Za Axela Fössra / Padesátá sedmá kapitola - Axel

Podivné zprávy o tom, že se navzdory rozkazu Hugo d’Elzzbierppe nedostavil k vojsku, které táhlo na Guille, se dostaly až do hlavního města a Axelu Fössrovi se zdálo, že si o tom šušká celá Ykkhó. To se mu nelíbilo. S Hugem se už léta přátelil, a kromě toho, že mu paradoxně nepřipadal jako dezertér, se také bál, aby ho nestihl králův trest. Proto si vzal Pruh a vyrazil na cestu na jih. Spěchal, a tak na zámek dorazil už po pěti dnech, ovšemže notně vyčerpaný.

„Kde je váš pán?!“ houkl pánovitě na Röm, která zrovna šla přes nádvoří, když se tam kapitán přihnal a sesedal z Agrippiny, která slabě frkala.

„Kde by byl,“ pokrčila rameny služebná. „Tady je, jak jinak. Leží.“

„Jak leží?“ zarazil ji Axel, když chtěla pokračovat v cestě.

„Vy to nevíte?“ užasla. „Je nemocný, už celé týdny. Od smrti své ženy nevstal z lůžka.“

„Od smrti…“ Axel raději další otázku nedokončil. Rozhodl se promluvit si už přímo s Hugem. Vyběhl schody do patra a vstoupil do jeho komnaty. Hugo ležící na lůžku jako by za ten měsíc, kdy se neviděli, zestárl nejméně o deset let. Měl zavřené oči, ale rukou lehce drbal za uchem kočku, která mu ležela přes trup. Druhého svého chlupatého miláčka měl schouleného v nohou.

„Hugo?“ oslovil ho měkce Axel a přistoupil k němu. Posadil se na kraj lůžka a začal hladit obě kočičky.

„Co tě za mnou přivedlo?“ zeptal se zvláštním prázdným hlasem lékař.

„Upřímně? Fakt, že ses nedostavil k vojsku.“

Hugo pokrčil rameny. „Nemám na to sílu. Už jsem zabil… ženu, kterou jsem miloval…“

„Pověz mi o tom,“ vyzval ho Axel. „Pokud si já pamatuji, před měsícem jsi ji ještě opěvoval a těšil se na ni.“

„Před měsícem…“ vzdychl Hugo. „To jsem ještě měl manželku… a dceru. Dnes nemám ani jednu.“

„Poslouchám,“ oznámil Axel a přivinul k sobě kotě, které mu vyskočilo na stehna.

Hugo mu o všem vyprávěl mdlým, unaveným hlasem. Často dělal odmlky a Axel občas ztratil nit vyprávění, ale po chvíli ji vždy zase nalezl. Navíc pomalu tušil, kam Hugo směřuje. Když lékař domluvil, zavládlo dlouhé ticho. Axel na sobě cítil jeho pohled, ale neodvažoval se jej opětovat. Aniž by se na Huga díval, tiše špitl:

„A na mě… se nezlobíš?“

„Proč?“ nechápal on. „Nemám důvod. Vím, jaký jsi. Sám ostatně nejsem o moc jiný,“ ušklíbl se. „Tebe neviním. Jen Faidru. Ona měla být silná a odolat ti. Nebyla. A nebyla ani dost silná, aby pak unesla svou vinu. Což asi nejsem ani já…“

„Ty nemáš žádnou vinu,“ namítl Axel. „Jestli je někdo vinen, pak Faidra. Ještě tak já, ale ty… Jaká vina by na tobě měla ležet?“

„Zemřela kvůli mně. Vyhodil jsem ji do deště a chladu uprostřed noci…“

Axel se k němu otočil a položil mu dlaň na rameno. „Hugo, za to ty nemůžeš. To ona měla být dost silná. Bylo to její rozhodnutí, že si sáhla na život. Ale tvůj život tím neskončil! Podívej, když zemřela Elsa, cítil jsem se podobně, dával jsem si její smrt za vinu…“

„Proč? Zemřela přeci při porodu, jak by to mohla být tvoje vina?“

„Vidíš? Dnes už to vím taky. Ale chtělo to čas. Tehdy jsem si říkal, že kdybych ji nebyl obtěžkal, nebyla by ona zemřela při porodu… A mně už při porodu zemřely dvě manželky a ta třetí mi utekla… mrcha…“

„Jenže ty ses ani jednou neženil z vlastní vůle. Já si Faidru vzal dobrovolně, sám jsem to chtěl!“

„A jinou nechceš? Známe se, Hugo, nespolkl bych ti, kdybys mi tvrdil, že jsi jí byl vždycky věrný.“

„To ne… Ale prostě se s tím nedokážu srovnat. Vždycky jsem toužil po veliké rodině, chtěl jsem spoustu dětí… Závidím ti tvé děti, máš jich… kolik vlastně? Sedmnáct, pokud dobře počítám. Co já bych za to dal? Jenže je mi třiatřicet a nemám ani jediné! Místo hromady dětí mám hromadu koček. Přišel jsem sem se čtyřmi, už jich mám sedm.“

„Není to takový ráj, jak si myslíš,“ namítl hořce Axel. „Mám sice sedmnáct dětí, ale o jedenácti z nich nemám ani potuchy, protože mi je Agrippina s Alfrédem ukradli.“

Hugo mlčel.

„Vzchop se, mon ami. V armádě na Faidru spolehlivě zapomeneš. A bojovat musíš, to sám víš. Stojíš na tuze tenkém ledě, nerad bych, aby se pod tebou probořil. Ale čím déle tady ležíš a lituješ se, tím víc se šíří praskliny, které tě co nevidět zradí. Nedovol jim to, Hugo. Kvůli mně. Věř mi, Faidra přebolí a najdeš si jiné, které ti dají děti, uvidíš.“

Hugo cosi zabručel. Axelovi to vcelku připadalo jako souhlas.

„Musím se vrátit ke gardě, ale jestli se nedostavíš k vojsku, dozvím se to.“

„Dostavím,“ přikývl mrzutě lékař.

Od konce roku už Axel neslyšel o absenci Huga d’Elzzbierppe u vojska jediné slovo. Tou dobou už byl sám zpátky v hlavním městě. Netušil, že jeho přítele u vojska nic dobrého nečeká, ba že díky tomu, že se tam dostavil, se jeho pozice v Gonách ještě zhorší.