Za Kiery Tërrové / Stá dvacátá první kapitola - Alexandr

Než odjel s Hugem d’Elzzbierppe a Helmutem do války s červeným šípem, důkladně se s ním Agrippina rozloučila, jak jen jí to její těhotenství dovolilo. Potom, těsně před odjezdem, si sňala stříbrný křížek na jemném řetízku a pověsila jej kolem krku Alexandrovi. Přívěsek se zaleskl, když spočinul na Alexandrově hrudi, a to oběma připadalo jako znamení. „Bůh vás opatruj,“ špitla jeho žena slabým hlasem. Objala ho. „Prosím vás, vraťte se mi živý.“

„Udělám pro to všechno,“ zašeptal dojatě. Vůbec se mu nechtělo ji pustit a opustit. Věděl, že ji možná vidí naposledy v životě… Mohlo se stát cokoliv. Mohl padnout, jenže stejně tak se mohla válka protáhnout a on by se tak vrátil až po jejím porodu. Netušil, jak dlouho bude pryč. Děsila ho představa, že by se mohl vrátit a shledat, že zatímco on prošel živý všemi bitvami, ona tu zemřela na porodním loži, ve zvlášť zlém případě i s dítětem. Pravda, i kdyby zůstal zde, nic by na tom nezměnil… ale stejně se skoro bál odjet. Jenže král a vlast ho potřebovali a on musel jet.

Válku však, stejně jako Hugo d’Elzzbierppe a Helmut, přežil a domů se vrátil v pořádku. I Agrippinu tam zastihl v pořádku, vrátil se příliš brzy na to, aby zatím stačila porodit. Pouze Helmut se vrátil do kasáren a za nimi na zámek přijel až za dva dny. Přijel velmi bledý, na čele se mu perlil pot, oči se horečnatě leskly.

„Helmute, co je ti?“ zděsila se Ariadna, Helmutova švagrová a matka jeho syna, malého Horsta.

Neodpověděl. Seskočil z koně, mírně zkřivil tvář, hodil otěže podomkovi a rychle spěchal do paláce. Teprve později se od Ariadny Alexandr dozvěděl, že když se ve své komnatě svlékl, měl záda rozšlehaná karabáčem. Odmítl však prozradit, za co byl potrestaný, třebaže se to z něj Alexandr snažil vytáhnout, zatímco mu Ariadna s Hugem rány čistili.

Helmut mu pak v průběhu následujících týdnů líčil dvě bitvy, o něž se v řadách gardy pokusil, ale červený šíp už byl v Gonách příliš mocný a Goňané měli dost rozumu, aby se včas stáhli a neopakovali osudnou chybu ze skal, před jejímiž důsledky musel dvůr uprchnout sem na jih.

Alexandr se nyní znova rozhlédl, již velmi znepokojený. „Kde mohou být?!“ vzkřikl slabě. „Kde jsou? La Nale!“ Znova přejel očima místnost. Ani poručík La Nal v šenku neseděl. „Helmute!“ vyskočil už ministr hospodářství od stolu.

Jeho nevlastní bratr k němu klidně přešel. „Co se děje?“

„Naše dámy jsou pryč! A La Nal rovněž!“

„Uklidněte se, pane ministře,“ promluvil mírně generál Hulaimé.

„Uklidněte se?“ otočil k němu nepříčetný pohled Alexandr. „Můj pane, venku zůstala i hraběnka Tërrová! Copak o ni nemáte strach?“

„Zatím ani ne,“ pokrčil rameny regent. „Déšť je mohl značně zpomalit, mohli jsme před nimi mít veliký náskok. Ostatně mohly také dojet do jiného hostince nežli my, pane ministře.“ Otočil se na Helmuta, který stále stál u jejich stolu. „Budu rád, když objedete hostince, kde se naše družina ubytovala, a poptáte se tam na naše milé paní.“

„Rozkaz,“ kývl gardista a odporoučel se. Vrátil se asi za hodinu. Kiera Tërrová ani Alexandrova manželka, stejně jako zbylá část doprovodu, nikde nebyla.

„Tak vidíte!“ vyletěl Alexandr. „Něco se muselo stát! Pojedu je hledat!“

„Ne!“ Damon Hulaimé ho chytil za předloktí. „Je s nimi také část gardy… Mají ochranu zajištěnou. V pořádku sem přijedou, uvidíte. Nehodlám dopustit, abyste se do té bouřky vypravil sám!“

„Tak co je mohlo zdržet?!“ neochotně se zase posadil ministr hospodářství.

Panovník pokrčil rameny.

Seděli tak další hodiny, venku už se setmělo a Alexandr Sall se u stolu neklidně vrtěl. Seděl zády ke dveřím a co chvíli se ohlížel, současně však také pil, a čím více pil, tím méně se ohlížel. Už měl trochu v hlavě, když se otevřely dveře. Alexandr si význam toho zvuku ani hned neuvědomil, uvažoval nad tím, že je Damon Hulaimé vlastně krutý vládce… Nenápadně ho přejel pohledem. Díval se mu přes rameno a slabě se usmíval. Výborně, pomyslel si Alexandr zlostně, ztratí se nám naše paní a on se usmívá… Smutně sklopil oči k desce stolu. Kéž se do rána počasí umoudří, prosil v duchu, hned po nich vyjedu pátrat.

Uvědomil si, že někdo stojí u stolu a hovoří k Damonovi Hulaimé. Opět zdvihl zrak a překvapeně uviděl poručíka La Nal. Velitel ozbrojené posádky jeho zámku něco držel v náručí… Když postřehl, že se na něj ministr hospodářství dívá, jako by se usmál a podal mu ten balíček. Alexandrovi se roztřásly ruce, když pochopil, co drží. Zvedl oči k La Nalovi. „To je…“

„Váš syn, pane,“ přikývl poručík.

Alexandr se prudce otočil. Vedle Damona právě usedala hraběnka Tërrová a poručila si ředěné víno. Po boku Alexandra Salla seděla Agrippina. Byl tak nadšený tím, že ji vidí… Náhle se zarazil. Jeho žena opatrně seděla na kraji lavice, promáčená deštěm, v očích únavu, ale i radost… a v náručí držela dítě. Alexandr se na ni chvíli díval, několikrát zamrkal, jestli ho nešálí zrak. Zmateně sjel pohledem ke chlapci, kterého držel na rukou on, pak se opět podíval na svou manželku… Zmatek v jeho očích byl patrně velmi výmluvný, protože Agrippina se pomalu rozesmála, hned po ní vyprskla smíchy Kiera a byl slyšet i smích Damona Hulaimé. Po krátkém váhání se přidal také poručík La Nal.

„Nezdá se vám to,“ stále s úsměvem pravila Agrippina a oči jí svítily blahem a láskou. „Jsou dva, to vás mohu ujistit.“

„Dva…“ zajíkl se.

„Máte další dva syny,“ opřela hlavu o jeho rameno.

Připili si na zdraví Agrippiny i dětí, ale hned pak musel Alexandr ženu odnést do jizby, byla příliš unavená. Seděl u ní a něžně ji hladil po vlasech, dokud neusnula, a pak ještě dlouho stál nad svými novými syny a kochal se jimi. Měli stejně jako Hugo tmavé vlásky, modré oči a tělíčka posetá bílými plochami. Po příjezdu na zámek je dal pokřtít jmény Joachim a Gabriel.