Za Axela Fössra / Devadesátá první kapitola - Kiera

Hraběnka Tërrová byla vcelku spokojená. Damon nebyl špatný milenec, i když už mu táhlo na padesát, a možná ji opravdu miloval, protože jí splnil, co jí na očích viděl. Měl pro ni velkou slabost a ona rychle zjistila, za jaké nitky a jak tahat, aby prosadila své zájmy. Jen při vzácných společných setkáních ji mrzívaly zraněné a vyčítavé pohledy Katariiny Bour. Brzy si na ně ale zvykla a myla si nad tím ruce. Co je jí do Damonovy manželky? Katariina ji musí akceptovat, nic jiného jí nezbývá. Může si ostatně také najít milence, třeba bývalého kapitána Fössra, se kterým má tři děti, malou Katariinu, Däannu a Adama…

Nebyla ještě ani polovina září, když se jí Damon svěřil s obsahem dopisu, který mu poslal z jihu jeho syn Charles. „Přeje si jiného lékaře, s Vladimírem Jankovljevem není spokojen.“

„Uvedl důvod?“ zeptala se překvapeně Kiera.

Damon pokrčil rameny. „Uvedl, ale… přijde mi dost hloupý. Prý si na tom zámku připadá sám. Snažil se tedy s Jankovljevem domluvit, že by se lékař oženil a přivedl si s sebou ženu, měl by už ostatně načase, je mu už třiadvacet… Jenže ten to rezolutně odmítl. Už proto se ocitl v Charlesově nemilosti, nesplnil de acto jeho rozkaz.“

„Nemyslím si, že je správné ho do sňatku nutit,“ mínila Kiera. „Není to žádný člen královské rodiny ani příslušník vysoké šlechty, aby jeho sňatek mohl mít nějaký důležitý politický význam. Měl by mít svobodu. A jestliže se ženit zatím nechce… ať si užívá.“

„Souhlasím, z hlediska nějaké sňatkové politiky mne Vladimír Jankovljev vůbec nezajímá. Jenže co s Charlesem? Je to přeci jen jeho panství, neměl bych mu bránit s výměnou služebnictva, jestliže není spokojený.“

Kiera Chvíli uvažovala. Nepatrně se pousmála. „Něco mne napadlo…“ pronesla obezřetně. „Když se vašemu synovi nelíbí Jankovljev, co aby se tedy Vladimír Nikitič vyměnil se zdejším lékařem? To by mohlo být, domnívám se, slibné řešení. Nám přeci ten mladý doktor nevadí. A studoval v Padově, nebyla by škoda jeho vzdělání zahodit? Měla bych však ještě jeden návrh. Můj syn Lucius se rovněž vždy zajímal o lékařské vědy. Je mu sice teprve patnáct, ale je velmi nadaný. Už vystudoval. Je to tak trochu génius… Taaleská univerzita z něj byla úplně perplex. Bohužel zatím nemá mnoho praxe. Mohl by pracovat také zde, po boku Vladimíra Jankovljeva, ještě se od něj může leccos přiučit.“

„Souhlasím,“ bez dlouhého přemýšlení kývl panovník. „Dva lékaři místo jednoho? Kdo by váhal,“ usmál se pobaveně.

Vděčně ho políbila. Je to přeci pradávný pud matky, chránit své dítě a pomáhat mu. A ona k tomu nyní měla báječné prostředky. Bylo přeci nutné pilně a neúnavně pracovat na tom, aby byl spokojen nejen Damon, kterého těšila na loži, ale i ona. Ne že by se jí Damonovy něžnosti nelíbily, ale stále to vnímala jako svůj ústupek jemu, a tak jím obratně manipulovala, aby získala pro změnu jeho ústupky vůči sobě.

Jenomže to netušila, co vše tímto svým přáním způsobila.

Lucius Tërr, jeden z nemanželských synů plukovníka d’Agoulle, přibyl na královský zámek na konci září. Měl příjemný oválný obličej a tmavě kaštanové vlnité vlasy po svém otci, ale oči měl šedé, Kieřiny. Také ústa jako by měl její. Ubytoval se bez rozpaků v jizbě předchozího lékaře. Druhý říjnový týden přijel i Vladimír Nikitič, ten byl zrzavý, pihovatý a oči měl velké a hnědé. Rty měl trochu tmavší, zdravě červené. Aniž by nad tím kdokoli přemýšlel, byl Jankovljev ubytován ve stejné jizbě, prostě se tam jen přineslo další lůžko, pokoj na to byl prostorný dost.

Asi měsíc probíhalo vše bez problémů, ale začátkem listopadu přišel jednou večer Lucius za svou matkou. „Mohl bych tu dnes přespat?“ požádal.

„Jistě,“ přikývla zaraženě hraběnka a uhnula mu, aby mohl projít do místnosti. „Děje se něco?“ nedalo jí to, aby se nezeptala.

Její syn pokrčil rameny. „Jen bych se rád zase jednu noc vyspal, v čeledníku se mi to moc nedaří…“

„V čeledníku? Ty nesdílíš jizbu s Jankovljevem?“

Smutně se pousmál. „Ne, už jizbu s Jankovljevem nesdílím. Jankovljev si usmyslel, že mě tam nechce. Já se bránil, že jsem tam byl první… ale on si hrozně postavil hlavu.“

„Co mu vadí?“ nevěřila vlastním uším Kiera.

„Představte si to, prý chrápu,“ vyhrkl ublíženě. „Taková hloupost… Já nechrápu! Já vám nevím, tvářil se tak divně… Měl nějaký divný pohled v očích…“ Odmlčel se. „Ale naštval mě tím. Jestli si tam chtěl přivést holku, stačilo říct, já bych mu šel pro jednu noc z cesty. Ale on mě jednoduše vyhodil. Nechápu, co mu přelétlo přes nos!“

Kiera ho pozorně poslouchala. „Dneska tu přespíš, srazíme k sobě truhlice a usteleš si na nich,“ pravila měkce, i když v duchu horečně uvažovala, jak to zařídit, aby za ní náhodou právě dnes nechtěl zase přijít panovník. „Ráno moudřejší večera. Uvidíme, co přinese nám.“

Lucius přikývl. „Víte, co? Přeju mu, aby až se ožení, chrápala jeho žena!“ vyhrkl vztekle, než se schoulil pod přikrývku a otočil se ke zdi.

Ráno to Kieře nedalo. I když se původně nechtěla do věci více zapojovat a hodlala nechat Lucia, aby si problém vyřešil sám, pálila ji zvědavost. Navíc si nocí, kterou dovolila synovi strávit v její komnatě, ověřila, že opravdu nechrápe. Tím více ji zajímal skutečný důvod, proč ho Jankovljev z jizby vystrnadil.

„Proč nechcete, aby tu Lucius dál spával?“ udeřila na ryšavého lékaře zpříma. „Dosud vám nic nevadilo, a to tu jizbu sdílíte už měsíc, tak co je najednou za problém?“

Vladimír Nikitič Předstíral, že urovnává na lůžku prostěradlo. „Chrápe…“ řekl a hlas mu přeskočil.

„To není pravda,“ věcně namítla Kiera.

Vladimír pokrčil rameny. „Vím své,“ opáčil. „Nemůžu… s ním spát.“

„Teoreticky chápu, že jste pravděpodobně dosud spával sám a něčí společnost je… poněkud rušivá,“ změnila přístup Kiera, „nicméně toto je jizba zámeckého lékaře. Teď jste tu lékaři dva, takže je logické, abyste ji také obývali dva.“ S nepatrným úsměvem vemlouvavě pokračovala: „Podívejte, Vladimíre Nikitiči, já vím, jak to chodí. Sama vím, jak je nepříjemné… řekněme za jistých okolností s kýmkoli sdílet ložnici. Ale v takovém případě spolubydlícího lze prostě požádat, aby na jednu noc odešel spát jinam, jedna noc se snese. Ale nelze ho takhle vyhnat. A netvrďte mi, že promilujete každou noc, to byste byl snad lepší než Axel Fössr.“

„Ničemu nerozumíte,“ řekl jen. Konečně se k ní otočil. Na očích mu bylo vidět, že o čemsi horečně uvažuje. Váhavě přikývl. „Budiž. Tak ať se sem vrátí.“

„Pohádali jste se? Nebo o co jde?“

Vladimír okamžitě přikývl. „Ano… pohádali jsme se…“ opakoval pomalu. „Ale to už je jedno, odpouštím mu, je to pryč. Může se vrátit…“ Poslední slova zase zněla pomalu, přemýšlivě, jako by je bezděčně řekl nahlas, zatímco už uvažoval dál.

Kiera roztržitě poděkovala. Z pokoje odcházela se zvláštním pocitem…