Za Axela Fössra / Osmdesátá druhá kapitola - Axel

Na Vánoce dostal Axel dárek, který ho zpočátku nesmírně rozradostnil. Nedokázal by ani popsat to potěšení, skoro dojetí, které pocítil, když jej obdržel.

Vánoční svátky trávil se svými dětmi na červeném zámečku, který mu tak velkoryse darovala hraběnka Tërrová. Nakoupil jim dárky a bzeděčně přitom vzpomínal, jak vypadaly Vánoce v době, kdy býval mladší a ještě žil u plukovníka d’Agoulle. Od smrti Jeanne Françoise bylo těžké ho vytrhnout z jeho nostalgie. Změnil se, dílem věkem, dílem jistou osudovostí svého posledního manželství, trvajícího pouhé tři měsíce. Mnoho lidí o něm říkalo, že se snadno zamiluje a snadno odmiluje, ale nebyla to pravda. Ve Švédsku miloval Annu a trvalo dlouho, než na ni dokázal přestat myslet. Jeanne Françoise vlastně byla jeho první skutečnou láskou od té doby. A byla jeho jedinou skutečnou láskou, kterou opravdu měl, kterou políbil, kterou pomiloval. A tak postupně dospěl k rozhodnutí, že si od Nového roku bude počínat stejně, jako když se snažil vyhnat si z hlavy vzpomínky na Annu. Vrátí se ke svému starému životu, k osvědčeným způsobům, byť od doby, kdy je začal uplatňovat poprvé, uplynulo dvacet let.

Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by si možná mohl něco začít s Philippou, která sem čas od času zajela… ale rychle to zamítl. Na to byl příliš uražený hraběnčiným odmítnutím. Proto se soustředil na zdejší služebné, neznámé, nové a lákavé. Už ho to také nebavilo tak moc jako v mládí. Už dávno si nebral ženy téměř na každou noc, jak to  dělával, když do této země přišel, ale tak dvakrát, někdy i tříkrát do týdne nějakou přece jen okouzlil dost na to, aby s ním ulehla. Moc ho to však nebavilo, protože mezi zdejšími děvčaty nebylo jediné se zrzavými vlasy.

Röm mu nesmírně scházely. O to častěji jezdíval do kanceláře a přespával ve své komnatě na královském zámku, dívaje se přitom nenápadně na tu nejkrásnější zrzku, kterou tu měl nablízku – generálovu dceru Marion. Stávala na balkóně, i když zábradlí pokrývala námraza, a dívala se někam na onu stranu zámku, kde stál Axel. Občas se mu zdálo, zvláště v posledních dnech, že se vlastně dívá přímo na něj. Dokonce by přísahal, že se na něj usmála. Byl z toho okouzlen a pln touhy, ale zachovával si rozvahu a vědomí, že mezi nimi dvěma nikdy k ničemu nedojde a ani dojít nesmí.

To by ale kapitán nesměl být takový, jaký prostě byl.

Den po Štědrém dni opět vyjel na královský zámek. Hraběnka Tërrová byla opět pozvána na večeři a tentokrát, snad aby zmírnil tísnivý pocit, že je tam kvůli němu, dovolil jí panovník vzít si s sebou doprovod. Ona pak, aby ho pozlobila a dala mu opět najevo, že o něj nestojí, pozvala Axela. Věděla, že to panovníka náležitě rozladí. Kromě nich tří seděli u tabule Katariina Bour a Charles, Marion a René Hulaimé.

Povídali si o všeličems, od pokroku Marion ve švédštině přes hodnocení předkládaného jídla až po politiku, zejména pak situaci na ostrově Guille. Axel souhlasil s generálem a paní hraběnkou, že Guillanům není radno mír věřit, ale všechny tři děti a Katariina Bour byly opačného názoru. Mír musí vydržet, vždyť to byla ohromná porážka pro ty ostrovany, ta bitva o Öölle…

„Nejste dnes příliš hovorný, pane kapitáne,“ podotkl Damon Hulaimé, zatímco si již potřetí doléval do sklenice španělské víno.

Axel lehce pokrčil rameny, vytáhl si z úst rybí kost a odložil ji před sebe na talíř. „Soustředím se na jídlo,“ odpověděl pokorně.

„Když s námi smí jíst pan kapitán, proč ne monsieur Lör? Je to přeci můj učitel,“ ozvala se Marion Hulaimé znenadání.

„Právě proto, drahé dítě. Je to jen tvůj učitel,“ opáčil klidně panovník.

Dívka rychle sklopila oči k talíři, na kterém měla poslední kousek brambory.

Rozhovor se stočil k Charlesovi a jeho novému panství. Mladík ochotně vyprávěl. Vyzdvihoval své správcovské kvality a nakonec ze všeho spletl dohromady takovou přednášku, že by byl i pan Lör, učitel, vedle něj vypadal jako prachbídný rétor. Tu Damon Hulaimé, vida, že se hraběnka již trochu nudí, navrhl smířlivě, aby se šli podívat na balkón, odkud mohou obdivovat ochoz. Marion nadšeně souhlasila, hraběnka také, Charles šel také s nimi. Kapitán zůstal sedět a líně dojídal zbytky ryby. Zůstala i Katariina Bour, na kterou už na malém balkóně nezbývalo pořádně místo.

„Co byste řekl, pane kapitáne, na to zajít dnes večer za dětmi?“ navrhla s úsměvem. „Stýská se jim po otci.“

Vzhlédl k ní a mírně ho překvapil třpyt v jejích očích, napovídající, že by snad mohlo dojít i k něčemu víc než jen k pohlazení dětí. Pomalu přikývl. „Přijdu rád.“

Více si říct nestačili, protože z balkónu se slovy: „Nevím, co na tom ochozu všichni mají!“ přišel Charles.

 

Hraběnka doprovodila kapitána až k jeho komnatě. „Kdybyste náhodou mezitím zapomněl,“ usmívala se vesele.

„Půjdete dál?“ zajímal se a rukou naznačil, že může vstoupit.

Ona však rezolutně zavrtěla hlavou, až jí poskočily dva cůpky na ramenou. „Ale kdeže,“ usmála se mile. „Ale děkuji za doprovod, pane kapitáne.“

„Já děkuji za pozvání,“ řekl a myslel to upřímně. Jak jinak by se opět setkal s Katariinou Bour?

Udělal ode dveří sotva dva kroky, když uslyšel zaklepání. Zaraženě se vrátil a otevřel. Na prahu stál sloužící s podnosem v rukou.

„Já nic nechtěl,“ polkl překvapeně Švéd.

„Jistá dáma mne požádala, abych vám to zanesl,“ jemně namítl sluha.

Axel mu celý popletený pokynul, aby podnos odložil na stůl. Když zvedl poklop, bezděčně se usmál. Vykázal sluhu z komnaty a zdvihl dopis, který ležel na podnosu vedle pokrmu. Usmál se. Tak sama Marion Hulaimé mi posílá dárek k Vánocům… Rozhrnul závěs u francouzských dveří a vyšel na ochoz. Na široké kamenné zábradlí postavil podnos, tepleji se oblékl a přinesl ven ještě voskovici. Usmál se, když uviděl na protější straně budovy stát u okna zrzavou Marion. Tak, aby to viděla, spálil list od ní, jak ho instruovala poslední řádka. Pak se vyložil na zábradlí, uchopil příbor a pomalu odkrojil sousto z prvního ze dvou sladkých knedlíků, které mu nechala poslat. Netajil se s tím, že je to jeho zamilovaný pokrm. Když si ale odkrajoval třetí sousto, vzpomněl si, že nechal otevřené dveře do komnaty. Otočil se, aby je zavřel a do jizby neproudil ledový vzduch. V tu chvíli zpozoroval, že nechal pootevřené i dveře na chodbu. Vkročil do komnaty, aby to napravil. Zničehonic ho doslova ochromila vlna prudké bolesti. Překvapeně vyhekl, sevřel jednou rukou roh stolu, aby neupadl, druhou bezděčně přitiskl k žaludku. Zkřivil obličej. Pokusil se udělat další krok ke dveřím, sám nevěděl, s jakým cílem. Nedokázal ani to. Další vlna bolesti ho vrhla na kolena. V očích cítil slzy a v ústech sliny. Bylo jich tolik, že se na podlaze pod ním záhy začaly rozpíjet kapky bílé pěny, aniž by pořádně vnímal, kde se tam vzaly. Kapituloval. Padl na podlahu, schoulil se do klubíčka, přitáhl kolena k bradě a chrmlal bílou pěnu vlastních slin, nepříčetný bolestí a křečemi. Jen kdesi na velmi odlehlém pozadí jeho mysli tanula palčivá myšlenka, že nedokáže zavolat o pomoc ani se k pomoci sám dostat.

Pomoc však přišla sama. Vrzly dveře, Axel naprosto přeslechl tiché zaklepání předtím. Skrz clonu slz viděl lem dlouhých béžových šatů. Žena zalapala po dechu a vmžiku byla u něj. Prudce sebou škubl, když mu jemně položila ruku na paži.

„Pane kapitáne… proboha… počkejte, přivedu pomoc,“ vyhrkla ohromeně Katariina Bour.

Hmátl po její ruce, pokusil se na ni promluvit, chtěl jí říct, aby přivedla hraběnku, ne zámeckého lékaře, jenže nedokázal ani to. Bour ho po ruce jemně pohladila, hned se zvedla a spěchala na chodbu.