Za Axela Fössra / Padesátá devátá kapitola - Frederik

Frederik Halissøn žil v kovárně v Agoulle velice spokojeně. Svoji manželku René miloval a jeho lásku k ní ještě umocnilo to, když se k dvojčatům Philippovi a Danielovi přidal nejprv ještě třetí syn Marcel a nedávno i dcera Giselle. Zejména z ní měl Frederik ohromnou radost a mrzelo ho, že se o ni nemůže podělit se svým přítelem Pierrem Päüraquem. Bylo to už pět let, co Pierre zemřel, a jeho vrah stále zůstával nedopaden. Frederik věděl, kdo vraždu spáchal, jenže nemohl nic prozradit. Tajně doufal, že Pierra jednou pomstí sám, ale nikde na toho muže, který zločin spáchal, nenarazil. Možná město raději opustil, říkal si.

Rád jezdíval s René a někdy i s dětmi k moři. Rozprostřeli na písčité pláži deku a tam seděli, jedli, povídali si a dívali se na moře. Frederik měl pro to místo zvláštní slabost. Tady se podruhé narodil. Tady vstal z moře, omytý od své minulosti, od svého já. Cítil se tehdy jako po zvláštním slaném křtu. Rodině ale tvrdil, že sem vždy rád chodíval, protože moře podněcuje fantazii, kterou jako trubadúr potřeboval. Už dávno nebyl trubadúrem. Dny trávil v kovárně, kde pomáhal svému stárnoucímu tchánovi, a noci v nevěstinci, kde pracoval jako vyhazovač. Náhrada za Pierra Päüraqua se dosud nenašla a díky Frederikovi se nejspíše ani nehledala.

Jednou se už chystal večer do toho hampejzu, když na něj křikl jeho tchán: „Frederiku, pojď mi sem ještě pomoci! Mám tu koně, který ztratil podkovu!“

Frederik bezděčně přikývl a vmžiku byl na dvoře. Kovář Joir právě odváděl do podkovárny krásného bělouše. Frederik se rozhlédl, za jeho tchánem klusal pod střechu trochu vyšší muž v civilním tmavém oděvu. U pasu se mu nicméně houpal rapír. Pospíšil si za nimi.

„Nechcete něco teplého k pití, abyste se zahřál? Jste celý promoklý,“ navrhl cizinci.

„Rád,“ pravil muž s germánským přízvukem.

Frederik odběhl pro svařené víno a za chvíli už se svým tchánem obhlíželi koně ze všech stran.

„Krásné zvíře,“ podotkl Frederik.

„Ano, Agrippina je moje pýcha,“ souhlasil jezdec a pohladil koně po hřívě.

„Vy jste od gardy, že?“ zajímal se kovář Joir a prohlížel si holé kopyto.

„Ano,“ přikývl muž. „Kapitán Axel Fössr, k vašim službám. I když… teď spíš ke službám někoho jiného. Mrzí mě, že jsem vás tak přepadl, ale pospíchám. Vezu zprávu z hlavního města.“

„Smíme se ptát, jakou, když jste tak hovorný?“ zajímal se dál Joir a pečlivě si měřil jednu z podkov koně.

„Proč by ne,“ broukl kapitán. „Stejně to bude za chvíli vědět každý. V Ykkhó už to každý ví. Čtvrtého dubna zemřel náš milostivý král, Richard VI.“

„Cože?!“ hlesl Frederik. „Zemřel… král…?“ Zůstal jako opařený, hleděl před sebe.

„Ano,“ smutně pokrčil rameny kapitán. „Pár dní churavěl… přesto tohle nikdo nečekal. Na druhou stranu, letos mu bylo osmašedesát.“

„Nemůžu tomu uvěřit,“ zakroutil hlavou Frederik.

„Co je s tebou?“ divil se Joir, když práci dokončovali. „Jindy si s každým živě povídáš a o všechno se zajímáš…“

„Dnes už jsem se dozvěděl dost,“ prkenně hlesl on.

Joir pokrčil rameny a vzal si od kapitána prázdný pohár od vína.

„Co jsem dlužen?“ zajímal se důstojník.

„Nic,“ řekl honem Frederik. „Nechte to být, pane kapitáne.“

Oba se na něj překvapeně podívali. „Děkuji,“ zaraženě řekl důstojník a vyšvihl se do sedla. Spěšně odjel.

„Zaplatím vám to,“ řekl Frederik svému tchánovi, který na něj nepřestával nechápavě hledět.

„To doufám, mladý muži. Ale ještě víc doufám, že mi to taky vysvětlíš.“

„Možná časem,“ vymluvil se jeho zeť. „Teď musím jít.“

„Do toho hampejzu?“

„Ne, dnes už tam nepůjdu. Radši zajdu do kostela.“

„Do kostela…“ bručel si pro sebe starý Joir a díval se za zeťovými zády. „A abych tady uklízel sám…“