není syn, ale i tak… dcera… teď, když už si myslel, že se mu přání mít děti nesplní. To byla něžná odměna za hrůzy války, kterými musel projít na frontě. Vstal, aby si šel Louise prohlédnout.