Za Axela Fössra / Osmdesátá kapitola - Frederik

V městě Agoulle na samém jihu země si zatím Frederik Halissøn žil poklidně a vcelku bezstarostně. Bylo mu osmačtyřicet let, měl dvě práce, vlídného tchána, milovanou ženu René a už pět dětí. Šesté se mělo za pár měsíců narodit. Čas ubíhal příjemně a rychle, vyhazovač nemohl uvěřit, že nejstarším synům už bude osm let. Vloni se mu narodila další dcera Françoise. Všechny děti měli jeho kdysi tmavě kaštanové vlasy a dvojčata a Giselle dokonce i jeho zelené oči.

Frederik nebyl René vždy věrný, ale když nevěstka, s níž se chvíli stýkal, otěhotněla a následně po porodu zemřela, zanechavši mu dva syny, kteří ji o mnoho nepřežili, záletů nechal.

Byl konec srpna. Nastal jeden z vzácných chladnějších dní následujících po letní pročišťující bouřce. Frederik se časně k ránu vracel z nevěstince domů. Nespěchal, rád se takhle o samotě procházel ulicemi, díval se kolem a vobčas vzpomínal na doby, kdy tudy kráčel jako úplně jiný člověk. Teď z něj byl bývalý trubadúr, vyhazovač a kovář.

Zastavil se před kovárnou. Zdálo se mu, že tam slyší šramotit nového pomocníka, kterého musel jeho tchán přijmout do služby. Joir stárl a v posledních letech ho zvlášť bolívala záda. Frederik mu pomáhal, jak to šlo, jenže to už nestačilo. A tak kovář zaměstnal za stravu a malou komůrku jednoho… kdo ví, co vlastně byl předtím. Snad tulák. Měl otrhané šaty a tvář zahalenou starým vetchým hadrem s roztřepenými okraji. Frederik ho bez něj ještě neviděl. Pomocník se představil jako Arthur a byl přibližně Frederikova věku.

Vyhazovač chvíli přemítal, jestli za ním nezajít a nepopovídat si, ale byl přeci jen unavený, měl dnes náročnou noc. Těšil se navíc na René. Zamířil tedy k vlastnímu domu. Když otevíral dveře, postřehl nějaký světlý bod. Zaměřil se na ono místo pozorněji. Do škvírky mezi dvěma masivními, hrubě opracovanými dřevěnými trámy byl vtěsnaný kousíček papíru. Frederik jej zvědavě vytáhl. Stálo tam: Zdravím tě, Frederiku. René. Hleděl na těch pár slov a nic nechápal. Vždyť je doma… je doma a ví, že on přijde, tak proč…

„Do pekla!“ vydechl. „Zatracené jméno. Dělá si ze mě zvrácenou legraci!“ Upustil lísteček na zem a vyrazil nahoru do patra. Vrazil do ložnice. Zastavil se na prahu a s úlevou vydechl. Viděl její siluetu na posteli, spala. Slunce ještě nevyšlo, venku vládla tmavomodrá záře rozbřesku. Když udělal další krok, na něčem mu uklouzla noha. Zoufale se pověsil na dveře, aby znovu nabyl rovnováhy, dál si toho nicméně nevšímal a pokračoval k lůžku. Podlaha pod jeho kroky slabounce vrzala. Kradl se k ní opatrně, nechtěl ji probudit. Jemně ji pohladil po vlasech.

„René…“ zašeptal zpěvavě. I když ji prvně nechtěl budit svými kroky, teď, když byl u ní, zatoužil, aby viděla, že se v pořádku vrátil. Zatoužil vidět, že i ona je v pořádku. Jako by to bylo tušení…

Jeho žena spala dál, ani se neotočila na bok, ani ze spaní nezabručela nějakou poznámku.

„René…“ dotíral zlehka. Dotkl se její tváře. Byla teplá a vláčná… V pokoji nebylo pořádně nic vidět… „René,“ oslovil ji potřetí. Ani tentokrát žádná reakce. Jemně jí prsty přeběhl po rtech, chvilku na nich bezděky setrval…

A najednou mu to došlo. Na kůži nepocítil ani závan jejího dechu. Nedýchala. Prudce z ní strhl pokrývku a podlomila se mu kolena. Látka byla celá promáčená. Něco mu říkalo, že krví. Ruka se mu roztřásla. Nebyl si jistý, jak dokázal zažehnout lampu u lůžka… a ten výjev… V životě viděl už opravdu hodně, viděl mrtvoly, viděl ošetřování raněných, které mnohdy taky nebylo nic moc… ale z pohledu, jaký se mu naskytl nyní, se mu udělalo černo před očima. René vskutku ležela, jako by spala. Oči měla zavřené, rty nepatrně rozevřené. Nejmenší známka nesvědčila o tom, že by se něčemu musela nějak bránit. Musel se kousnout do rtu, aby se donutil opatrně ji nadzvednout, jen lehce, nechtěl ji nikam přesouvat. Jeho obavy se potvrdily ještě ve větší míře. Měla podříznuté hrdlo, tak hluboce, že jí hlavu na těle drženo jen pár vláken šlach. To však nebylo to nejhorší. Frederik si přitiskl dlaň na ústa a rozkašlal se, když viděl, že krví je nasáklá celá její košilka, a nikoli proto, že ji někdo podřízl. Měla rozříznuté břicho, jediným rázným řezem vedoucím od ňader až skoro ke klínu. Kdo ví proč si Frederik vybavil okamžik, kdy mu uklouzla noha, když sem přicházel. S mrazivým tušením se pomalu otočil.

Několik vteřin nedokázal odtrhnout zrak. Jako na tu nejsvětější věc hleděl na křehkého, drobného tvorečka, který ležel v krvi na podlaze u dveří. Ani nevnímal, že mu po lících stékají slzy. Díval se na tu podivnou neforemnou bytost, která by byla za pár měsíců vyrostla v jeho dítě. V životě viděl už mnohé, ale tohle byl ten nejodpornější zločin. Možná větší než sama ta vražda. Zabít někoho, to je samozřejmě ohavnost. Zabít těhotnou ženu, to je odporný a zavrženíhodný zločin… ale ještě ke všemu vyjmout toho naprosto bezbranného tvorečka z bezpečí a tepla jejího lůna… to je… nevýslovné. Nevýslovné.

Frederik by chtěl plakat, chtěl by křičet na celé město, na celou zemi, na celý svět. Uvědomil si však jednu ještě naléhavější potřebu, která mu svírala vnitřnosti. Vrhl se k oknu, vyklonil se a zvracel. Bezvládně zůstal viset přes parapet, naprosto zlomený. Měl v sobě prázdno, zmatek. Ta pitomá shoda jmen… René zabil René. Jenomže… i kdyby vzkaz na tom papírku pochopil o těch pár minut dříve… nic by to nezměnilo.

Uvědomil si, že si není jistý, jestli v nějaké nestřežené chvíli, kdy dokonale ztratil sebekontrolu, nevykřikl tou nechutnou hrůzou. Vůbec se mu nechtělo zastrčit hlavu zpátky do jizby, na to jeviště zvráceného, hnusného divadla, které jeho sok napsal přímo jemu na míru. Jenomže nebylo zbytí. Stačilo, že ji tak viděl on. Nemůže dopustit, aby ji tak spatřil ještě její otec.

Dřepl si před tu ubohou zničující mrazivou hromádku. S posvátnou úctou a něhou uchopil tu beztvarou hmotu do dlaní. Útroby se mu sevřely. Musel se zakousnout do předloktí, aby utlumil vzlykot. Teď už slzy, které mu vytryskly na líce, vnímal přímo palčivě. Celý se třásl, když vstával. Dopotácel se k lůžku, na kterém se ještě před pár minutami snažil tak bláhově René probudit.

„Vrátím tě, kam patříš,“ řekl hmotě ve svých dlaních. Vlastním slovům však nerozuměl, tak byla trhaná, rozervaná jeho pláčem na kusy. Jako jeho nitro. Podržel na ráně dlaň, jako by snad doufal, že se tím dotykem zacelí, že René otevře oči, usměje se na něj… a přivítá ho doma… Potřásl hlavou. Musel se dát dohromady.

Silou vůle, mechanicky, bez přemýšlení, ba dokonce takřka bez vlastního vědomí donesl vědro s vodou, a skřípaje zuby, vydrhl podlahu. Když René odsouval, aby převlékl postel, dítě z jejího lůna opět vyhřezlo. Vrátil je zpět a tentokrát už neplakal. Už byl pevný a chladný, ledový jako permafrost. Posadil se pak vedle René a na pohled ledově klidný zašil ránu na břiše, aby se scéna s plodem neopakovala. Potom ji přikryl, pohladil po vlasech, políbil na čelo. Když si vydrhl ruce, až je měl celé rudé, tentokrát však vlastní krví, šel vzbudit kováře, aniž by tušil, jak mu tu děsivou zprávu sdělit.