Za Kiery Tërrové / Stá třetí kapitola - Kiera

Hraběnka Tërrová seděla u lůžka Ethana Örmsteina a držela ho za ruku. Byla teplá, avšak nehybná. Uvažovala, zda si je Prus vědom toho, že ho za ni drží, že tu sedí vedle něj… Bude člověk na podobné otázky vůbec někdy znát odpověď? Bylo v tom jakési působivé záhadno, které by si možná zasloužilo zůstat nerozluštěno. Při pohledu na to, v jakém stavu se ocitl její dlouholetý přítel, společník a pomocník, vháněl Kieře slzy do očí. V duchu to sváděla na své těhotenství. Nebo se opravdu stala tak sentimentální? Nesoustředěně si oči otřela. Sklonila se k Prusovi a mateřsky ho políbila na čelo. Setrvala rty na jeho kůži velmi dlouho. „Uzdravte se,“ zašeptala zoufale. „To je rozkaz, vojáku.“ Když se oddalovala, představovala si, jak jako Šípková Růženka po jejím polibku Prus otevře oči, zašklebí se na ni a s nádechem kritiky v hlase se optá: „Vy jste tu umne celou dobu seděla, madam?“ V očích ucítila nový příval horkých, naléhavých, neodbytných slz. Růženku před stoletým spánkem nikdo nevzal po hlavě těžkým svícnem.

Zvedla své šedé oči ke dveřím, které se pomalu začaly otevírat. Na prahu stanul muž. Kiera zatajila dech. Příchozí měl na sobě uniformu důstojníka gardy, uválenou a promočenou. Po stuze, která by mu měla podle předpisů poutat vlasy vzadu za krkem, nebylo ani památky a světlé zrzavé kadeře trčely gardistovi na všechny strany. Muž si před ústy držel ruku, ale Kiera postřehla, že má bradu umazanou krví. Klouby prstů měl lehce odřené a na čele měl podlitinu, která začínala tmavnout. Natrženého ucha si vůbec nevšímal.

„Jé, pardon, madame,“ zahuhňal sotva srozumitelně přes dlaň své ruky. „Myslel jsem… hledám některého z doktorů.“

„Tady nejsou,“ zbytečně opáčila Kiera. „Možná, že budou s madame Fössrovou. Ukážu vám, kde to je,“ vstala a uhladila si šaty, které se jí zkrabatily přes zvětšené břicho. Frustrovaně potřásla hlavou, povzbudivě se usmála na důstojníka a vedla ho ke dveřím Alexandrovy manželky. Když zaklepala, odpověď se ozvala okamžitě, dívka evidentně nespala. Není divu, smutně si pomyslela hraběnka. Soucítila s ní tím víc, že sama dítě čekala. Nedovedla si představit, že by jí je někdo tak brzy po porodu odcizil.

Důstojník zůstal stát ve dveřích. Hraběnka udělala pár kroků do místnosti. Rozhlédla se. „Ani tady nejsou?“ zamračila se.

„Kdo?“ divila se Agrippina.

„Lékaři.“ Kieru nepřekvapilo, že Agrippinin pohled zalétl k vysokému gardistovi za ní. Otočila se na něj. Ruka mu mírně klesla, takže zakrývala špinavou bradu, ale už ne roztržený ret, na němž se třpytila krev. Hnědýma očima se zelenkavými vločkami se muž díval na matku uneseného chlapečka.

„Vy jste poslední, kdo se vrátil,“ hlesla Agrippina a rty se jí chvěly. „Povězte mi, co je s Hugem?“

Důstojník na okamžik svěsil hlavu a celý jako by schlípl. Pak se zase narovnal, oči měl přivřené. „Mrzí mě to, madame Fössrová,“ řekl upřímně a tvář se mu slabě zaškubala bolestí. „Jsem si jistý, že jsem jim byl na stopě, jenže… hostinec, kde stopy končily, byl už zavřený. Snažil jsem se dostat dovnitř, bohužel autorita gardy a panovníka moc nezabrala a musel jsem použít pěsti. V tomhle ohledu s nimi domluva byla,“ slabě se ušklíbl. „Jenže v mrazu tuhnou svaly a polevuje obratnost…“ S výrazem odporu si jazykem slízl krev, která se mu opět objevila na rtu.

„Věřím, že jste dělal, co bylo ve vašich silách,“ pronesla Agrippina. „Děkuji vám, monsieur…“

„Poručík Fyr, madame,“ srazil paty. „René Fyr.“

„Co prosím?“ skoro se lekla Kiera.

„Co se děje?“ nechápal.

„Jak že se jmenujete?“

„René Fyr,“ zopakoval zmateně.

„Hrozná shoda,“ zamumlala sinalá hraběnka.

„O co jde?“ zvědavě se zeptal poručík.

„Jméno René Fyr nosil i jeden velitel čtvrtého jízdního regimentu, jehož majitelem byl plukovník d’Agoulle. Přátelili se. Jenže v první bitvě o Ömsu v roce Páně 1707 byl plukovník Fyr těžce zraněn a… museli mu amputovat nohu. Tím samozřejmě jeho kariéra v armádě skončila… Už je to dávno.“

„Nebojte,“ povzbudivě se usmál poručík. „Já v tomhle ohledu rozhodně nemíním kráčet v jeho šlépějích.“

Přísně na něj pohlédla. „To doufám.“ Tiše zamumlala: „Jenže… copak je vůbec možné mít něco takového v plánu? Takové věci… prostě se stanou, najednou a zničehonic…“

Poručík si mimovolně mnul dokonale oholenou bradu a rozmazával si po ní krev. „Do pekla…“ ucedil tiše, když si to uvědomil. „Promiňte, madame, můžeme najít ty lékaře?“

Pohlédla na něj, vracejíc se ze vzpomínek. „Ach, jistě. Nebo víte, co? Než bychom je našli… ošetřím vás sama.“

Mírně přikývl.

Nechala Livillu přinést horkou vodu a sama do ní rozemnula byliny. Ponořila do ní plátno, lehce jej vyždímala a začala smývat poručíku Fyrovi krev z brady a tváře. Díval se někam do neurčita, skoro ani nemrkal. Zdálo se, že jeho mysl bloudí někde jinde. Kiera uvažovala, kde to asi je. Očistila mu poraněné ucho a chtěla mu rozvázat fiží, ale sotva se ho dotkla, ucukla. „Ach, pane poručíku, měl jste se převléknout, jste celý mokrý!“

„To krvácení mi připadalo důležitější.“

„Věci asi máte v kasárnách, že? Donesu vám něco z truhlice sudího Örmsteina, jste přibližně stejné postavy a… on teď jiné šaty nepotřebuje.“

„Nevím… jak poděkovat, madame,“ vyhrkl Fyr zaskočeně.

Kiera jen pokrčila rameny. Ten zrzek s děsivým jménem se jí docela zamlouval. Byl trochu menší postavy na to, že byl u gardy, zjevně si našel skulinku v systému. Krátce uvažovala, jakou asi. Byla to už druhá podmínka přijetí ke gardě a udržení se v ní, kterou důstojník porušoval, a přesto zeleno-černou uniformu stále směl oblékat. Nebyl malý, to ne, ale rozhodně byl mezi ostatními gardisty nejmenšího vzrůstu.

„Zítra toho chlapce opět vyjedu hledat,“ slíbil, když odcházel. Dosti ledabyle jí zasalutoval a byl ten tam.