Za Axela Fössra / Padesátá šestá kapitola - Světlana

S notnou námahou přemluvila Světlana Nikitovna generála Saforova, aby cestovali do Ruska po pevnině. Ne že by se jí na moři dělalo špatně, ale chtěla jet přes Paříž a navštívit tam své děti, jak ty vlastní, tak nevlastní. Pomalu projížděli ulicemi hlavního města Francie a rozhlíželi se kolem, hledajíce dům bratrů Sallových.

„Kolik máš vlastně dětí?“ zajímal se generál.

„Pět,“ odpověděla. „Mohlo jich být sedm, ale… o dvě jsem přišla. Ty?“

„Tři.“

„Tři? Pamatuji si jen Olgu Ivanovnu.“

„Ano,“ souhlasil. „Přibyli ještě Alexej a Marie.“

„Alexej?“ zaujalo Světlanu.

„To po generálu Laškinovi. Nevíš, jakou mu to udělalo radost.“

„On ještě žije?“ užasla.

„Ano,“ pousmál se. „Je mu už třiaosmdesát a zasypává nás samými moudrými radami. Bůh zaplať, odpustil mi a žije teď s námi v jednom domě. Jak sama vidíš, já se doma moc nezdržím.“

Odmlčeli se. „Je vám přáno,“ pravila pak Světlana Nikitovna. „Mé štěstí už pominulo. Manžel mi zemřel, postupně mi vzali všechny děti… a teď mám už jen vás.“ Pohlédla na něj. „Nebo mne snad chceš mne znovu provdat? Je mi osmatřicet, ještě bych mohla obtěžkat…“

„Uvidíme,“ opáčil klidně.

Zastavili se. „Měli by přebývat zde,“ ukázala ona na dům po jejich levici s překrásným renesančním průčelím. Energicky seskočila z koně, přešla k domu a zabušila na masivní dřevěné dveře. Generál Saforov zatím také seskočil na zem a uchopil uzdy obou zvířat.

Dveře se pomalu otevřely a za nimi stanula drobná dívka v pěkném oděvu. Očividně to nebyla šlechtična, ale chudá také nemohla být. Měla docela pěkný obličej orámovaný ze tří stran krásnými světlými nazrzlými vlasy, na Světlanu upírala velké živé modré oči. Pod šatem se jí rýsovalo obrovské břicho, od porodu ji určitě nedělilo víc než pár dní.

„Kdo jste?“ užasla Světlana.

„Na to bych se měla ptát já, ne?“ pobaveně opáčila dívka.

„Princezna Saforovová, generál Saforov. Bydlí tu moji nevlastní synové, bratři Sallovi.“

„Ach tak,“ pousmála se lehce. „Půjdu říct monsieur Sallovi.“ A přibouchla dveře.

„A nechá nás tu stát na konci listopadu v mrazu,“ kysele se ušklíbl generál Saforov.

Světlana na něj pohlédla. „Neříkej, bratře, že je ti tady v Paříži zima.“

Dveře se záhy otevřely dokořán. Světlana s Ivanem vstoupili. Po schodech k nim sestupoval vysoký mladík. Jak byl vysoký, tak byl také objemný. Na ramena mu spadaly tmavě kaštanové vlnité vlasy a lemovaly tučný obličej, ze kterého se dívaly zelené oči.

„Pierre Louisi!“ zvolala Světlana. „Jste to vy? Neviděli jsme se tolik let!“

„Ano,“ usmál se laskavě.

„Tehdy jste byl poloviční,“ pokračovala Světlana. „Co se týče výšky i…“ Nenašla odvahu větu dokončit.

„Jen to řekněte,“ zasmál se Pierre Louis. „Výšky a váhy, já vím!“

„Alexandr tu není?“ změnila rychle téma princezna.

„Ne, šel kamsi ven. Co nevidět by se ale měl vrátit.“

„Kdopak je ta milá dívka, která nám otevřela?“ zajímal se Ivan Nikitič.

„Naše hospodyně…“

Světlana postřehla jisté zaváhání v jeho hlase. Vyměnila si pohled s Ivanem. „Hospodyně…“

„No… která nosí pod srdcem mou neteř nebo synovce.“

„Ale!“

Pierre Louis pokrčil rameny. „No, někomu se holt poštěstí… a to bude Alexandrovi za měsíc teprve patnáct let…“ Vzdychl. „Tak pojďte nahoru. Meganne! Přines horké víno, i pro sebe!“

Vyšli po schodech do malebné, i když tmavé jizby, stěny byly obloženy dřevem, v krbu hučel oheň a kolem malého stolku byly rozestaveny tři židle. Pierre Louis pokynul Meganne, aby se na jednu posadila, a vyměnil si pohled s Ivanem Nikitičem Saforovem. Oba na okamžik zmizeli ve vedlejší jizbě, a když se vrátili, každý přinášel jednu další židli. Posadili se, připili si a dlouho rozprávěli o všeličems možném.

„Je tu útulně,“ liboval si Ivan Nikitič. „Úplně jinak než na té ulici.“

V té chvíli přišel Alexandr Sall. Starší syn plukovníka d’Agoulle byl téměř o hlavu vyšší než jeho bratr Pierre Louis a štíhlý. Vlasy měl o pár centimetrů kratší a svázané do culíku u krku. Bez nejmenších rozpaků objal a políbil Meganne a posadil se vedle ní, jako by byla jeho manželkou. Živě se přidal k hovoru.

„A kde máte svou sestru?“ divila se Světlana Nikitovna.

Na okamžik zavládlo nepříjemné ticho. Bratři si vyměnili pohled. „Nevíme,“ řekl Pierre Louis. Hovořil více než jeho starší bratr. „Neviděli jsme ji od té doby, co jsme přijeli sem. A to už je let, jak sama víte.“

„Pierre Louisi!“ okřikl ho Alexandr, ale už bylo pozdě.

„Vím,“ přikývla Světlana Nikitovna nuceně klidně. Jak by mohla zapomenout? Málem tehdy přišla o dítě, které čekala… a o které o pár měsíců později přišla stejně… Vstala. „Půjdu se podívat za svými dětmi.“

Pierre Louis přikývl a ukázal ke dveřím do jizby, kde jeho nevlastní sourozenci pobývali. Když odtamtud Světlana vyšla, celá jen zářila, naplněná novou energií.

Zdrželi se v domě bratrů Sallových přes týden. Ke konci jejich návštěvy porodila Meganne Alexandrovi zdravou dceru, kterou dal starší z bratrů pokřtít jako Bernadette.

Začátkem prosince opustili Světlana s Ivanem Paříž a pokračovali do Petrohradu. Také díky pozdějším událostem tak princezna Saforovová i její bratr zmizeli z dějin Gon a vůbec se postrádají zprávy o jejich dalších osudech.