Za Axela Fössra / Osmdesátá pátá kapitola - Charles

„Je to jeho vina!“ lhala Marion bez skrupulí. „Zase mě sledoval a já se ho lekla a…“ Zkřivila obličej a v očích se jí zaleskly slzy.

Charles jí stiskl ruku. „To bude dobré,“ broukl. „Budeš mít další děti, uvidíš. A kapitán za to zaplatí. Neměla jsi se s ním paktovat.“

„Paktovat?!“ vřískla Marion a užasle se na něj zahleděla. „Já ho nenávidím, přísahám Bohu, naprosto ho nenávidím! Nikdy bych se s ním nepaktovala, co si myslíš, Charlesi?!“

„Tak proč jsi s ním tančila na své svatbě?“

„Viděl jsi našeho otce? De facto mi to přikázal! Já samozřejmě nechtěla, ale co jsem měla dělat? Ještě teď je mi z té vzpomínky zle. Otec mě trestal za to, že jsem si u oltáře zahrála na Margot. Ostatně to zní podobně, Margot a Marion, nezdá se ti?“

Usmál se. „Pravda. A asi je načase, aby proběhla nová Bartolomějská noc, ostatně od té první už uběhlo více než sto padesát let. Tentokrát ale nebudeme vraždit hugenoty, nýbrž Švédy.“

„A mého manžela na prvním místě.“

„Ne kapitána Fössra?“ nadzvedl obočí. V hlase mu zněla určitá jízlivost.

„Toho mi ani nepřipomínej! Je mi tak hrozně z toho, že to s tím jedem nevyšlo! Přála bych si ho alespoň vidět, jak se svíjel na podlaze… nenacházím ale odvahu zkusit ho otrávit znovu. Jsem slabá a zbabělá, Charlesi. Uznávám, nebyl to ode mne tak dobrý nápad, jak jsem si myslela. Čekala jsem větší účinnost.“

„Vždyť byl výtečně účinný,“ usmál se Charles při vzpomínce. „Jen jsi nepředpokládala, že se kapitán předtím nacpe rybou a knedlíků se sotva dotkne. Kdyby je byl snědl, jak jsi zamýšlela, jistě by ti teď tak neublížil, vždyť by ležel na márách.“ Odmlčel se. „Tvůj nápad se nevydařil, tak co zkusit ten můj? Ještě jsem ho vylepšil. Krach tvého jedu mi totiž vnukl výtečnou myšlenku. Není přeci nutné kapitána zabít. Naopak, ať trpí, ať trpí! Co nejvíc a co nejdéle.“

„Co chceš dělat, Charlesi?“ zajímala se a v oříškových očích jí plála zvědavost.

Usmál se. „Uvidíš, sestřičko, uvidíš.“

 

Plukovníka Venceslava Syma zastihl v kanceláři. Důstojník se toho dne tvářil neobyčejně kysele, měl problémy se soustředit a pil nějaký ohavně páchnoucí čaj. Měl trochu oteklou tvář. Také Charlesovi věnoval zpočátku jen chabou pozornost, ale když před ním panovníkův syn vyslovil jméno kapitána, zbystřil.

„Ano, už se samozřejmě vrátil do služby, vrátil se ještě před svatbou vaší sestry,“ přitakal.

„Kdo ho vlastně nahrazoval v době, kdy byl mimo?“

Plukovník gardy se usmál. „Samozřejmě Simon, monsieur.“

Charles si dovolil úsměv mu oplatit. „To, co se panu kapitánovi stalo, bylo velice ošklivé… možná dosud není plně… v pořádku… myslím tím způsobilý vykonávat své povinnosti jako dřív. Nejspíše by potřeboval ještě pár dní oddych, nezdá se vám?“

Plukovníkovi svitlo v očích pochopení. Usmál se a medově pronesl: „Ale jistě, rád mu dám volno, aby si odpočinul… třeba někde v přírodě, že ano.“

„Výtečný nápad. A v době jeho nepřítomnosti ho může zase zastupovat váš Simon, když se osvědčil.“

Plukovník přikývl. Charles viděl, že mu zlepšil náladu. Když tento výsledek sečetl s tím, že se mu podařila první část plánu a nastražil na kapitána lest, byl se sebou spokojený.

Pár dní to trvalo, ale krátce po půli března opravdu dostal Axel Fössr volno. Charles ho sledoval z okna, jak míří do maštale. Dolů sešel právě včas, aby zastihl důstojníka, jak vyvádí osedlaného bělouše na volné prostranství.

„Ach, pane kapitáne, vy také jedete na vyjížďku? To je náhoda, zrovna se s mým švagrem Kjellem rovněž chystáme, že se projedeme. Co abyste chvilinku počkal a připojil se k nám? Budeme rádi za váš doprovod.“

„Upřímně jsem měl jiné plány, dostal jsem na pár dní volno, tak jsem chtěl… ale to nevadí, pár hodin mě nezdrží, přinejhorším pojedu přes noc.“

„Výtečně,“ usmál se Charles.

„Měl bych se převléknout zpět do uniformy?“

„Není třeba,“ mávl rukou Charles Hulaimé. „Nebereme vás s sebou jako strážce, ale jako druha.“ Usmál se.

Kapitán věcně přikývl a hladil přitom svého koníka po hřívě. Zvíře klidně stálo a chlemtalo vodu z kaluže.

„Půjdu to tedy říct Kjellovi,“ rozzářil se mladík. Ve skutečnosti si ale šel jen vyprázdnit měchýř. Když se vrátil, tvářil se zkroušeně. „Tak nakonec přeci budeme jen dva,“ prohodil. „Jak byly nedávno ty deště, Kjell se zjevně nachladil.“ Za chvíli už seděl vedle kapitána na hřbetě své ryšavé klisny, kterou oslovoval jako „Zlato“ jako by v naprostém rozporu s tím, že přitom držel v ruce bičík a zvíře mělo na těle zřetelné jizvy. Kapitán si Zlato prohlížel a nepatrně se od Charlese odsunul, aby bič náhodou nezasáhl jeho bělouše. Mladík to postřehl a dovtípil se toho důvodu. Mírně ho to rozladilo, protože právě uvažoval nad tím, jak by asi kobylka reagovala, dyby ji jako by náhodou přetáhl… Možná by kapitána shodila a při troše štěstí mu tím způsobila nějaké nehezké zranění… jenže přeci jen to byl kůň speciálně vycvičený pro gardu, takže těžko říct.

Bylo teplo, ale sem tam zafoukal studený vítr. Půda byla rozměklá dešti. Jaro bylo ten rok překrásné, na lukách rašily květiny, vzduch byl prosycen vůní květů ovocných stromů, v korunách zpívali ptáčci. Oba muži jeli podle sebe a Charles s jistým uspokojením zaznamenal, že se mu kapitán přízpůsobuje v rychlosti i směru. Povídali si o tom a o onom. Charles pevně tiskl v ruce bičiště a rekapituloval v hlavě svůj plán. Jeho nebezpečná část se rychle blížila.

Zabočil doleva ke smrčině. Na větvích stromů se ještě z posledních sil držel sníh. Na okraji lesa mladík zastavil a seskočil z koně.

„Co se děje?“ zavolal za ním kapitán, který byl o několik kroků pozadu.

„Potřebuji vyprázdnit střeva,“ na to Charles, který už mizel v křoví. Trpělivě vyčkával, až utichne zvuk kopyt. Sevřel bič ještě úporněji. Pak vyrazil výkřik. Kapitán vmžiku skočil na zem a běžel k němu. Charles byl napjatý jako struna. Podařilo se mu důstojníka překvapit. Pochopitelně, dokázal si představit, že Fössr čekal ledacos, ovšem to, že se na něj Charles vrhne jako dravá šelma, rozhodně ne. Povalil ho na zem. Gardista se přetočil na břicho, aby mohl lépe vstát. Na to Charles čekal. Jednou nohou mu přišlápl zdravou ruku, aby ho nemohla ohrozit, druhou mu vyhrnul oděv na zádech. Slyšel, jak kapitán překvapeně zalapal po dechu. Ten zvuk se zopakoval, když ho zasáhla první rána bičem. Charles ho nešetřil. Pravidelně se rozmachoval jako nějaký strojek. Dával si záležet na síle úderů. Od biče odletovaly drobné kapičky rudé krve. Poprvé poznal, jak drsný musí být výcvik gardistů, protože důstojník jedinkrát nevykřikl. Ostatně Charles rozhodně nebyl první, kdo ho bičoval, na jeho zádech už byly stopy předchozích výprasků, křižující se jizvy, vybělené časem. Jen občas zaslechl tiché zasyknutí dechu mezi kapitánovými zuby, jinak byla jeho oběť potichu. Když ho to už nebavilo, sklonil se ke své oběti. Nebyl si tak docela jistý, zda je ještě při vědomí, doufal, že ano. Do ucha jí sykl: „A tohle, tohle je za mou sestru.“ Sáhl k váčku u opasku a vytáhl lahvičku, otevřel ji a nasypal sůl důstojníkovi do čerstvých ran. Poprvé kapitán vyjekl překvapením a bolestí a celý se otřásl. Mladík se ještě chvíli díval, pak z něj sestoupil, setřel z biče krev, nasedl na Zlato, přetáhl i ji a spěchal zpět na zámek. Když se přihnal na nádvoří, jeho otec právě zavíral okno ve své komnatě. Charles zvedl hlavu a zavolal na něj. Během pár minut seběhl generál dolů.

„Co se stalo?“ děsil se.

„Byli jsme se s kapitánem Fössrem projet. Potřeboval si ulevit, tak jsme v jednom místě zastavili, ale sotva seskočil z koně, překvapili nás nějací muži. Snad lapkové. Křikl na mě, ať zmizím, tak jsem se probil a ujel pro pomoc. Těch lapků bylo hodně, snad osm nebo kolik.“

Vyrazili téměř okamžitě. Průvodu jezdců vévodil sám generál Hulaimé, za ním jeho syn Charles, dále poručík gardy, René Adam Fyr, následovaný několika gardisty. Jeli rychle, za chvíli byli na místě. Na místě, kde Charles kapitána zanechal, však nikdo neležel. Mladík se zoufale rozhlédl. „Tady to bylo, poznávám to podle toho keře… kam se mohl podít, jeho kůň tu je!“

„Támhle, pane,“ ukázal poručík Fyr k řece. Na břehu ležel Axel Fössr.

„Je zraněný,“ postřehl jiný gardista. Rozjeli se k němu. Charles si ho pozorně prohlížel. Ležel natažený v trávě a byl celý mokrý. Nejspíš se pokusil bolest zmírnit chladem vody. „Pane kapitáne?“ oslovil ho. Nereagoval, byl bez sebe. Jeden z vojáků k němu přidřepl a začal ho ohmatávat. Vyhrnuli mu košili.

„Takže přepadení?“ zeptal se netrpělivě Damon Hulaimé z výšky svého žluťáka.

„Ano,“ horlivě přikývl Charles. „Rychle zalhal: „Měl u sebe brašnu, teď ji nemá.“

Generál zalétl pohledem ke kapitánovi. „To je hodně divné přepadení,“ zamumlal. „Kdyby ho probodli, zastřelili… ale ještě nidy jsem neviděl ani neslyšel, že by někoho při přepadení zbičovali…“ Nahlas rozkázal, aby kapitána odnesli do jeho komnaty.