Za Kiery Tërrové / Stá čtyřicátá čtvrtá kapitola - Jean-Baptiste

Dopoledne po slavnosti gardy si dal poručíka Üffäho zavolat sám král. Přijal ho ve své rozlehlé pracovně, audience byla soukromá. „Úkol, který jim svěříme, pane poručíku, je přísně tajný. Nezmíní se o něm ani plukovníku Symovi.“

„Co když se po mně bude plukovník shánět, pane?“

„O to nemusejí mít obavy, my to nějak vyřešíme. Oni tady ostatně ani nebudou. Doprovodí na jih poručíka Fyra ještě se třemi muži, sami ať si zvolí jednoho ze svých vojáků, který pojede, a Fyr ať si vybere některé dva kadety. Odjedou ještě dnes, nejlépe dřív, než si plukovník všimne jejich počínání. Více o onom úkolu jim už poví poručík Fyr. A ještě jedna drobnost – bude dobré, když sem Josepha přivede osobně Fyr, sám. Kdyby se jich náhodou plukovník ptal, svou účast zapřou. Rozumějí?“

„Ano, pane,“ opáčil Üffä a už se těšil, až bude na Fyrovi vyzvídat další podrobnosti, které mu král zjevně nebyl ochoten prozradit.

Na cestu vyrazili po obědě. Bylo jich pět: první a čtvrtý poručík, Helmut, kterého s sebou vzal Üffä, a kadeti Carl a Stefan. Všichni byli po zuby ozbrojení, netušili, jaké zbraně u sebe může mít François Joseph. Fyr byl ověšen noži, ale i ostatní disponovali nejméně čtyřmi těmito zbraněmi, k tomu měl každý z vojáků karabinu, luk a toulec se šípy, šavli a několik granátů. Fyr kromě toho disponoval rapírem.

Plán vymýšleli za pochodu. Měli na to ostatně více než týden, kdy putovali na jih a mírně na východ a cestou mávali glejtem, který jim zajišťoval spolu s jejich zbraněmi a autoritou krále bezplatný nocleh a stravu prakticky kdekoli, od zájezdního hostince až po nejchudší vesnickou chalupu. Šestý den Üffä Fyra přistihl, že vždy nechává rodině, u níž nocují, alespoň pár mincí. Rozhodl se nad tím přimhouřit oči, přestože s tím vůbec nesouhlasil, Fyr byl však nejen neoficiálním velitelem výpravy, ale u Üffäho si vynucoval úctu rovněž tím prostým faktem, že byl věkem i služebně o pár let starší a Jean-Baptiste Üffä vstupoval ke gardě poté, co prošel výcvikem vedeným právě Fyrem. Současně měl na paměti přesná králova slova, která zněla, že má Fyra doprovodit. O udílení jeho vlastních rozkazů nepadlo ani slovo.

Ještě na severu je na okamžik zastihl první opravdový sníh toho roku, ale rychle se mu zase vzdálili, a když k večeru osmého dne cesty dorazili k zámku Charlese Hulaimé, nikdo z nich by nehádal, že je listopad. Korunní princ je ochotně ubytoval a udržel naprosto kamenný výraz, i když mu řekli, že se zdrží nejspíše jen přes noc. Ten večer se bavili v princově společnosti a dokonce mu i zazpívali. Üffä zazpíval svou oblíbenou píseň, jejíž melodie sice vybízela k tanci, avšak slova byla drsná a syrová.

Po jídle a krátké kratochvíli přešel Charles Hulaimé k vážným tématům. Položil na stůl před Fyra, který byl z družiny nejstarší a vůčihledně se snažil vystupovat jako velitel, třebaže u Üffäho mnohdy zaváhal, úhledný obdélník papíru. „Mapa téhle oblasti,“ oznámil. „Rozložte ji, prosím.“

Fyr pomalu a hlasitě rozevřel mapu a uhladil ji na desce stolu.

„Kde se skrývá Joseph, to netuším,“ rozkládal korunní princ. „Tohle,“ zabodl prst do jednoho červeně vyznačeného místa, „je místo, kde se tenkrát před pěti lety zřítil Pierre Louis Sall. Myslím, že v téhle oblasti výskyt Josepha nehrozí, dobře to tam znám. Leda že by se skrýval pod ní, ale to se mi zdá nepravděpodobné, něčeho bych si snad všiml.“

„Kdo ji kreslil?“ zeptal se Helmut a mžoural na miniaturní písmenka v samém rohu mapy. „T. H.?“ Zdvihl pohled k princi. „Toimi Habart?“

„Ano.“

„Jak jste… se k ní dostal?“ zajíkl se vzrušením gardista. „Toimi Habart kreslil mapy, s kterými jsme pracovali na univerzitě!“

„Podařilo se mi monsieur Habarta získat do svých služeb,“ tajemně se pousmál Charles Hulaimé. „No, už je to tak. Taaleská univerzita je nejznámnější v zemi… a ta agoulleská měla aspoň výsadu chlubit se předním kartografem. Já ji o ni připravil… Habart je skvělý, dokázal zmapovat ty proklaté skály za neuvěřitelně krátkou dobu. Pochází sice z Lavlaine, ale vždycky se mu více zamlouval jih Gon…“

Fyr si odkašlal. „To jsme poněkud odbočili. Měli bychom jít už ostatně spát, ráno musíme vyrazit časně. Rád bych Josepha přivedl a plukovníkovi tak pocuchal nervy ještě před koncem roku.“

Ještě před šestou hodinou ranní zámek opustili a vyjeli k jihovýchodu. Helmut jel poslední a ostatní před ním rychle získali náskok, protože víc než na cestu hleděl do mapy, kterou mu Fyr svěřil. Občas však odtrhl od toho papíru oči a rychle své druhy dojel. První polovinu toho dne vojáci postupovali vpřed mlčky. Po poledni Fyr, který celou dobu působil tak nějak nepřítomně a zadumaně, seskočil z koně a hodil jeho otěže Stefanovi. Zamířil napravo od stezky, jíž se ubírali, a zmizel svým druhům v hustém křoví. Helmut dál studoval mapu, jako by ho zajímala podstatně více než skutečná krajina kolem, kadeti vrhali nože proti stromu a potom závodili, kdo jich posbírá více, Üffä trpělivě vyčkával.

„Co tam proboha poručík dělá?“ obrátil oči v sloup ryšavý Stefan.

„Ujedeme mu,“ hihňal se tiše Carl.

„Tady budete, chamradi!“ zpražil je přísně Üffä, šišlajíc, protože mu překážel prst, kterým si v ústech kýval zubem.

„Koně bychom mu tu nechali, aby nás mohl dojet,“ nevzdal se svého nápadu zrzek Carl.

„Snad se za ním půjdu podívat, jestli je v pořádku…“ ladně sesedl Stefan. Sotva se nohama dotkl země, ozvalo se praskání větviček a houštím se prodral ven poručík Fyr. Čtveřice na něj ohromeně zírala, dokonce i Helmut odtrhl oči od nákresu Toimiho Habarta. Při pohledu na čtvrtého poručíka gardy povytáhl obočí. René Adam Fyr si dopínal knoflíky kabátce uniformy, v ruce přitom držel jeden z nožů.

„Co je? Koukáte na mě, jako kdybychom se viděli poprvé! Nasedat, Stefane, jedeme dál!“

„Máte nějaký plán, jak na Josepha?“ zeptal se najednou během jízdy Üffä. Přitom si otřel dlaně o stehna a bílým šátkem si setřel pot z tváře. Bylo překvapivé teplo a vojáci v uniformách se skoro pekli.

„Ukažte…“ Helmut, který jel po jejich boku, natáhl ruku a uchopil mezi prsty lem šátku. Zmateně přečetl iniciály vyšité do plátna: „J. D. Ü.? Jste Jean-Baptiste Üffä, ne? Co znamená to D?“

„Jsem Jean-Baptiste Daniel Üffä.“

Kadeti za nimi vyprskli smíchy. „Jean-Baptiste Daniel!“ hulákal v záchvatu Carl. „To je jméno!“

„Jean-Baptiste Daniel!“ smál se s nimi Helmut.

„No a? To je normální jméno, fascinuje mě, že se mi směje někdo, kdo se jmenuje Helmut…“

„To je aspoň logické, matka byla Pruska, ale… Jean-Baptiste Daniel…“

„Přestaňte, jsem váš poručík a tohle je rozkaz!“ Důstojník patou pobídl svého bělouše a vzdálil se od smějící se trojice. Záhy ho dohonil Fyr. „Mám plán,“ navázal na předchozí téma. „Zavolejte prosím Helmuta. Je jeho důležitou součástí.“

Üffä Helmuta přivolal a zvědavě se zaposlouchal do Fyrova líčení: „Už jste se jako zvěd osvědčil nejednou, váš poručík si počínal velmi prozíravě, když vás s sebou nyní vzal. I já bych teď rád využil vašeho talentu. Nedal jsem vám tu mapu jen tak zbůhdarma.“ Slabounce se pousmál. „Zítra vyrazíte. Sám budete rychlejší. Buďte rychlý a důkladný. Musíte zjistit, kde přesně se Joseph nalézá. Můžete to zaznačit do té mapy.“

„Ano, pane.“

Za soumraku se ubytovali na statku nedaleko skal. Čtyři muži odvedli své koně do stáje, Fyr nikoli.

„Ještě snad někam jedete?“ podivil se Üffä.

„Vlastně ano,“ přitakal a odchytil kolemjdoucího čeledína. „Půjčím si rýč.“

„K čemu?“

Fyr po něm blýskl temným pohledem světlých očí. „Musím to vysvětlovat?“ Ušklíbl se. „K čemu bych asi tak mohl potřebovat rýč…“ A jakmile jej dostal, ujížděl pryč. Jean-Baptiste Üffä neodolal a sledoval ho.

„Co to děláte?“ podivil se, když uviděl Fyra, jak hloubí do země u kořenů tlustého sukovitého stromu v lese jámu, oděný jen v košili, která byla navíc z nevysvětlitelného důvodu na většině míst potrhaná a tu a tam odhalovala také šrám. Üffä si vzpomněl na to, jak se Fyr cestou prodíral tím trnitým křovím… A schovával přitom ten nůž… „To je součást toho vašeho plánu?“ ukázal na cáry košile. „Tak tohle jste dělal v tom houští…“

„A co jste si myslel?“ Čtvrtý poručík gardy vzhlédl a jeho tvář získala jeho charakteristickou směs úsměvu a úšklebku. „Nemyslel jsem si, že mě doprovodíte i sem…“ Odhodil nástroj a kopl do jámy kabát uniformy, který mu ležel u nohou. Přidal k němu i rapír a začal vracet vykopanou zeminu na původní místo.

„Vysvětlíte mi své počínání, pane poručíku?“ naléhal Üffä. „Nemyslím, že mne sem Jeho Veličenstvo poslalo proto, abych…“

„Mohli bychom Josepha napadnout rovnou,“ skočil mu polohlasně do řeči Fyr, jako by ta slova pronášel jen sám k sobě. „Jenomže… nikdo ho neviděl skoro pět let. Nevíme, odkud přesně se vzalo to tvrzení, že tu je. Nepopírám jej ovšem, to rozhodně ne, musí být důvěryhodné, jinak by nás sem Jeho Veličenstvo nevysílalo… Jen tím chci říct, že nevíme, v jakém je Joseph stavu, čeho všeho je a není schopný… Nepovažuji za dobré na něj zaútočit, aniž bychom se to dozvěděli.“

„Chcete se za ním vydat… sám? De facto v přestrojení?“ kývnul směrem k čerstvě zakopané jámě.

„Ano,“ potvrdil Fyr věcně. „Jak jsem řekl, považuji to za nejlepší strategii. A musím to být já, jen mně může uvěřit.“

„Kvůli těm jizvám,“ dovtípil se Jean-Baptiste Üffä.

Fyr přikývl. „Zbraně si nechám, taky nestojím o to jít za ním neozbrojený. Budu si jistější, když budu mít něco na obranu. Vymyslel jsem si k tomu i legendu. V brašně mám i brk, inkoust a papír.“

„Jako my všichni,“ souhlasil Üffä.

„Nebudu to dělat každý večer, to by bylo příliš riskantní, ale tak obden vystoupím nahoru na skálu a vystřelím šíp se zprávou pro vás. Budu mířit támhle na tu mýtinu, měl bych ji z té výšky dobře vidět a vy ji také snadno najdete podle toho stromu. Budu psát německy, je nepravděpodobné, že by tady někdo německy uměl, ale přesto… přesto bych ji raději ještě zašifroval.“

„Souhlasím, opatrnosti… není nikdy dost…“

„Tak pojeďme, vrátíme se za ostatními.“