Za Kiery Tërrové / Stá dvacátá druhá kapitola - Marie

Nikdo si Marie Denielsové, opírající se o stěnu vstupní haly, nevšiml, a tak mohla nerušeně pozorovat Charlese Hulaimé, jak míří k Vladimíru Jankovljevovi. „Jankovljeve!“ zvolal s nacvičeným lehkým úsměvem na rtech, ne však v očích. „Dlouho jsme se neviděli! Chybí mi vaše služby… Co, nezměnil jste za uplynulá léta názor a nespojil svou dlaň s dlaní nějaké ženy?“

Vladimír Jankovljev zachoval naprosto kamenný výraz. „Nikoli, monsieur Hulaimé,“ odpověděl pokorně. „Mám sice jistou známost – uvádím to jen proto, abyste si nemyslel, že mé srdce je zcela kamenné – nicméně ke sňatku se rozhodně nechystáme.“

„Máte radši volnost, že?“ ještě nuceněji se usmál Charles Hulaimé a v očích se mu blýsklo. „Nu, škoda… škoda… Nemohu zaměstnávat svobodné lidi. Svoboda přináší příliš… nevázanosti. Já zastávám názor, že je lépe, je-li člověk svázán, buď stuhou na dlani, nebo pouty na nohou…“ Vyzývavě na lékaře hleděl. Ať už však očekával jakoukoli reakci, nedočkal se jí. Vladimír Jankovljev lehce pokrčil rameny a opatrně se otázal, zda by se směl vzdálit a jít si vybalit věci.

Jakmile zmizel – byl z přijedších poslední, kdo se v hale zdržel – zamířila k Charlesovi Marie. „Dobře, že jsi tu,“ řekl a skoro se na ni usmál. Ztišil hlas. „Opravdu to chceš provést? Je tu Jankovljev, ten druhý urozený lékař i její syn… Co když ji zachrání?“

„Nezachrání,“ zavrtěla hlavou Marie. „Ubezpečuji vás, že nezachrání.“

„Budu ti tedy věřit. Já se v tom koneckonců vůbec nevyznám.“

„Já ano,“ opáčila. „Věřte mi, už jsem to jednou udělala. Jestli to vypije, už jí nebude pomoci.“

Přikývl. „Přesto…“ zdráhal se ještě trochu. „Není to příliš riskantní, takhle hned po jejich příjezdu…“

„Naopak!“ zvolala, ale hned se obezřetně ztišila: „Naopak, monsieur. Právě proto, že sotva přijeli, nebudou mít podezření. Bude to svedeno na tu cestu, uvidíte, kdo by nás podezíral? Je prostě unavená, cesta ji zmohla víc, než bylo dobré…“

Pousmál se a lehce pokrčil rameny. „Jak říkám, budu ti věřit.“

Uklonila se.

 

U večerní tabule Marie sedět nesměla, ale alespoň dolévala víno. Zasedací pořádek znala předem – v čele tabule Charles Hulaimé, na druhém konci jeho otec. Po Charlesově pravici jeho choť, na její přání po jejím boku hraběnka Tërrová. O ostatní hosty se Marie nezajímala, bylo jich ostatně velmi mnoho. Naštěstí jí vlasy, že si je v poslední době nestříhala, narostly dost dlouhé, aby skryly její cejch, a tak se nemusela bát, že by ji – nedej Bůh – někdo poznal. Ona ale poznávala. Poznávala kupříkladu Huga d’Elzzbierppe. Zestárl od doby, kdy ho viděla naposledy. Pokud dobře počítala, bylo mu už přes čtyřicet let. Musela se pousmát při vzpomínce, jak ji před víc než patnácti lety žádal o ruku… Vůbec nelitovala, že ho odmítla.

Když dolévala víno Charlesovi Hulaimé, objal ji kolem pasu a lehce ji plácl. Pousmála se, ale on se tvářil vážně. Všimla si, že si hraběnka zaujatě povídá s Charlesovou manželkou, jež jí neméně nadšeně naslouchala a tu a tam roztržitě sáhla po sklence s vínem a upila. Panovník je pozoroval a lehce se usmíval.

A najednou, jak se na něj Marie déle dívala, mu úsměv na rtech ztuhl. Žena se lekla, že ji třeba poznal, nepřemýšlela v tu chvíli příliš logicky, jen ztuhla hrůzou. Ale vzápětí si uvědomila, že se tak regent zatvářil ne kvůli ní, nýbrž kvůli své snaše. Manželka Charlese Hulaimé se prudce zvedla od stolu, hrbila se bolestí a rty se jí chvěly. Vstala i hraběnka, sedící vedle ní. „Co je vám?“ zeptala se.

„Něco… je špatně…“ vyrazila ze sebe těžce.

Charles úplně zesinal. Marie dobře viděla nevraživý pohled, který k ní vyslal, a nasucho polkla. Věděla, že je zle. V nastalém zmatku, kdy hraběnka s Hugem d’Elzzbierppe odváděli Charlesovu choť do její komnaty, se vytratila, proklouzla na chodbu a snažila se působit klidně a nevinně.

Jenže Charles Hulaimé se za pár minut vyhrnul za ní, rozzuřeně ji popadl za krk a zatáhl za jedny dveře. Přibouchl je a Marii k nim přirazil. „Tak tohle mi vysvětli!“ zasyčel, v očích nepříčetnost. „Ten odvar měla vypít hraběnka, ne moje žena! To jsi vážně tak pitomá, že jsi prohodila ty číše?!“

„Nejsem pitomá!“ ohradila se. „Ty husy si je musely vyměnit samy! Vím jistě, že jsem otrávené víno dala hraběnce! Nechápu, jak je to možné… Vaše žena se musela omylem napít z její sklenice, jak byla soustředěná na ty její řeči a ne na to, na které víno sahá…“

„Na to jsi měla dát do pekla pozor! Kvůli tobě moje žena přijde o moje dítě! Radím ti dobře, koukej to nějak napravit, nebo za sebe neručím!! Bude moct moje manželka vůbec ještě otěhotnět?“

„Ano,“ zaskřehotala. „Ano, určitě bude, ujišťuji…“

„Ujišťovala jsi mě i o jiných věcech,“ připomněl chladně. „Koukej něco udělat, aby náš plán vyšel, nebo…“

„A co mám dělat?“ rozhodila rukama. „I kdybych namíchala odvar znova a přidala ho do vína hraběnce, bylo by to moc podezřelé, dva potraty během jedné večeře! A nemusím vám říkat, že jestli mne chytí, stáhnu vás s sebou! I kdybych nechtěla, oni to ze mě dostanou, už jsem to zažila, taktak jsem zůstala při smyslech!“

Vlepil jí facku. „Něco udělej!“ nakázal chladně. Zle se ušklíbl. „Ostatně, já s tímhle nemám nic společného. Hraběnka je tvůj cíl. Mně víc zajímá z tohohle hlediska Agrippina Fössrová-Sallová, jenže ta bohužel už porodila.“ Odmlčel se a váhavě ji pustil. „Musím jít. Tak přemýšlej a pomni, že beze mě bys nebyla nikdo!“ Rázně odešel a práskl za sebou dveřmi.

Marie se několik minut třásla a lapala po dechu, který jí předtím téměř odpíral. Ještě pořád se jí trochu klepala kolena, když vycházela na chodbu. A tam uviděla syna plukovníka d’Agoulle, stojícího u dveří komnaty vyhrazené lékaři Jankovljevovi. Věděla to, protože ho zahlédla, když si tam odnášel věci. Usmála se. Dostala zoufalý nápad.