Za Kiery Tërrové / Stá dvacátá třetí kapitola - Lucius

Právě se chystal zaklepat na Vladimírovy dveře, když k němu přišla jakási žena. Se zájmem se k ní otočil. Měla delší zrzavé vlasy, opálenou pleť a bystré tmavé oči, které ho zaujaly.

„Jak se ti líbí zde na zámku, mládenče?“

Zdvořile přikývl. „Líbí…“

„Nechtěl bys jít teď ke mně?“ zašeptala, obkroužila špičkou jazyka své rty a jeho ruku, která se ocitla v té její, aniž by to postřehl, si položila na ňadro. Užasle si ji prohlížel.

„Ne… díky…“ zajíkl se. Celý zrudl. „Chtěl jsem…“

„Jít za Jankovljevem?“ zeptala se přímo.

„Odkud znáš jeho jméno?“ užasl Lucius.

Pokrčila rameny. „Slyšela jsem, jak ho tak oslovují. Takže jdeš za ním? Proč? Jestli ti není dobře, i já se vyznám v bylinách, můžeš jít ke mně.“

„Přeci bych víc důvěřoval lékaři,“ opáčil už trochu chladně a snažil se vymanit ruku z jejího sevření. Ta žena se mu líbila méně a méně. Konečně se mu podařilo vyškubnout se jí, bez většího rozmýšlení se otočil a prchal chodbou. Nevěděl, proč, ale měl z ní doslova hrůzu, a nezdálo se mu, že by za tím stálo jen to, že ho přemlouvala k věcem… na které s ní vůbec neměl chuť.

Rozrazil dveře na konci chodby a rozběhl se nazdařbůh volným prostorem. Na poslední chvíli si uvědomil slabé šplouchání vody. Uvědomil si, že je v lázni, kterou zde nechal plukovník d’Agoulle vybudovat, jelikož si ji oblíbil v předchozím sídle. Ve vodě matně zahlédl siluetu člověka, ale v místnosti bylo šero, a tak nepoznal, o koho přesně jde. Otočil se o devadesát stupňů a rozběhl se pryč. Z lázně vedly další dvoje dveře, a než se Lucius stihl rozhodnout, které z nich budou představovat lepší volbu, uslyšel, jak se otevírají ty, jimiž sem on sám prve vběhl. Rychle se skryl v nejtemnějším koutě.

Do lázně se vřítila další silueta, Lucius si byl jistý, že je to ona žena, která ho otravovala na chodbě. I ona si patrně všimla člověka ve vodě, protože se dlouho nerozmýšlela a – snad v domnění, že se jedná o Lucia – skočila za ním. Bylo slyšet hlasité žbluňk! Pak ticho. Jen tu a tam voda slabě zašplouchala o okraje bazénku. Pak zaznělo mohutné šplouchnutí a sprška vody dopadla až na Lucia. Mladý lékař zřetelně slyšel, jak se někdo nadechl. „Po…!“ Výkřik byl téměř okamžitě přerušen dalším šplouchnutím, nejspíše jak byl majitel hlasu znova strhnut pod hladinu. Teprve nyní si Lucius s hrůzou uvědomil, že osoba, která do lázně pronikla, toho muže topí. Vyrazil vpřed a skočil také do vody. Trvalo mu, než našel propletenec dvou zápasících těl. Sevřel čísi kotník a tahal za něj, snažil se jedno tělo odtáhnout z těla druhého, přitlačeného na dno lázně. Ohnala se po něm ruka a zasáhla ho do čela překvapivě tvrdou ránou. Lucius na vteřinku zaváhal, ale už měl pocit, že mu prasknou plíce, a tak se rychle vynořil. Slyšel, že se kousek od něj vynořil i kdosi další. Neměl čas přemýšlet. Vrhl se po sluchu a prudce vrazil do těla ve vodě. Bleskurychle se znova potopil a šátral po dně bazénku. Konečně nahmatal tělo. Hrdlo se mu sevřelo, dotyčný byl ve vodě už dlouho, a když mu Lucius chtěl pomoci ven z vody, s děsem pochopil, že už je bez sebe. Úplně zapomněl na to, že tu je někdo další. Lékař v něm křičel, aby se postaral o toho nešťastníka. Vyvlekl tělo na okraj lázně, pleskal ho po tvářích a začal ho oživovat, když si uvědomil jakýsi zvuk. Otočil se přesně ve chvíli, kdy žena zapálila svícen. Poznal v ní tu, která se mu na chodbě nabízela. Slyšel, jak zaklela. Odhodila svícen a Lucius zaslechl, že sebrala něco jiného. Nevěděl, k čemu se chystá, ale bylo mu jasné, že to nebude nic dobrého.

„Pomoc!!“ zavolal zplna hrdla. O vteřinu později ucítil, že ho někdo něčím praštil do hlavy. Padl na bezvládné tělo pod sebou a v lebce se mu rozprskla bolest. Cítil, že omdlévá, ale zdálo se mu, že se to děje velice pomalu. Někdo ho odtahoval z mokrého těla na kraji lázně… Táhl ho někam pryč… Najednou pohyb ustal a o chvíli později se k Luciovi donesl slabounký zvuk kroků a velice vzdálené zvolání plné děsu:

„Pane poručíku!“

Neměl už sílu otevřít ústa ani zavolat. Oslovení polomrtvého… možná docela mrtvého… důstojníka, kterého on, Lucius, před chvílí složil na kraji bazénku, bylo poslední, co mladý lékař slyšel.